Memento mori – Pamatuj na smrt

Na začátku padesátých let minulého století zemřela Zdeňku Bábelovi, mému spolužáku z machnínské základní školy, sestra. Protože Bábelovi přišli dosídlit pohraničí ze Slovenska, měli i jiné zvyky než byly ty naše v Čechách. Mimo jiné dali zemřelé do sepjatých rukou svíci a svíce svítily po celém domě…

Nedávno jsem kdesi nechtěně vyslechl rozhovor o úmrtních zvycích a pověrách na Jablonecku a snad i na Jičínsku ještě v období krátce po skončení Druhé světové války, pokud to ovšem nebyly obyčeje zanesené k nám do pohraničí právě dosídlenci.

Zemřelému vtiskli pozůstalí do rukou svíci, která byla posvěcena o Hromnicích. Pokud byl mrtvý vystaven v domě, musela svíce hořet, aby jeho duše nezabloudila. Pozůstalí otevřeli okno, aby duše zemřelého mohla odletět. Zvedl-li se vítr, nebo bouře, pak lidé věřili, že se někdo oběsil a čert odnáší jeho duši.

Pozůstalí nebožtíku zatlačili víčka, aby se v jiném nevzhlédl a nevzal ho s sebou. Měl-li zemřelý otevřená ústa, podvazovali mu bradu. Na ústa a oči mu položili po penízku a zemřelého vynesli z postele co nejdříve na prkno, aby se narovnal. Aby mrtvý, když ho vynášeli do předsíně a ukládali do rakve nespadl, přivázali ho k prknu šňůrou. Na prknech se poznamenávala jména a úmrtí a byla uschovávána pro další zemřelé. Případ, že se  prkno používalo opakovaně, byl prý zaznamenán ještě v polovině 19. století ve Smržovce v Lučním mlýně v Dolním Maxově, v domě se zvonicí.

Úmrtí oznamovalo zvonění umíráčku. Večer se dostavila k mrtvému stráž, která ho hlídala obvykle 2-3 noci. Muži hráli karty, ženy se modlily a zpívaly. Stráž u mrtvého byla pohoštěna, chlebem a sýrem a dbala, aby klid mrtvého nebyl rušen. Zastavovali proto hodiny, mlýnská kola a nepředlo se… Bylo-li větrno, postavili pozůstalí k zemřelému mísu s vodou, nebo kladivo, ocílku, a sekeru.

Mrtvého omývala, obyčejně žebračka a co je zajímavé, voda se vylévala na pole a nádoba byla rozbita, slamník mrtvého byl spálen a místnost vykouřena jalovcem.

Víc, jsem si z rozhovoru neznámých cestujících nezapamatoval. Mnohé z vyřčeného je dávno zapomenuto, jiné snad někde dodržováno. Kdo ví? Byly to jen pověry, pradávné zvyky? Stojí však za zamyšlení, za chvilku rozjímání. Lidé, kteří takto jednali, přemýšleli, žili a umírali byli naši předkové, ne tak vzdálení…  

Je pouze na nás, co z obrázků našich předků přeneseme do současnosti, čím se pokloníme zesnulým a jakou formou na ně budeme vzpomínat. Memento mori!                                    

My a čas

Děti ze školy v Údolí sv. Kryštofa chodily na oslavy 1. máje do Chrastavy. Takže vlastně šly na prvomájový průvod dvakrát. Dobrých šest kilometrů do Chrastavy a odtud s ostatními na náměstí. My, z Machnína od jihu, Kryštofáci od západu, z Panské hůrky a Barandova vlastně taky. Od Nové vsi to bylo z východu.

První máj byl pro satelitní obce jako dělaný. Občané a děti se při té příležitosti mezi sebou poznávali. To samé poznávání bylo nastaveno v Hrádku nad Nisou, ve Frýdlantu i v Českém Dubu, prostě všude kolem nás. Svátek práce tak suploval dávné církevní poutě, cesty za Panenkou Marií do Hejnic, Jiříkova, na Svatou horu. Nic nového pod sluncem. Vše mělo svůj rytmus, čas, své rituály. Ty církevní i ty civilní na 1. máje.

Postupně, jak šel čas, čím dál tím víc lidí se rozešlo s tradicemi a našlo si zábavu a povyražení, chcete-li i duchovno v něčem jiném. Vesnické děti v hasičárnách, v tělocvičnách, na hřištích, v okolních lesích, na polích a zahradách. Naše byly i okolní rybníky, řeka, knihovna, kino a party, které bouraly staré a stavěly něco nového. Tak, jako ochladl náš vztah k církvi, ochladlo nadšení být správným pionýrem, svazákem či soudruhem. Začali jsme se hledat v místní turistice, sportu, v cestování po světě, v adrenalinových zážitcích zahrádkářských kolonií…

Vzpomínám si, jak sovětští státníci projížděli po cestě I. Třídy horní částí obce, Bedřichovkou, a my je tam vítali s praporky v ruce a zuřivě mávali na kolonu aut jedoucí stodvacítkou od Ústí nad Labem do Liberce. Auta nikdy nezpomalila, nikdo nám nemával. Pokaždé nás to ohromilo. Jel kolem nás někdo, kdo o nás rozhodoval a neviděl nás. To v nás, klucích, zanechávalo cestou domů naštvanost, chuť cestou domů něco rozmlátit, rozkopat a zničit. Svět virtuální radosti a zlosti byl postupně nahrazen rozumem, skepsí a pochybnostmi. Nechápavě jsme hodnotili svá vystoupení na besídkách, u hrobů rudoarmějců, na aktivech a schůzích, na manifestacích.

Postupně jsme se dopracovali k názorům, že to vše, čím jsme prošli, byly dějinné blbosti druhé poloviny dvacátého století a bylo to něco podobného, čím prochází ve svém vývoji všichni šneci, vlci i my, lidé…

Auta – vozový park

Dvě, vsadím čepici, že jich nebylo víc jak tři. Povozy, žebřiňák tažený koňmi, krávou, to si pište, ty jistě. Snad ještě i traktor, takový slabý, mrzáček, žádný ,,Stalinec“, co obdělával lány kolchozů na Ukrajině. Žádné prosperující JZD tenkrát ještě  v okrese nebylo, možná jedině to václavické.

Vozový park, dvě předválečná auta, prašná silnice do Chrastavy, hřbitovní kočár pana Saidla nebývale krásný vůz v kůlně jeho zahrady. Pár motorek, kola typu ,,Ukrajina“, ovšem lehčí, německá, co zůstala v barácích po Němcích. To byla veškerá mechanizace, strojový park v naší obci přesně v polovině 20. století. Pozdější centrum stavební a dopravní techniky Stavokombinát v centru obce byl objektem volně přístupným, námi kluky mnohokrát prolezlý a nezajímavý zrovna tak, jako Pfeiferova továrna za mateřskou školkou – jejich bývalou vilkou. Stejně na tom byl velký dům proti zastávce autobusů ČSAD, bývalá pekárna a mlékárna vedle. Vše volně k prolézání, hledání a přebývání. Garáže prázdné, auta nikde.

Jak to ti chlapi tenkrát mohli vydržet bez aut? Fakt, kamkoli a kdykoli se jezdilo na motorce se sajdkárou, celé hodiny se cestovalo vlakem, autobusem a pěšky po turistických značkách. Knihovny v takových obcích jako byl Machnín, praskaly ve švech, chodilo se do hospody, k hasičům (ti měli hasičské auto) a do dalších organizací Národní fronty… Lidé se uměli přizpůsobit. Revoltovali doma u radia, když si popili, a auta? Byla k vidění v Týdeníku před hlavním filmem u nás každou sobotu v hospodě ,, U Zeleného stromu“, nebo sem tam v ulicích Liberce či v Jablonce.

Na blízkém Jičínsku se konaly slavné závody motorek, nakonec i v centru našich měst. A auta to nebyl jen rámus a spálený benzín.  Slavná místní jména motocyklových závodníků znali všichni od kolébky do devadesáti let. Už koncem padesátých let se v obcích objevovala auta, zatím jen na poukaz dávaný hrdinům práce, umělcům a organizacím. Pak přišla dokonce auta z NDR, SSSR, Polska. Wartburgy, IFA, Pobědy, Waršavy, první Fiaty, Hilmanny, Renaulty. Slabí, hluční, ale v konkurenci se Spartaky a Feliciemi byly zajímaví.

Na jejich koupi se čekalo dlouho, většinou tak do 20 měsíčních výplat. Jak kdo. Málokdo žil jen z výplaty. Každý se snažil přivydělat si, postavit chatu, opravit dům, pořídit si auto. Bylo to vidět i u nás na vesnici, koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Ta už byla úplně jiná vesnice, než z let padesátých. Vesnici křižovala auta a přibylo tím pádem úrazů i smrtelných. Koně, krávy a žebřiňáky z vozového parku zmizely úplně. A kam se poděly motorky se sajdkami taky nevím. Snad by se ještě našly v nějaké té kůlně pod starým harampádím.

