pátek 15. února 2013

Memento mori – Pamatuj na smrt



Na začátku padesátých let minulého století zemřela Zdeňku Bábelovi, mému spolužáku z machnínské základní školy, sestra. Protože Bábelovi přišli dosídlit pohraničí ze Slovenska, měli i jiné zvyky než byly ty naše v Čechách. Mimo jiné dali zemřelé do sepjatých rukou svíci a svíce svítily po celém domě…
Nedávno jsem kdesi nechtěně vyslechl rozhovor o úmrtních zvycích a pověrách na Jablonecku a snad i na Jičínsku ještě v období krátce po skončení Druhé světové války, pokud to ovšem nebyly obyčeje zanesené k nám do pohraničí právě dosídlenci.
Zemřelému vtiskli pozůstalí do rukou svíci, která byla posvěcena o Hromnicích. Pokud byl mrtvý vystaven v domě, musela svíce hořet, aby jeho duše nezabloudila. Pozůstalí otevřeli okno, aby duše zemřelého mohla odletět. Zvedl-li se vítr, nebo bouře, pak lidé věřili, že se někdo oběsil a čert odnáší jeho duši.
Pozůstalí nebožtíku zatlačili víčka, aby se v jiném nevzhlédl a nevzal ho s sebou. Měl-li zemřelý otevřená ústa, podvazovali mu bradu. Na ústa a oči mu položili po penízku a zemřelého vynesli z postele co nejdříve na prkno, aby se narovnal. Aby mrtvý, když ho vynášeli do předsíně a ukládali do rakve nespadl, přivázali ho k prknu šňůrou. Na prknech se poznamenávala jména a úmrtí a byla uschovávána pro další zemřelé. Případ, že se  prkno používalo opakovaně, byl prý zaznamenán ještě v polovině 19. století ve Smržovce v Lučním mlýně v Dolním Maxově, v domě se zvonicí.
Úmrtí oznamovalo zvonění umíráčku. Večer se dostavila k mrtvému stráž, která ho hlídala obvykle 2-3 noci. Muži hráli karty, ženy se modlily a zpívaly. Stráž u mrtvého byla pohoštěna, chlebem a sýrem a dbala, aby klid mrtvého nebyl rušen. Zastavovali proto hodiny, mlýnská kola a nepředlo se… Bylo-li větrno, postavili pozůstalí k zemřelému mísu s vodou, nebo kladivo, ocílku, a sekeru.
Mrtvého omývala, obyčejně žebračka a co je zajímavé, voda se vylévala na pole a nádoba byla rozbita, slamník mrtvého byl spálen a místnost vykouřena jalovcem.
Víc, jsem si z rozhovoru neznámých cestujících nezapamatoval. Mnohé z vyřčeného je dávno zapomenuto, jiné snad někde dodržováno. Kdo ví? Byly to jen pověry, pradávné zvyky? Stojí však za zamyšlení, za chvilku rozjímání. Lidé, kteří takto jednali, přemýšleli, žili a umírali byli naši předkové, ne tak vzdálení…  
Je pouze na nás, co z obrázků našich předků přeneseme do současnosti, čím se pokloníme zesnulým a jakou formou na ně budeme vzpomínat. Memento mori!                                    

Žádné komentáře: