„Vážený
příteli, děkuji za milý, leč naprosto nezasloužený dárek v podobě Vaší další
knížky. Váš blog navštěvuji vytrvale a vždy už netrpělivě čekám na aktualizaci.
I když s Vámi v lecčems nesouhlasím, vždycky oceňuji Váš břitký postřeh,
mnohovrstevnatý jazyk a především generačně spřízněný pohled na svět. Jen díky
Vašim čtivým vzpomínkám mám občas pocit, že i já jsem s Egonem, Rudou a dalšími
machnínskými kluky vychutnával život v poválečné vesnici zbavené původních
obyvatel s novými osídlenci, tenkrát ještě bez zábran a naplno. Rád si občas
taky vzpomenu na návštěvu u Vás s kamarádem Güntrem Fiedlerem, v bytě plném
obrazů a dalších sběratelských pokladů... Skromně doufám, že se i přes odkaz na
mém webu okruh Vašich čtenářů zase o trochu rozšířil.
Srdečně
Vás zdravím, přeji pevné zdraví a i nadále lehké pero ( klávesnice mi stále
nezní dostatečně vzletně). Ze Svobody nad Úpou - Tonda Tichý www.freiheit.cz“.
Stačí
pár slov od kamaráda, přítele a je to víc, než hlas kostelního zvonu. Díky,
člověče, za pochvalu od chlapa, co toho tolik umí. To je to pravé nakopnutí k
mým pětašedesátinám. Žádné sladké řeči, řečičky a mirabelky, ty sladké plod
hříšné lásky, bastardi našich snů, prohřešků starců, kteří se starými dosud necítí.
Tvá
slova jsou jako vzpomínání, má výčitka současnému světu, že nemá čas, a že
sentiment patří dinosaurům. Máme teď v Liberci takovou dinosauří expozici,
která ve mně evokuje předstírání, že není nic, čeho bych se bál. Jsem optimista
a především jsem si vědom, že člověk by neměl být sám a neměl by mlčet, a když
nemluví, měl by alespoň psát.
Příteli,
Antoníne Tichý, ne já, ty tohle dobře umíš. A není to jednoduché pokud nechceme
psát pro bulvár. Tam je za bůra těch kuliček v pytlíku celá kopa. To já musím
každou kuličku pohladit, vzpomenout si na jméno a kdo to byl, než cvrnknu
prstem a vrátím ji do důlku svého vzpomínání na svět, který jsem znal. Svět
kluků s odřenými koleny, posmrkanými rukávy Rudy Reichlů a s hloupými nápady,
jak sedřít kůru ze tří stromů a čekat na reakci rodičů. Já schytal morální
kázání, Ruda nářez páskem. V tom jsme se lišili. Jinak měl náš svět zrovna
tolik minut, co dnes. Byl to svět lidí, kteří kolem nás chodili a viděli jen
bandu, která se fláká, kope do meruny a dělá lumpárny.
Bože,
jak byl ten náš svět pestrý! Jak máme nač vzpomínat! Čím vším naše generace
prošla, aby si dnes mohla říci, že ničeho nelituje a mohlo toho být
víc.Nesouhlasíš, Toníku, Petře, Jardo, Rudo, Milane, Pavle s tím, co chci říct?
Vždyť oněch více než šedesát let nebyly jen krásné ztráty. Bylo toho mnohem
víc.
Každý
jsme solitér, nevídaný kus do sbírky památek kuriozit. Každý jsme hrál nějakou
tu hlavní roli a byli jsme tam, kde jsme nemuseli. A že nás dneska bolí nohy...
Bylo to v partu, ve scénáři napsané drobným písmem pod čarou. Tím se platí za
úspěch, za prohry, za štěstí, za úsměvy. Je ještě poslední scéna, ještě svítí
světla na jevišti. Za stolem sedí písmák ze Svobody, z Osla, Reykjavíku, z
Moskvy a píše své mladé přítelkyni, že ji má neskonale rád, a že se za ní chystá,
ať rozestele peřiny. Ať nezapíná televizi, že budou spolu a jen spolu oni dva
psát dějiny. Dějiny od jednoho stolu, dějiny jedné dědiny, jedné rodiny, lidí a
lidiček, aby jim nebylo smutno, ale veselo.
Ještě
jednou, Tondo, děkuji. To nemuselo být, i když – proč ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat