V dobách vlnité lepenky

Bylo, nebylo. Vyprávět synům a dcerám, byť jsou mnohem vzdělanější než my a bez životních zkušeností, že jsme za bývalého režimu nežili všichni v domcích z vlnité lepenky o vodě a o chlebu, je celkem bezpředmětné. Jejich obzor je dán chaotickým předmaturitním vzděláním středních škol, útržkovitými rozhovory s pravicovými politiky slibující mladé generaci vše, co si jen představí, jen co nám přestanou vyplácet starobní důchody. Jsou úspěšní a není větší hrozby, než onemocnět a začít zaostávat. Potom mi to celé připadá jako pochod smrti, kdy hřmění děl Rudé armády vyhnalo z koncentračních táborů vězně na pochod směr západ, kdy ti, co nemohli dál, byli ponecháni svému osudu, nebo postříleni. Ač je to přirovnání hodně nadsazené, o to blíž je blízkého konce kapitalistické společnosti.

To je realita vlčí smečky, žel v současné době uplatňována přímo vzorově exekucemi na majetku dlužníků. Nemilosrdná ruka tržního hospodářství – kapitalismu – nám dennodenně ukazuje osudy dětí, které čekají na náš finanční příspěvek, jinak nebudou léčeny. Stařenky, které okradeny o vše, žmoulají v ruce darované peníze. A přitom komentář TV zpráv hovoří o solidaritě… Novodobí čeští miliardáři přitom platí stejné daně, jako my ostatní smrtelníci. Nebýt zbytku pokory a slušnosti opět by se v Česku zavedly šlechtické tituly, stejně jako za Rakouska i s ceníkem, co stojí, baron, Jeho milost kníže…

Za peníze lze koupit téměř všechno. Nekvalitní zbraně, nekvalitní silnice,  státní lesy, stavy prasat, zbourat město…. „Jo, tati, vy jste žili v dobách chatrčí z vlnité lepenky“. Včera jsem objevil v naší ulici ,,nový“ obchod, už ne cukrárnu, ale pravý nefalšovaný ,,Tuzeks“ – sekáč s oblečením vyhozeným kdesi v západní Evropě. Ten opravdový ,,Tuzex“ provozoval v Liberci několik málo let podnik ,,Potraviny“ v počátku 70. let a vedoucím prodejny prodávající za tuzexové poukázky byl můj otec. Obchod byl v Pražské ulici součástí větší prodejny dárkových balíčků potravin.

Vzpomínám, jak tehdy málokdo odolal nádherným etiketám zahraničních výrobků. Tajemníci OVKSČ, tak jako soustružníci z Liazu, ženský z Textilany, herci od Šaldů, nebo z Ypsilonky. Všichni chtěli pixlu kávy od Mainla, kakao Van Houten, ruskou chatku, žvýkačky, autíčka Matchbox, čokoládu, frankfurtské párky v plechovce, ,,seprané“ džíny. Byli ochotni dát všechno. Z kurzu tuzexových poukázek se rodily i dnešní miliardové majetky. Žili jsme opravdu v dobách chatrčí z vlnitého plechu, nebo z lepenky. Byli jsme ale, jako národ vzdělaní, nezadlužení a relativně zdraví.

Jako můry za světlem jsme se hrnuli poznat to, co nám bylo upíráno. Sociální a právní jistoty jsme vyměnili za pozlátko ,,demokracie“,  a korupci demokratického systému lobistů, předražených nákupů a skandálů rodinných příslušníků těch nejbohatších členů naší současné demokratické společnosti.

Nebojme se, nemáme se čeho bát. To jenom my svět vidíme v černých barvách, naše úspěšné děti ani nevolí. Sice se blíží doba, že nebude český řemeslník, aby opravil protékající vodu do záchodu, ale bude spousta těch, co uspořádají pouliční happening, street partu, přednášku o tom, jak žijí drobní hlodavci v Barmě a svišti v Honolulu.  Myslím, že dožiji na zahradě vzadu, mimo hlavní cestu v parku, v domku z vlnitého plechu  a slyším se, jak říkám: To byla naše doba malin nezralých a vlnitého plechu.

Čtvrteční seriál, aneb podlehl jsem

Nehtů kousání, pití kafe, porno koukání, kouření, šťourání se v nose – seriálové vábení. To jsou vady na kráse kde koho, koho znám, seriálového konzumenta naší televize. Dospělý bez tiku, bez třesoucích se rukou a přece – závislák. Je závislý a jede v televizních seriálech. Čte o nich v bulvárních časopisech, baví se o nich v pracovní době, podlehl kouzlu televizní obrazovky, seriálového mámení. Co mohl jiné práce místo toho udělat, co se mohl cizích slovíček naučit, ale neudělal a nenaučil se. Seděl u televize a ,,čuměl“ na další epizodu a zítra opět, pozítří znova. Je to jako nebezpečně návyková droga.

Mně stačí pár minut dívání se a působí spolehlivě na má střeva. Dostávám spolehlivý signál – Vyprázdni se… A to je jediné a konečné pozitivum. Jen ve čtvrtek nemusím. To laxativum nepůsobí a já musím, tak jako polovina populace – národa dívat se, jak Hirem řeší neřešitelné a pořád žije, žije a intrikuje. To musím, jako řada z Vás, jako mravenec v mraveništi, jako včelka dělnice plnit to, co mi příroda a šéf programu přikazuje. Vypni své informační a jiné obranné zdroje a zaujmi místo v řadě. Odevzdej obsah kapes, klíče, peněženku, rybičku – nožík, provázek… Jsem, jako bych vlezl do sauny mezi naháče. A není to vše, dělám to, co ostatní, koušu se do rtů, jako na povel chodím čůrat, piji kafe, bojím se o Hirem, a přitom ji nenávidím a sebe jakbysmet.

A to jsem si myslel, že  konečně uvidím jeden seriál z dějin, úžasný středověk. Místo toho ledová sprcha – samé intriky na úrovni klepen na pavlači. Bulvár bez konce zvonce a konec v nedohlednu. Sem tam je to legrace, sem tam se hrůzou potím. Bůhví, jak to skončím, doufám, že se toho dožiju.

A tak v tom lítám spolu s vámi. Nevážím si toho, že jedu pouze v jednom seriálu. Jsou  tací, kteří jedou ve čtyřech pěti seriálech. Je to vlastně malý zázrak. Něco jako Lurdy. Je to jed, tyhle seriály. Až se jednou z toho všeho i já proberu, budu při smyslech a při plném vědomí, pak zruším televizi a zapomenu, že televizní novely nepatří mezi „slušný lidi“. Udělám to, ale až po skončení Esmeraldy.  

Píši Ti, hrade Hamrštejne,

má milá zřícenino mého mládí. Už ani vlak mi na zastávce Machnín – hrad nezastaví. A bylo to pro nás kluky pokaždé něco! Pára zahalila údolí a my, na terase, si připadali jako dospělí. Houknutí, písknutí, zasyčení, únik páry, pak záběr, protočení a vlak plný lidí pokračoval dál do Chrastavy. Nikdo nevystoupil. Byl to už rituál. Na jedné straně v kopci hrad, spíš jeho ruiny, na druhé straně hluboké údolí, řeka Nisa a opuštěná uhelná elektrárna Andělská hora. To vše v úžasné zeleni, zarostlé, jako v pohádce o Šípkové Růžence, nebo, chtete-li, na mořském dně mezi koráli a pirátskými poklady.

Píši Vám, správče hradu, pane Dachsi, Vám a Vaší švarné posádce. Udělejte něco! Tak nějak vypadá hrad v 21. století? Vy jste jej znal v 15. století a to si neumím ani představit, jak těžké asi bylo bydlení na hradě ze studeného kamení, tak daleko od lidí. Při světle loučí a vodě ze studny hluboké nevím kolik metrů, kopané ve skále. Bez kanalizace….

Píši Ti, milý hrade Hamrštejne, má milá, romantická, sympatická zřícenino. Když dnes  vystoupám bujnou zelení k tvým hradbám děravým, mám v duši mír a srdce necítím… Jsi opuštěný, všemi zrazený, jako, když zedník, odhodil fanku, zahodil cihlu a šlápl na kbelík… Dech se tají smutkem. Všude stromky a keře, kameny a díry ve zdi. Je to lom, nebo hradní palác? Skála a na ní kus věže, kus asi už poslední. Pod pobořenými hradbami, hluboko pod námi teče řeka Nisa, je vyznačena zastávka vlaku, který tam už nestaví, areál elektrárny a kolem opuštěné budovy.

