Hastrmani z Jablonecka a okolí

Kdysi dávno mě zaujal pořad o hastrmanech z našeho okolí. Stanice Praha 2 Československého rozhlasu zaujala tehdy velmi mnoho posluchačů. Nejen u všech vod našeho kraje –  u Nisy, Kamenice, Jizery a Desné se vodník prý zdržoval, ale i na jejich lávkách a přechodech u jezů ohrožoval životy lidí.

Podle pověsti to býval malý panáček oděný červenou čepičkou, zelenými kalhotami, v červené vestě. Obyčejně se vynořil z vody, by sedal na kameni u jezu a pískáním, ale i hrou na housle lákal pocestné. Křoví kolem vod zdobil pentlemi. Býval často „hostem“ ve vodních mlýnech, kde k mlynářově zlosti zastavoval vodní kola. Jeho oblíbená místa v Jablonci byla u Starého rybníka, v Pekle, ve Žďárku.

Okolo vodníků bylo vždy mnoho pověr. Dětem se doporučovalo, aby, než přeskočí potok, třikrát do něj plivly. Do vody se jako ochrana před vodníkem házely tři nestejné peníze… U Kamenice v Haraticích stával starý mlýn. Bylo tu celkem klidno, spokojeně až darebu vodníka, který každé poledne zastavil vodní kola a mlýn ztichl. Zlobil se pan otec, zlobila se všechna chasa. Mlynář dával vinu stárkovi, a ten se rozhodl, že to tak nenechá a bude se bránit. Potkal totiž vandrujího kolegu a ten mu poradil jak na vodníka. Stárek skočil na vodníka tak, že ho překvapil a hned ho svázal „lýčákem“ - provazem z lýčí. Zavolal chasu a odtáhli vodníka do vytopené místnosti. Vodník vyhrožoval, žadonil, prosil, až nakonec musel slíbit, že se od mlýna daleko odstěhuje. Když ho pustili, skočil vodník do vody a v Haraticích už ho nikdy neviděli.

Staly se i jinačí případy, často i tragické. Vodník získal navrch pak se nebožáci topili – hlavně děti. Ti, co útok vodníka přežili (z řad dospělých) stavěli kapličky jako např. tu, která stávala nad nad Mautnerovou vilou v Šumburku. Poblíž Blatenské pily, při přechodu přes Kamenici, vídali lidé také vodníka sedícího na lávce v červené vestičce a červené čepičce. Jistý starší člověk z Maxova poblíž sbíral klestí, a jak vodníka uviděl, hned běžel ke svatému obrázku pověšenému na nedaleké jedli. Vodník se zlobil, že musí kořist nechat být a sliboval pomstu…

Také na cestě vedoucí do Karlova  se vodník ukazoval. Bylo slyšet jak hraje na píšťalku. Tam, kde jarní vody vyhloubily koryto Kamenice, v Lučním mlýně v Jiřetíně, sedával vodník na hrázi a hrál na housle pokud nepřilákal nějakou oběť, , kterou potom rychle stáhl do své říše.

No a pak si prohlížíte v pohádkách ilustrace Josefa Lady a podle nich byste vodníkovi dali první poslední, jaký je to sympaťák. Tak to na světě chodí. Chvíli tě milují, chvíli tě zatracují a tak to je. Had se zlatou korunkou, Krakonoš před dvěma sty lety , cikáni, jako kočovní zloději dětí. Snad v tom je i to kouzlo vyprávění, že do samého konce zvonce pohádky můžete očekávat dobré i zlé. Jen jít dál za štěstím a vědět, že v pohádkách pokaždé pravda zvítězí. Faktem však zůstává, že je to ale dřina.

Vám, slečno Amnestie

Píši Vám, slečno Amnestie,

Vám, která si dosud nezadala. Žel, končíte jak ta rozmnožovna psů, co má přinést páníčkovi fůru peněz. Neboť vězte: Všichni kolem jste blázni, jen já jsem letadlo. Proudové, plné plyše, falešných úsměvů, jízlivého pokrčení tváře. Ano, to je tvář korunního prince, pana Klause z Pražského hradu, který neví, co by a tak přeplněné cely řeší amnestií a taky pomůže přátelíčkům.

Vám, slečno Amnestie, není divné, že to je pořád ten samý Václav Klaus, co pije doma drahé víno a nám sprostým nalévá špinavé vody? Ten, který kritizoval všechno a všechny a pak se náhle změnil a stal se dobrodincem zatracených? Ne, nebojte, český prezident se nestal jiným. Stále bere zlatá pera a mlží a mlží.

 Ať si zvolíme, má drahá, kohokoli, příští prezident bude na tuty lepší, byť by seděl na invalidním vozíku, byl šaman, na čokoládě a tureckém medu závislák, potají si hrál s cínovými vojáky a do dámských hadříků se převlékal. Slečno, můžete-li a máte-li nahoře sebemenší vliv, použijte ho, ať nám prozřetelnost nadělí obyčejného slušného člověka, za prezidenta. Toho, co pravidelně chodí sám i tam, kam chodí i císařpán pěšky bez ochranky…

Slečno Amnestie udělejte prosím i něco pro nás obyčejné smrtelníky, které štve ta stálá přetvářka, zlodějina, beztrestnost a zadluženost kdejakého města. Tak třeba Liberec. Že se opět nestane nic? Opět tak, jako v minulosti, se opět dočteme o kolektivní odpovědnosti, obrovském majetku podezřelých, a že město nemá na noční osvětlení ulic? To přeci ne… Slečno Amnestovaná, opět nic?

Jak to dopadne za dva roky? Kdo se nám to musí na radnici opět vrátit, aby se už konečně něco hnulo a dalo se vyřešit? Proto se, prosím, rozhlédněte kolem a držte se. Zkusme to znovu. Snad se to tentokrát podaří a na Hrad zasedne někdo, kdo je aspoň trochu čistý, spravedlivý, moudrý, méně sebestředný a taky trochu zábavný….

Ralsko

Nedávno jsme se dozvěděli, jak se v Čechách kupují hrady a zámky. Ralsko si koupil soukromník a města a instituce v okolí právem ostrouhala. Ralsko, zcela jistě symbol okolí Stráže pod Ralskem a Mimoně, bude bůh ví jak, obhospodařovat někdo, kdo získal hrad cestou, po které šli i jeho předchůdci.

Pevný hrad mocných pánů z Markvartic se o husitských válkách stal základnou, hnízdem loupeživých rytířů, kteří sužovali celý kraj. Vesničané z blízkých vesnic a městeček se spojili a vypracovali dohodu o tom, jak se hradu zmocní. Dozvěděli se, že každý den vyhánějí z hradu dobytek na pastvu. Když se stádo napase, vrací se samo navečer domů. Jakmile fortnýř-vrátný zaslechne hlas zvonků, které mají krávu na krku, otevře bránu. A na tom postavili vesničané svou lest. 

V určený večer se přiblížili dobře ozbrojeni na pastvinu. Většinu dobytku zahnali, ale sundali jim zvonky. Vpředu šlo několik kusů dobytka a za nimi se kryli dobře ozbrojení vesničané. Před hradem začali všichni zvonit kravskými zvonci. Lest se podařila. Brána se otevřela jako jindy. V tom okamžiku ozbrojenci vtrhli do hradu a překvapenou posádku přemohli, hrad vyplenili a zapálili. Tolik o zániku vypovídá pověst.

Skutečností zůstává, že hrad byl opuštěný a v minulosti se na něm ukrývali mnohé loupeživé roty. Ruiny kdysi slavného hradu ční nad přilehlými lesy jsou dodnes symbolem nádherného kraje rybníků a jezer na severu Čech. Vedou sem cesty poutníků za romantikou, milovníků historie, houbařů i turistů, kteří z prostoru zříceniny hradu Ralska zhlíží na velkou část severních Čech.

Ralsko. Onehdy to byla hora Říp… Prodají Lobkowicové horu, aby měli na rozvody? Co udělá nový majitel Ralska? Bude ručit hradem za své účty? Je to slušný majitel nemovitostí odlišující se od těch, kteří jako rychlá rota z různých válek se museli ukrýt na těchto místech? Nebudeme muset jednou my, nebo naše děti tak, jako to už jednou udělali vesničané z okolí Ralska, vzít opět do rukou kravské zvonce a  zvonit a zvonit, až se někdo nahoře probudí a opustí teplo svého místečka – dobrovolně? Lidé musí věřit, že i naše krajina je už zbavena vlků a jiných zemských škůdců, kteří ubližují, této krásné zemi….. Mimochodem, kde byla okolní krásná města, když se Ralsko dražilo? Konšelé, konšelé, už nespěte!

Píši Vám, profesore Klausi!

Když po Vás pojmenovali už párky, byť malé, nechutné a bez masa, tak mi to ani tak nevadilo. Čert Vás vem! Bral jsem to s humorem. Pak Vaši oponenti přitvrdili. Dali Vám odpovědnost za zpackanou privatizaci, a že prý neznáte špinavé peníze. Že jste otec všech těch tunelů a triků, počínaje Harwardskými fondy. Nevěřím ale, že jste obtěžoval letušku, pak nějaké chlapce. Že jste arogantní narcis, že kradete paví pera, a že píšete rok co rok knížku o svém vladaření na Pražském hradě za státní peníze.

Nečtu bulvár, takže toho špatného o Vás mnoho nevím, ale co vím určitě je, že bych vás už nikdy do žádné funkce nevolil. Ne proto, co jste dělal do „revoluce“ v roce 89, ale jak se chováte a co nyní vidím. Nebylo to tak často, ale Vaše vystoupení v Chrastavě bylo hodně tragikomické, hlavně Váš bezhlavý úprk do vojenské nemocnice. Nepřipadal jste si trochu jako Vladimír Ilji Lenin, když jej anarchistka Kaplanová postřelila ne smrtelně, ale jedovatou kulkou? Pak ovšem chápu, proč jste se ani nerozloučil a spěchal do vojenky…

Podruhé jsme se letos viděli v Karolinu, když jste předával universitní diplom profesora mému synovi. Tedy, pane profesore, vy v tom umíte chodit. Pomalu, pohled vpravo, pohled vlevo, úsměv koutkem úst. Ani dement Habsburg, Rudolf II., by tohle nezvládl tak, jako vy. Hádal bych na orientálního satrapu někde z Blízkého východu. Nejblíž jste byl plukovníku Kadáfímu. Kim Ir Sen, ten Severokorejec by byl vedle Vás jak poslední hradní podržtaška.

Mimořádně výživní jsou, pane profesore, Vaši poradci. Úplná Zelňačka. Ten francouzský román, tam byste mohl hrát všechny. Ovšem Vaší agonií je amnestie. Ta je fakticky od Vás, nebo jste slyšel hlasy? Opět jste překonal sám sebe. Euroskeptik, poslední prezident Česka zvolna kráčeje do zapomnění - to všechno byla jen předstíraná hra, viďte? Vy dozajista jste mimozemšťan a zkoušíte nás… Jste z jiného těsta, z jiné, vzdálené planety… Přiznejte to!! Už kvůli dětem a vnukům, těch, co Váš portrét na známkách lepí do alb.  Kvůli tomu, co se bude učit v dějepisu a občanské nauce o Vaší stavbě těla, mimice a nakonec, co s Vámi bude po skončení mandátu, kde povládnete? Kde bude ten svátek jara ke spatření? A bude to státní svátek, nebo pouze všední den? Vaše inkarnace na člověka, bude slavný den!

Nevím, co na závěr. Snad abyste  předem nehodnotil toho, kdo se stane prezidentem po Vás… To Vás maminka neučila, že skromnost je výsada králů, ke kterým jste měl tak blízko? Tak či onak, v tom „vytouženém“ důchodu (námi vytouženém), Vám přeji pohodu. Ať se Vám daří krmit  ptactvo nebeské. Tak tedy sbohem! Plakat nebudu a Vy buďte silnej a na lidi vlídnej! Aspoň na ty, se kterými budete ve styku…. Začal bych koledami a s tím, co vyberete zkuste žít….