Kapitán Škornička – podruhé

Já se ptát nemusím. Já to vím. Neměl mě rád, nebo i tak: měl mě rád, ale ne víc, než ostatní. Jeho vojenská kariéra začínala a končila tím, jak mu šlapala svěřená rota. Pokud ano, bylo dobře. Pokud rota šlapala, vyjížděla na poplachy, vojáci nepáchali sebevraždy, pak jeho kariérní řád byl v souladu s jeho přáním. Proto často, až příliš často, takový důstojník někomu šlápl na kotník.

S námi brýlatými to neměl lehké. Byl to dvouletý tanec záklaďáků, co mohli jedním výstřelem znehodnotit jeho celoživotní práci. Tehdy, když jsem při poplachu nepustil rotu z ubytovny, vznikl mezi námi  nový vztah plný zoufalé snahy nic dalšího neposr…

Podle slibu mne poslal do přeškolovacího kurzu k chemikům do Liberce na sedm týdnů. Přenosná laboratoř v ruce, batoh na zádech, přes ramena nezbytný samopal s dřevěnou pažbou. Doma v Machníně mi matka nachystala svíčkovou, ale moc času nebylo. Do čtyř jsem se musel hlásit v libereckých dolních kasárnách. Stihnul jsem to jen tak tak.

Za bránou mě ovšem polilo horko. Zpětně bych to vyjádřil pocitem, kdy v předvánoční TV - reklamě otec řeže vánoční stromeček a dcerunka na něj křičí: ,,Já nemusím, já už ho vidím!“ Nechal jsem u maminky v Machníně v šatní skříni samopal…

Batoh jsem měl na zádech, přenosný krám k ničemu – laboratoř v ruce, a samopal byl v pr… V hlavě se mi mihl funus kapitána Škorničky, který se svatosvatě zastřelil, a zároveň můj funus, protože zastřelil i mě. Co dělat? Udělal jsem, co jsem udělat musel. Kulomet zůstal u matčiných spodních kalhot a podprsenek skoro dva měsíce. Když jsem se vracel do Milovic, tak mi ho naši přivezli na nádraží. Asi při nás stál duch svatý, protože jim to prošlo taky. Šli s ním přes celé nádraží…

To až Škornička: „Absolvoval jsi tam střelby?“ Mé ano ho zvedlo ze židle a zkontroloval mi zbraň: „Ale z téhle jsi nestřílel…“ A tak jsem mu to všechno řekl. Zatoužil jsem po rychlé, spolehlivé, bezbolestné smrti z ruky kata, který nemine…

Proč k tomu nedošlo vlastně dodnes nevím. Snad se něco lidského pohnulo v kapitánu Škorničkovi. Velkoryse mi nabídl, abych požádal o možnost změny vojenské posádky, že mi žádost doporučí, a že mi zaručuje, že převelení bude rychlé. Požádal jsem o převelení do Liberce, domů… A přesto, že jsem nevěřil, byl jsem tam přeložen. Z posádky „tankem hodinu cesty do Prahy“, kde dosud sloužili Svobodovi důstojníci od Dukly do Liberce, a kde mým velitelem byl ,,vladař“ – český protektorátní důstojník sloužící v Itálii.

Jo, život tropí hlouposti. Dnes bych se choval rozumněji a tu radost z přeložení bych nevnímal jako své vítězství. Ale k takovým závěrům dojde člověk mnohem později. Suma sumárum, kapitáne Škorničko žádám o potrestání…

Kapitán Škornička poprvé

Cihlové baráky pamatovaly Rakousko-Uhersko. Desítky jich tam stálo a v každém jsme spali my, kluci z Liberce, Opavy, Teplic, ze Šamorína, kteří jsme na dva roky změnili adresu na posádku Milovice. Nic víc, snad jenom –do Prahy hodina jízdy tankem …

Měl jsem službu dozorčího, střídal jsem pozdějšího známého libereckého trafikanta Jirku Nešveru. Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo… Kéž bych to mohl říci i já o 24 hodin později! Stalo se. A moc to bolelo.

Ty Milovické baráky, řada za řadou, byly stavby mimořádně odolné a přemýšlivě stavěné. Jedním železným, silným prutem byl ovládán systém hlavních venkovních dveří – vstup a výstup budovy. Ovládání měl na starosti službu konající dozorčí. Druhý odpočíval v jiné izolované místnosti. Okna v přízemí byla zamřížována.

Přístup do budovy, ale i ven, byl jen v rukou dozorčího. Tehdy jsem ho měl já, devatenáctiletý vojín. I mých rukou spočíval mír zemí ,,Varšavské smlouvy“. Ve službě k ránu jsem ale usnul tak tvrdě, že jsem neslyšel poplach a zaspal i výjezd patnácti tisíc milovických vojáků. Dokonce jsem, ponořen do spánku, ignoroval hrozbu zastřelením od důstojníků, kteří se snažili dostat do budovy zvenčí, i těch v plné polní, kteří se chtěli dostat se zbraněmi na shromaždiště, aby se připojili k ostatním cvičícím vojskům Varšavské smlouvy – vstříc vítězným zítřkům. To vše v duchu hesla generalissima carských vojsk Suvorova: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Nic z těchto slavných tažení se pro mne a můj útvar nekonalo. Já, já prostě spal jako dřevo a přesto žádný vlak nejel. Za okny poskakovali hrůzou posedlí důstojníci, uvnitř mí děsem posedlí kamarádi, všichni zdivočelí, co bude až oni tam nebudou…

Nestalo se nic. Ostatní odjeli na seřadiště do Jabkenic a já se probudil až v době snídaně. Ihned jsem byl odvlečen k veliteli, ke kapitánu Škorničkou. Ten měl na stole položenou pistoli a jen jednu starost. Jak mě zastřelit a vyváznout z toho živý a bez ztráty povýšení, na které se upřímně a dlouho těšil.

Dohodli jsme se, já mu půjdu z očí, do poddůstojnické školy, do různých armádních kurzů, a pak si zažádám o přeložení třeba na Kamčatku, kam on svou zbraní nedostřelí.  Maniakální snaha po odvetě za to, že nebyl povýšen v něm plála stejně silně, jako chuť mě ihned zastřelit. Exemplárně. A protože to nešlo ani tak, ani onak, čekal kapitán Škornička na svou chvíli. První kurs měl trvat asi sedm týdnů, konal se v Liberci v dolních kasárnách a já tam měl odjet ihned. Odjel jsem. Kapitán ovšem netušil, že jeho osud a jeho povýšení leží nikoli naposledy opět v mých rukou...          

                                                                      

Liberecká přehrada slaví

Liberecká přehrada slaví

Je právě polovina prázdnin a liberecký baron Johan Liebieg slaví narozeniny… Pokaždé vždy 1. srpna od roku 1858, kdy se podruhé narodil. Tehdy stála v Liberci tak vysoko voda, že velkomožný pan jen taktak, že nepřišel o život utonutím, ale zachránil úřední knihy.

V ten čas napáchala velká voda obrovskou škodu. Zatopila 296 domů a i díky zachráněným knihám mohl pan továrník reklamovat od pojišťovny velké peníze. Dá se říci, že povodeň i ta následující  28. července roku 1897 rozhodly o stavbě přehrady, kterou už známe my, současníci Vladimíra Remka a Luise Amstronga.

Na Harcovském potoce nad místem, kde kdysi za socialismu stávala chlouba Československa a bohatého a kvetoucího Liberce,  národní podnik Textilana … Tehdy městu došla trpělivost a ve spolupráci se sousedním Saskem a Pruskem, kam od nás Nisa odtéká, vydali celkem 6 milionů a 600 tisíc zlatek za projekt šesti přehrad, v konečné fázi pěti a rozhodli tak jednou provždy o velké vodě protékající a ničící střed Liberce…

První zprávy o záplavách na Liberecku z roku 1689 se můžeme číst v Ronnově městské kronice z roku 1765. Tehdy, a později už i pravidelně, byly vodou systematicky ničeny ulice spodního centra města. Vše uspíšila i první průmyslová revoluce po roce 1830, kdy textilní magnáti káceli bezohledně lesy. Jejich dřevem topili v parních kotlích a vyráběli páru k pohonu tkalcovských stavů. Odlesněné holé okolní kopce už nemohly zadržet vodu z tajícího sněhu a z prudkých lijáků a na povodně bylo zaděláno.

Dobové fotografie na kartonech a staré pohlednice z roku 1897 ukazují lodičky uprostřed města a dokazují, co všechno voda umí. A nyní něco ke chvále družstevnictví. První bylo ustanoveno družstvo k regulaci z těch nejvíc poškozených z naší první průmyslové zóny z továrníků z Kateřinek z Ruprechtic. To se změnilo na družstvo k vybudování přehrad na Nise a jejich přítocích. V konečném řešení soustavy přehrad na území tehdejších okresů: Jablonec n./N., Liberec a Frýdlant v Čechách.

 Nakonec byly postaveny přehrady v Liberci, dnes jubilejní 1902 – 1904, v Bedřichově, ve Fojtce, v Mlýnci, v Nové vsi u Chrastavy a ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Základní kámen té naší liberecké přehrady byl položen 27. 7. roku 1903 a 29. 4. 1904 se začala plnit jarní vodou. Koupaliště na liberecké přehradě vzniklo 16. června roku 1912. Od té doby přehrada stárne, krásní a voda si pohrává s vlnkami….

O Rumcajsovi a sbírání…

Jedeme domů, z Hradce Králové do Liberce. V Aldisu byla burza sběratelů všeho, co člověk sbírá. A protože sbírám půl století, možná i déle mohu prohlásit, a duši na to dát, je nás čím dál míň. Čím to je, raději snad ani vědět nechtějte. Moc mě to na vás mrzí. Moc. Jste líní, pohodlní a šetříte, mí drazí vrstevníci a vaše děti jakbysmet.

Nechce se Vám vstávat ráno v pět, tahat těžké krabice, polykat kilometry, hádat se o stoly, a k tomu ty stálé hrozby, že bude hůř, a co vše kolem nás stagnuje. Zlatý bolševik! To se nám to sbíralo, tlačilo u stolů, kupovalo i prodávalo! Bylo vše a bylo to laciné. Jak je to možné, tenkrát bylo na všech burzách nabito, a dnes je nás jak do mariáše. Mladí nemají zájem, utrácí za jiné, vzdělání, cestování, auta, počítače, půjčky na hlouposti, děti, drahé byty, placené zdravotnictví… Žene je strach o zaměstnání a strach ze ztráty sociálních jistot. To vše jsme za socialismu neměli a tak se dařilo sbírání…

Sněžilo a na cestě to klouzalo. Burza skončila a už o půl jedenácté, všichni balili a my už se viděli na obědě. Žel naše oblíbené restaurace Bílý Lev v Libicích byla zavřena… A tak nezbývalo, než volit další U Rumcajse. Ale nevím, co mě to popadlo a řekl jsem ,,ne“ a ke ,,svatbě“ nedošlo. Škoda, další restaurace už měly na jídelním lístku jen sanitární den a  zavřeno. Byla neděle, uprostřed ledna. Kde asi byli moji restauratéři? Na burze v hradeckém Aldisu ne. Hádal bych, Maledivy, Madagaskar, Mosambik, Mombasa, tam všude, kde se dobře utrácí, opaluje, relaxuje.

Nemám důvod proč to těm pilným, přičinlivým hostinským nepřát. Ať utrácí a veselí se. Ale ať utrácí také doma, za krámy, za sbírání čehokoli, co dělá naše kredence úžasně krásné, plné pucláků, malovaných hrnečků, hmoždířů, mušlí, suvenýr z cest. Nezapomínejte sbírat. Každá stará věc má svou jedinečnou legendu. Co rukama prošla, kdo všechno ji měl, o čem snil.

Nikdo si nic do hrobu nebereme. Ty krásné věci mění svého pána a je proto možno naskočit do rozjetého autobusu a nechat se vézt, jak na surfařském prkně někde v Pacifiku, kolem krásné teplé moře. A to je odpověď, proč lidé nesbírají, a za co utrácejí hříšné peníze… Pro mne však legenda vážící se k dané staré, krásné věci, převáží nad krásou, prchavého okamžiku. A proto, přátelé, sbírejte pro sebe a veďte k tomu taky děti. Kdo sbírá, tak nezlobí, a ještě k tomu se ledasco naučí. Nezhrubne, nezchudne, ,,zbohatne“ o krásné zážitky. Napsal jsem o tom knížku Rub a líc mých pohlednic.

Nic není jenom bílé, natož černé a krajíc chleba namazaný máslem, pokud Vám spadne, tak zaručeně na stranu, kde je namazán. Ale platí tu rovněž, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zkuste to, ať je nás zase o něco víc…..