Píši Vám všem, sedícím v teplém kupé vlakových souprav jezdících tudy od nížin Labe a německých Drážďan do Tanvaldu v Jizerských horách. Vy, kteří stojíte na chodbičkách, nebo se chystáte v Liberci, v Chrastavě, v Machníně vystoupit. Vy, kteří máte vojenskou čepici a na ní třeba lvíčka, salutujte. Hradu, posádce, správci hradu panu Dachsi, všem těm lidem, co na hradě žili v minulých staletích. Musela jim tam být setsakra zima. Měli tam vůbec topení?... Je to můj i Váš hrad, hrad mého dětství, mých prapodivných úvah, mé lásky…                       

Za zdravím v Liberci

            Že už je hodně po dvanácté, to se ví, ale konečně je tu řešení. Otázka, kdy konečně se v Liberce přestane léčit v klášterních celách a čekat na ošetření specialistou na chodbách prastarého kláštera, je na dohled. Liberecký klášter, místo, kam chodíme desítky let na ošetření stárne a pacient má stále víc a víc pocit, že se zde čas zastavil. Odborní lékaři na vysoké úrovni i lékařská technika versus kasárenské prostředí hodné Rakousko-Uherska počátku 19. století. Není zde kde parkovat, pro nemocné je to relativně daleko k zastávkám MHD.

Samotná budova je postavena za účelem prostých kasárenských cel jeptiškám a svou životnost přesluhuje. Už dávno měli liberečtí lékaři a pacienti dostat prostory v centru města u zastávek MHD a s parkováním.

Jedno takové místo se v centru města Liberce přímo nabízí na Šaldově náměstí,  přímo v centru v Plaze. Zde jsou k dispozici prostory o rozloze více než 1.900 metrů čtverečních připravených změnit se na 30 ordinacích při zabezpečení všech výhod pro pacienty i lékaře. Kromě jiného s vyhrazeným parkováním v podzemí nákupní galerie Plaza a se zastávkami tramvají a autobusů MHD přímo před budovou. Pro lékaře důstojné zázemí, šatny, WC, sprchy, stravování, recepce, ordinace na míru, ostraha, webová prezentace, příjemné a prosvětlené prostředí, které rovněž pomáhá léčit. To vše s výhledem realizace do necelých dvou let počínaje jarem 2013.

To je konkrétní odpověď na to, co by se v Liberci mělo a mohlo zlepšit,  jak zkvalitnit život libereckých občanů. Dát zelenou vytvoření moderního lékařského centra v Liberci, řešení, které sebou přináší možnost radikální změny ambulantní péče o nemocné. Přechod ze starého kláštera do moderní nákupní galerie Plaza Liberec, kde by mohli být spokojeni lékaři i pacienti.

Píši Vám, ponožkám.

A proč bych nepsal? Natrápily jste se mě, když jsem byl malý. Mé mládí bylo o podkolenkách z doby záhy po smrti Gottwalda a Stalina. Nevím proč, ale moje maminka se zhlídla v podkolenkách, které prostě a jednoduše pod koleny nedržely a klouzaly a hrnuly se ke kotníkům, dolů do bot. Každý den, den po dni, celý školní rok. Nenáviděl jsem ty šedé na všední den i bílé na neděli. Když jsem objevil, že existují ponožky s gumičkou, která je funkční, už mne jiná radost doma v padesátých letech netěšila.

Maminka ponožky prala samostatně v kyblíku štompem (gumovým zvonem) a ručně na valše společně se svým  spodním prádlem. Ponožkám byla věnována mimořádná péče. I díky ní mi nohy nepáchnou, na rozdíl od jiných chlapů, co měli s ponožkami problémy.

Krásná léta čistých a voňavých ponožek skončila základní vojenskou službou. Tam jsme všichni (v Milovicích) vyfasovali boty – kanady a k nim onuce, což jsou vlastně šály k obtočení podkolení až po prsty na nohou. To se mi ale zdařilo za dva roky asi tak jednou, o ostatních případech bych raději pomlčel.

Píši Vám, mé drahé ponožky, neboť Vám vděčím za tzv. lehkou obuv, která byla povolena jako bota náhradní vojenská. Píši Vám, abych armádě poděkoval, a pokaždé, když si dnes ponožku obléknu blahořečím za ten dar, nemrzačit si nohy v botách. Za spokojenost od nohou podle hezkého českého přísloví – nohy v teple, nemoc v pekle. Nebo tak nějak.

I po vojně, mé drahé fusekle, zbylo mi pár zelených. Pravdou je, že jste doplatily na barvu, jako kapesník nebo zelené trenky. Od jisté doby zelené nenosím. To ovšem nic nemění na faktu, že ponožky mám stále rád. Co na nich nesnáším jsou oka a prodřené díry. Ty svědčí o tom, jaký pán, takový kmán. Neboť Vy, ponožky, jste tady a vztah k Vám, je vztahem k ostatním.

Ponožky jsou naším vzkazem světu, co nás spojuje a co nás rozděluje. Froté jsou moc silné a slabé příliš silonové. Hledím si Vás, ponožky mé drahé, neboť ve Vás jsem našel i kus obyčejného štěstí, které bych jindy v botách nehledal, ale v ponožkách jsem je našel …. Asi se mi budete smát, ale je tomu tak: Sláva ponožkám! A podotýkám – myslím to vážně.

Papír - osobní dokumenty

Sbírám leccos. Cílevědomě starý papír. Tohle medium mě nepřestává fascinovat. Už i proto, jaký boj v současné době svádí s elektronikou. Tam, kde dříve stačil arch papíru, dnes je třeba elektronické zabezpečení v hodnotě mnohonásobně vyšších nákladů. Nákladů vyšších, než si kdosi mohl přát.

Řekne se kus papíru, ale podívejte, co lze dnes na papír vše dát. Reklamní letáky, knihy o ničem, politické sliby, volební bilboardy. Papír snese všechno. Spíš, co vše mu dnes konkuruje. Pokud by nebyl onen předchozí brak, co by dnes doručovatelky nosily ve svých brašnách. Dopisy chodí pouze od bank a úřadů a pohlednice neposíláme už ani k Vánocům. Jó, byly tu časy, kdy už první pohled na list papíru vám dal ,,kvitanci“, či důvěru v osobu, co chtěla vycestovat, či postrkem byla vyhoštěna kamsi domů.

Kus papíru to byla i domovská či pracovní knížka, vysvědčení, zkouška tovaryšská, list za vyučenou. A tak se nám zachovala ,,spousta“ toho krásného, ručního papíru s vybledlým inkoustem, suchou či červenou pečetí, vyraženým či nalepeným kolkem. Krásné rozmáchlé písmo, podpisy svědků, hlavních aktérů i jejich malé přiložené pečetě, psané češtinou, která je dokonale nesrozumitelná, dekorativní latinkou, či německou gotikou, švabachem.

Krásné listy takového papíru se zachovaly, ale není jich tolik. Vídával jsem je občas, v deskách protažených provázkem a uvnitř zápisy z jednání střeleckého spolku s vypálenými iniciálami prvních písmen, vzpomínek na Napoleona, církevních písniček, obrázků svatých, vzpomínek na tovaryšská léta a putování za prací. Památníky, s neskutečnými veršovánkami, utajované milostné dopisy, kartonové staré fotky ze svatby, s dětmi v kočárku, z lázní, z vojny…

Papír, který mě vždy potěšil, byl dopis od maminky, který mi došel do pionýrské tábora a od tatínka, že už se brzo vrátí. I já jsem napsal jeden takový, z prázdnin. Přijedeme z tábora v 10,30 hodin, ale zapomněl jsem to další.

Papír a osobní dokumenty. V co se asi brzo změní? V karty z umělé hmoty, v čipy, tablety, či chytré telefony? Budou to ještě lidé, kteří budou jednou v ruce držet něco, co nebude papírem, co se vám v ruce bude měnit jednou třeba v televizi, pak v náruč propagačních informací, návodů, příruček a kontrolních otázek? Oko špicla a stín společnosti, která nepotřebuje klasický papír, ale medium, kontrolující každého z nás…

Válka roku 1866 začala v Libereckém kraji

            Válka roku 1866 začala v Libereckém kraji, a to ještě dřív, než v roce 1866. Zhruba o sto let později jsem vyženil přízeň ve Všeni u Turnova. Nebavilo mě jen o válce z roku 1866 něco číst, chtěl jsem vytěžit maximum z návštěv autentického bojiště na mostě přes Jizeru a v okolí hospody ve Svijanech (tehdy v Podolí), co nejvíc autentických informací. Vždyť tady se v této válce poprvé střetli vojáci pruští a rakouští, ne v šarvátce hlídek, ale regulérním boji větších celků. Poztrácené a odhozené zbraně z okolních polí už dávno našly své místo ve staveních od Turnova po Hradec, nic nového nalézt se nedalo.

            Jedna z dragounských pistolí na mě hleděla v garáži Karla Sedlického. Ten ji vyměnil s jedním, jehož děda ji prý vzal spícímu vojákovi osobně. Já už takové štěstí neměl. Děda byl hluchý jako pařez, bylo mu skoro devadesát, ale vyprávět uměl…. A nebyl sám.

            Nejvíc si pamatovala starší paní Šichová ze Všeně. Zda vím, že se tu krajem potulovali už před rokem 1866 pruští špioni a ne ledajací? Prusové válku proti Rakousku připravovali řadu let. Využili toho, že na obou stranách hranice se mluvilo německy a takzvaně ,,hausírovali“ hledali práci, nabízeli služby. Byli často vítáni, neboť obdobně vandrovali světem i vážení lidé od nás.

            V létě roku 1864 obcházel okolí Turnova, Sichrova (to se ještě psal Sychrov s měkkým „i“) Podolí (Svijany) mladý podomní obchodník Winter, který nabízel k prodeji plátna, ručníky, mašle, utěrky. Obcházel jak Čechy, tak Němce a nedělaje rozdílu prodával lacino. Získal si matky dcer na vdávání celého podještědského kraje, daleko za Turnov. Odevšad objednávali u Wintera, který měl vskutku prima zboží. Není divu, že se tu objevil i v následujícím roce. Stoletá babička Šichová si ještě jasně vybavovala, co dětem vyprávěl učitel Bárta, který Wintera odhalil.

            To bylo tak. Někde pod zámkem s výhledem na Jizeru, most na a široké údolí k Turnovu, seděl Winter na zemi zabrán do malování. Ve skicáři, měl každý strom i cestu. Pan učitel se velmi podivil, že cesťák umí tak precizně malovat, ale ten pravil, že se sem chce přestěhovat, že se mu zde líbí… Další setkání pana učitele s obchodníkem Wintrem bylo až v roce 1866, kdy už byl ,,obchodník“ Winter v uniformě důstojníka štábu vévody z Meklenburska.

             Podobný případ se stal o pár kilometrů dál, dnes už na předměstí Turnova. Sem podle vyprávění vnikla eskadrona pruských hulánů z nichž 17 mužů chtělo ,,něco popít“ v místní hospodě. Huláni požádali hospodskou aby jim uvařila oběd. Ta začala naříkat, že nemá dost hrnců. Její rozpaky vyřešil starší strážmistr, který ji začal dobromyslně těšit – aby se netrápila, jen jděte na půdu. Tam za komínem máte ještě dosti pěkný kotlík, který jsem Vám loni spravil. Hostinská prý tomu ani za mák nevěřila, ale dala si říct a na půdu za komín se šla podívat. Tam byl vskutku důkladně spravený kotlík.

            Strážmistr pak vypravoval, že loňského roku byl zde s družinou kotlářů, a že  kotlík spravoval. Když kotláři měli už odejít, uložil kotlík za komín, protože v hospodě nikdo nebyl.  Místo za komínem mu připadalo jako dobrý úkryt.

            Z těchto letmých ukázek je zřejmé, jak pruská armáda měla silně rozvětvenou výzvědnou službu. Vyzvědači byli v případě válečného konfliktu zařazeni přímo do armády, aby vedli jednotlivé vojenské oddíly. Zájem o válku z roku 1866 neutichá ani dnes, stále roste počet zájemců, kteří v dobových uniformách nastupují na bojiště této trochu podivné války z roku 1866 Němců s Němci na našem území Libereckého kraje. Přesto, že tahle dvoutýdenní válka nebyla dlouhá, stála mnoho lidských životů.