Sbohem a už nevolejte

Egon Wiener

Píši Vám, prodejno Sovětské knihy

Píši Vám, prodejno Sovětské knihy,

na dolním, dnes Soukenném náměstí, kde jinde, než u nás doma... Byla jste o hodně jiná než druhá knihkupectví, a kdo rád četl a hledal americké autory, našel je v dobré cenové relaci kupodivu u Vás. Tištěné v Rusku, na prapodivném papíře a ve statisícových nákladech. Saroyan, Fallkner, Sallinger a další. Česky, rusky, anglicky se slovníčkem, bez slovníku vzadu.

Tolik všelikerého papíru, vystřihovánek, domalovánek, pohlednic, papírových stavebnic, plakátů a reprodukcí! A hlavně ta cena nás, študáky, oslovovala. Ruští básníci to je, jako když se mluví o francouzských kuchařích, nebo o francouzské módě či vínu. To vše u Vás bylo. Publikace o umění,  cestovní mapy, encyklopedie, a k tomu vždy ochotná dvoumetrová prodavačka, která všude dosáhla.

Chodil jsem k Vám rád a byl jsem pokaždé úspěšný. Šla jste s dobou a pokud Vám nešlo zrovna o krk, tak jste  ignorovala Brežněvovy Vzpomínky na Malou zemi ... I když to šlo jen těžko. To mi připomíná, že jsem opět viděl něco hodně obludného – Rok sedmý/osmý od Václava Klause, prezidenta v koncích…

Do Brežněvovy Malé země (Novorosijsk-Černé moře) mě kdysi osud zavál, ale putování po stopách našeho pana prezidenta je nad moje finanční schopnosti. Stačí mi, že jsem byl od něj na dva metry, když na něj v Chrastavě stříleli...

Proč Vám píši, prodejno Sovětské knihy? Protože jste to zabalila a nechala se vyštvat z města pryč. Zůstali tu různí jiní, třeba Levné knihy. Ti už prodávají i toaletní papír, figurky svatých, repliky  válečných medailí...

Nemají to dnes dobří knihkupci lehké. Jít na trh s knihami a říkat o nich, že jsou z Ruska, nebo že je napsali bývalí sovětští autoři, to se nenosí. A dnes se hlavně nečte. Snad, až si lidé uvědomí, že gauneři nejsou jen v Ruské federaci, že je jich plno i na našich dálnicích, v poslaneckých lavicích, u klávesnic počítačů schovávajíce své „dobré“ jméno pod pseudonymy…

 Je škoda Vás i Vašich knížek báječných autorů z celého světa. Tak někdy příště, v jiných časech, kdy v lidech bude víc tolerance a víc snahy pomoci, než ublížit.

V obci Machnín za kostelem

V šedesátých letech, a to hned na začátku, byla i naše obec, co pamatuji nejméně ze tří stran obklopena lány kukuřice. To proto, že v dalekém Sovětském svazu veliký propagátor této plodiny Nikita Chruščov doporučil evropským vazalským státům osít kukuřici i tam, kde ji jinak nepěstovali. K těm státům patřila i ČSSR a v ní naše vesnická pole za machnínským kostelíkem.

Tehdy za kostelem směrem na Chrastavu stál jeden malý domek, pak dvě stě metrů nic, pak dva baráčky a břízky. Břízky, jako pozůstatek pozemní stavební aktivity přípravy dálnice Berlín – Praha ...

V podstatě  stál kostelík na samotě a naše výpravy začínaly a končily za ním. Nejednou šlo o měření ani ne tak sil, ale kdo má větší bouli v kalhotách. Bez ostychu. Kdo by nás za kostelem hledal a načapal s kalhotami u kotníků? Nakonec jsme všichni na tom byli skoro stejně, rozdíl byl často jen v nanometrech.

Zato kukuřice pár metrů od nás překvapila. Byla většinou větší než my, postavičky machnínských prvňáčků, druháků a třeťáků. Ano, kdo jednou vstoupil do pole kukuřice a nebyl hledán, byl ztracen a mohl být nalezen třeba až na Ukrajině. To nám řekl můj tatínek a ten to měl z Broghausů – německé encyklopedie, která nám v těch letech nahrazovala internet.

Setkat se tehdy s kukuřicí nebylo tak běžné, ale nebylo to zase nijak složité. Rostla poslušně všude, žel ani tenkrát na politickou objednávku nedozrávala ve zlaté palice, plné kukuřičného oleje jako na bohem požehnané Ukrajině.

Tak to bylo tehdy se vším. Krávy nám ne a ne dojit smetanu, dělat nadúrodu másla a tvarohu, víno obrovských rozměrů rostlo jen v bohaté Moldávii a na Krymu.  A tak nám záhy první tajemník bolševiků, odpovědný i za zemědělskou výrobu v Čechách a tedy i v Machníně převážně za kostelíkem směrem k Bedřichovce, skončil. Nahrazen byl Leonidem Brežněvem, expertem na zbrojení a světovou mírovou politiku, co nás měl ochránit od jaderné války....I tohle nebezpečí pominulo.

To vše jsme jakžtakž přežili ve zdraví všichni, i my, machnínští kluci, dnes převážně sedmdesátníci. Jo, a za kostelíkem i naproti němu vyrostly nové krásné domky. Machnín se nepřeonačil.....

Dějiny a současnost

Báječných historizujících časopisů, jako byl kdysi titul „Dějiny a současnost“, není nikdy dost. Mezi ty nejlepší v současnosti patří „History revue“, „21.století“, „Epocha“ a snad překvapivě i liberecké „Véčko“.

Proč se vracím k „Dějinám a současnosti“? Bylo mi  čtrnáct a v trafikách nic lepšího nebylo. A když mi strýček vyprávěl, že jejich liberecký oddíl „Ven do přírody“ vedla K. Beckmann a já se v „Dějinách a současnosti“ o ní a o jejím manželovi, známém libereckém právníkovi, dočetl mnohem víc, bylo rozhodnuto. „Dějiny a současnost“.

Do časopisu přispívali odborníci – znalci liberecké kraje, libereckých reálií. Jar. César píšící o sociální demokracii v letech 1918-19, o Henleinově spolupracovníku W.Brandovi, šéfredaktorovi libereckého „Die Zeit“. Oblíbil jsem si autory J. Kořalku, V. Krále a překvapivě i mladého historika umění Boh. Nusku, který psal o mé celoživotní pozdější radosti – o starých knížkách, respektive  starých vazbách, kdy text doprovodil reprodukcemi rokokové, gotické a renesanční vazby ze sbírek Severočeského muzea v Liberci. Zd. Šamberger psal o výkladu dějin z pohledu odsunutých Němců.

Víc jsem si tehdy nepoznamenal. O to víc si pamatuji nádherné redakční  články  o historii planety, životě vědců a osobností, které změnili chod světa. Tenhle vůbec nejlepší časopis  byl skutečně dokonalý a věnoval se i mým městům - Liberci, Jablonci, Tanvaldu, České Lípě, Jičínu… Městům, kde se mi líbí.

„Dějiny a současnost“. Dnes, v tom obrovském přetlaku obdobných periodik, by časopis  pravděpodobně zanikl. Když tak stojím na terminálu MHD a dívám se, co tak ty barevné časopisy nabízejí, jsem naprosto zmatený a nevím, který bych si koupil. Většinou si nekoupím žádný. Jsou drahé a konkurence odborných časopisů je obrovská. Ale jestli někde objevíte „Dějiny a současnost“ rozhodně si časopis prolistujte. Nebude to ztracený čas.

Doporučuji články profesora Polišenského, a samozřejmě články našich severočeských historiků. A pokud se někde v knihovně dostane ke knížce ze šedesátých let autorky K. Beckmannové „Děti jsou květy života“, tak si ji rovněž přečtěte. Zapadá do textů vzpomínek na časopis, kam autorka dopisovala, a který už není. Kdysi kdosi napsal: Nevšední čtenářský zážitek, napínavý a poučný, historicko-vlastivědná revue Dějiny a současnost, časopis, na který se nezapomíná...

Měsíčník se nevyhýbal i kontroverzním tématům, a přesto obstál. Mnohé, o čem dnes vím a o čem přemýšlím, má svůj prvopočátek  právě v polemizujících článcích časopisu Dějiny a současnost.  Jsem za to časopisu hodně vděčný.