čtvrtek 7. února 2013

Kapitán Škornička poprvé






Cihlové baráky pamatovaly Rakousko-Uhersko. Desítky jich tam stálo a v každém jsme spali my, kluci z Liberce, Opavy, Teplic, ze Šamorína, kteří jsme na dva roky změnili adresu na posádku Milovice. Nic víc, snad jenom –do Prahy hodina jízdy tankem …

Měl jsem službu dozorčího, střídal jsem pozdějšího známého libereckého trafikanta Jirku Nešveru. Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo… Kéž bych to mohl říci i já o 24 hodin později! Stalo se. A moc to bolelo.

Ty Milovické baráky, řada za řadou, byly stavby mimořádně odolné a přemýšlivě stavěné. Jedním železným, silným prutem byl ovládán systém hlavních venkovních dveří – vstup a výstup budovy. Ovládání měl na starosti službu konající dozorčí. Druhý odpočíval v jiné izolované místnosti. Okna v přízemí byla zamřížována.

Přístup do budovy, ale i ven, byl jen v rukou dozorčího. Tehdy jsem ho měl já, devatenáctiletý vojín. I mých rukou spočíval mír zemí ,,Varšavské smlouvy“. Ve službě k ránu jsem ale usnul tak tvrdě, že jsem neslyšel poplach a zaspal i výjezd patnácti tisíc milovických vojáků. Dokonce jsem, ponořen do spánku, ignoroval hrozbu zastřelením od důstojníků, kteří se snažili dostat do budovy zvenčí, i těch v plné polní, kteří se chtěli dostat se zbraněmi na shromaždiště, aby se připojili k ostatním cvičícím vojskům Varšavské smlouvy – vstříc vítězným zítřkům. To vše v duchu hesla generalissima carských vojsk Suvorova: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Nic z těchto slavných tažení se pro mne a můj útvar nekonalo. Já, já prostě spal jako dřevo a přesto žádný vlak nejel. Za okny poskakovali hrůzou posedlí důstojníci, uvnitř mí děsem posedlí kamarádi, všichni zdivočelí, co bude až oni tam nebudou…

Nestalo se nic. Ostatní odjeli na seřadiště do Jabkenic a já se probudil až v době snídaně. Ihned jsem byl odvlečen k veliteli, ke kapitánu Škorničkou. Ten měl na stole položenou pistoli a jen jednu starost. Jak mě zastřelit a vyváznout z toho živý a bez ztráty povýšení, na které se upřímně a dlouho těšil.

Dohodli jsme se, já mu půjdu z očí, do poddůstojnické školy, do různých armádních kurzů, a pak si zažádám o přeložení třeba na Kamčatku, kam on svou zbraní nedostřelí.  Maniakální snaha po odvetě za to, že nebyl povýšen v něm plála stejně silně, jako chuť mě ihned zastřelit. Exemplárně. A protože to nešlo ani tak, ani onak, čekal kapitán Škornička na svou chvíli. První kurs měl trvat asi sedm týdnů, konal se v Liberci v dolních kasárnách a já tam měl odjet ihned. Odjel jsem. Kapitán ovšem netušil, že jeho osud a jeho povýšení leží nikoli naposledy opět v mých rukou...          

                                                                      

Žádné komentáře: