Píši Vám, skleničkám i sklu od šampusu, snad všemu sklu na světě

                Vám všem, co dáváte sklu podobu sklenice, ze které se dá pít i voda, Vám, co máte rádi dobré pití, kávu ve skle, vejce do skla, na noc zubní protézu do sklenice od hořčice. Skleničkám pak přeji: nepadejte se stolu na kamennou podlahu.

                Píši Vám, mé milé dámy, na tenké nožce z Harrachova, z Krkonoš. Na tváři škraboška vrytá do skla září na slunci jak peří z rajky z dalekých ostrovů a moří. Píši Vám, zapomenuté sklenice od hořčice, oblíbené v době mého mládí, sklenice plné malinovky, žluté limonády. Vám, šampusky u lékaře, diskrétně podané sestřičkou a vracené naplněné k laboratornímu vyšetření.

                Píši a vzpomínám, z čeho všeho a co jsme pili. Šílím, když vidím Amerikány, jak pijí pivo z lahve, nebo Němce ze Žitavy, jak pijí pivo z úzkých sklenic. Je mi na nic. Pivo se pije z těžkého skla, z půlitrů, tupláků postavených na keramickém podtácku.

Sklo, to je tradice. Má svůj zvuk a rituály. Píši Vám, co je ctíte. Vám, štamgasti hospod, židlí a stolů někde v rohu pod hodinami s vázou plnou kytek. Vám všem posílám psaní plné pohody a něhy.

Má první lahev byla ze skla a plná umělého mateřského mléka – sunaru. Mé drahé skleničky, vozil jsem si Vás i z Polska, z druhé strany Krkonoš. Ty při náklonu byly plné erotiky, kdy vyobrazené dívky odhazovaly svůj skromný šat. Stejně, mé milé na tenké nožce, mám rád i sklenice, v podobě lahve od okurek, plné zeleného pokušení, co na jazyku, chutná sladkokysele. To je znojemské okurčení, co chutná jako báseň, úplný Wolkerův Prostějov.

Neměl bych zapomenout na Vás, co foukáte tyhle skleněné rapsodie, na skláře a jejich sklenice, obří číše, vysoké, tenké, bachraté. Byla – nebyla v Liberci v zámečku Clam-Gallasů stálá výstava skla Podniku zahraničního obchodu Skloexportu. Vedle číší a sklenic všeho druhu tam bylo ze skla vidět snad úplně všechno. V HD rozlišení a mohu vám říci, že je na co vzpomínat. Však taky obchodníci z celého světa si měli z čeho vybírat. Zlaté české ručičky od Harrachova, Teplic, Děčína po Sázavu. Tam všude, kde skláři foukali do píšťaly, na jejímž konci se objevila bublina skla, v konečné fázi skleněný zázrak.

Píši Vám, skleničkám a veškerému sklu doma v poličkách, kredencích, na barových pultech, v hospodách. Svět skla je o Vás, o stolním skle, o Vaší účelovosti a nezbytnosti. Přejme si, ať se prach usazuje jinde, než na Vašem těle v příborníku plném skla!

Sousedské zamávání

                Počátkem září letošního roku se z Jablonného v Podještědí – České Vsi odstěhovala paní Marta Kuncová. Když jsem se přistěhoval k vám, do vašeho malebného městečka, Honza Hájek ji pojmenoval „Pytel Dobroty“. Možná se vám bude takové pojmenování ženy, byť má zlaté srdce, vulgární, ale tak tomu není.

                Paní Marta není jen oním vyslancem dobra, ale celý život je majáčkem, kladnou hrdinkou, správnou ženskou, která vám poradí a pomůže. Vím, o čem mluvím. Byla naší sousedkou, kamarádkou, tou, která pohladí, zaleje rajčata...

                Odstěhovala se do Litoměřic k příbuzným. Je jen málo lidí kolem nás, které je možné nazvat vyslancem dobra, tím, kdo vás nezarmoutí, kdo podá pomocnou ruku, půjčí žebřík, naleje v tom příšerném horku psovi vodu do hrnku na pití.

                Snad, doufejme v to, paní Marta Kuncová, ta dobrá sousedka všech, najde v novém bydlišti nové přátele a na nás, v Jablonném nezapomene.

                Hodně zdraví v Litoměřicích, paní Marto, Vám za všechny přejí sousedé

Egon Wiener a Jana Franclíková 

Ne každý den

Ne každý den ztrácíme peněženku a doklady.

Ne každý den je někdo najde a vyhledá zoufalého člověka v mimořádné tísni,

který neví, co si počít a peníze s doklady mu odevzdá.

Ne každý ví, že ta hodná paní, která peněženku našla a odevzdala,

paní Mrštná, bydlí v Jablonném v Podještědí.

Ne každá ví, co je to potkat člověka, který ví, co se má udělat.

Děkuji paní Mrštné za její nezištné chování.

Slušní lidé existují. Její příklad mluví za všechny.

Píši Vám, hodinkám

Píši Vám, hodinkám, ve vlídném slohu starých pokojů se závěsy a záclonami, těžkých perských koberců, dřevěného nábytku, mramorových váz, olejem malovaných obrazů, bronzových koní a prvních elektrických svítidel.

Píši Vám, hodinám na podstavci s velkými soškami a vzadu s klíčem velkým jako trám. Vám všem, co měříte čas. Vám kapesním hodinkám všech značek; švýcarským, vietnamským, primkám, doxám, těm bez ručiček, hrajícím i zpívajícím. Vám, jeptiškám na klíček, nádražním i kostelním, všem řízeným rádiem. Stopkám, co mají jen jednu ručičku a závidí těm, co Vás mohou obejmout, když jedna ruka netleská.

            Píši Vám, těm, co potápěči zkouší v hlubinách, Vám, ruhlám z NDR, které mi taky, jako dítěti patřily. Píši hodinám, co máme doma na skříni, kukačkám, minutkám v kuchyni. Hodinkám, co nosil děda v kapsičce na vestě na řetízku, jako pán. Vám všem, vašnosto, pane z radnice, pane Weitzene, řidiči liberecké tramvaje.

            Píši Vám, co ráno spěcháte, kdy je každá minuta dobrá a budí Vás budík. I to jsou hodiny, byť málo vítané. Vám, hodiny sluneční, přesýpací, hodinám, co umí odpálit komín staré továrny, hodinám tikajícím v čekárně u zubaře, v letištní hale, kde čekáte na odlet za moře.

            Píši všem, co vědí, že čas nezastaví, že prostě a jednoduše stárneme a s námi běží čas, neúprosný, měřený hodinami, kdy vteřinová ručička měřila klukům čas, kdo vydrží déle pod vodou. Píši všem holubářům na světě, Vám, pane Němečku z Machnína, co už tu nejste a byl jste mým tchánem. Jen tolik ještě, že Vaši holubi létali na čas skutečně dobře. Mějte se hezky, tam nahoře.

            Píši Vám, ve věznicích bez ostrahy, co Vás hodiny dělí od svobody. I Vám, probouzejícím se z narkózy. Píši všem, co se řídíte přesným časem, Vám, kterým za chvíli letí letadlo, jede vlak. Všem, co nechodíte pozdě – je to hrozný nešvar.

            Píši Vám, co máte mobil a v něm hodiny - to jsme všichni. Je to úžasná výhoda, o foťáku nemluvě. Píši všem lidem dobré vůle, co po sobě nestřílíte, kterým hodiny připomínají, že je čas nakrmit dítě, sdělí, že brambory jsou dovařeny a je čas se najíst. Hodiny k nám prostě patří. Jsou naší součástí, tak jako kočka, pes, kanárek, rybičky, závěsy na oknech…

            Ať tedy tikají, posouvají čas. Ať se přou s těmi, co si říkají quartz. AŤ se nás drží, ručičky na to většinou mají. Ať Vám slunce zlatí krovky. To píši Vám, všem hodinám.

Po staré ušlapané cestě

            Cesta to byla plná kamení. Vlastně jen trochu lépe udupaná hlína. Všude kolem příkopy. Vedla z vesnice k té na druhé straně kopce. Lidé z mé strany na druhou chodili tancovat. Měli tam příbuzné. Nadávali, co mohli z plných plic, na cestu plnou kamení. Když šli tam, zpátky, na hluboké, mokré příkopy, kam padali zpití z kouzelné moci velkého, jako rybí oko měsíce. Když svítil, byli omámení a strach jim svazoval u kotníků nohy. Když byla zima a venku mráz a měsíc nesvítil, pak padali do příkopů jako mouchy do medu. Houby zábava, když jim k tomu lesní vítr hrál na basu a komáři je štípali.

            Cesta byla léty uježděná vozy, které táhli koně, výjimkou nebyla i kráva. Pěšky tu chodila jen mládež. Příkopy přeskakovala a jako kůzlata růžkama se otloukala. A tak to chodilo celá dlouhá léta. Jen občas tomu bylo jinak. To, když Napoleon táhl krajem, před ním pruští vojáci, Švédi, Kumáni.  Když umřeli v první i v druhé vesnici, byli pohřbeni v lese. Hub bylo víc než kdy i tam, kde na hrobech padlých vojáků rostla tráva i kříž tam někdo postavil.

Mám tu cestu rád, když chodím lesem. Dnes už jen s mělkými příkopy. Hlínu už dávno i s kamením pokryl asfalt. Po obou stranách vjezdu do lesa je zákaz ježdění. Už dávno lidé z obou vsí zapomněli, kdo odkud přišel napříč horou, spíš kopcem, kudy se dnes už nikam nechodí. Ani když svítí měsíc nechodí tudy opilí, zamilovaní, zloději. Nejsou tu děti, co by chodily s babičkami na houby.

Koukám a nestačím se divit, svět si našel jinou zábavu, jiné koníčky. Sem tam po cestě z asfaltu projede auto, motorka, osamělé kolo. Pěšky nikdo. Plácky plné vonné trávy, co zvaly k milování osiřely. Les jako by přestal plnit množitelskou funkci. Stojí a přešlapuje. Mám jej rád. Snad bylo i lépe, když cesta byla polní a lidé škobrtali ze strany jedné na druhou, kdy příkop plný vody zchladil hlavu a žáby poděšeně kuňkaly. Les z každé strany končil i začínal domky, kde vám dali napít, ochutnat z borůvek koláč. Sednout si, pohladit kočku i psa a nebyla potíž.

Byla to cesta plná kamení, samá udupaná hlína. Stýská se mi po ní, věřte mi. Po žábách, pulcích, mravencích, co bydlívali v kalužích, po měsíci i po hvězdách, zvlášť po těch, co umí pohladit a nevyzradí žádné naše lidské tajemství.

Dopis všem na planetě Zemi

            Píši Vám, loukám sečeným i těm, kterým schází pohlazení kosou. Vám, příkopům u cest i Vám, skromným cestičkám, Vám všem úvozům a cestám prošlapaným polem. Všem, po kterých šlapeme, chodíme, běháme, spěcháme a je nám dobře…

            Bůhví, proč píši Vám, pískovcové skály, Vám, dutinám, které vymlela voda, Vám, z pískovce vytesaným sousoším jak ze šlehačky, morovým sloupům, tvářících se jako věže ze slonoviny. Vám, stavitelé minaretů, templů, barokních kostelů i kaplí. Všem, co umí číst mezi řádky a jste poctěni klikyháky, kterými se píše na Zemi. Vám všem, co je čtete, přemýšlíte a polohlasně si říkáte, než usnete: Do háje, píši a zapomínám, kam jsem si poznámky založil. Pro pět ran do klobouku, jsem starý osel, co neví, kam dál, co má dneska k večeři…

            Píši Vám, co jíte za dva a není to na Vás vidět. Vám, co pijete za tři a vodovody by Vám mohly závidět. Vám, co spláchnete jedním zatažením za špagát, či se stisknutím bílého knoflíku zbavíte nečistot a jdete dále. Závidím všem těm dámám, co prodávají toaletní papír, podají Vám klíč a nechtějí nic víc, než abyste si po použití umyly ruce…

            Píši Vám, páni milí Tataříni, Finové, Uhři, zakarpatští Rusíni, všichni, co umíte číst. Čtěte odshora dolů, zleva, či zprava. Je to dobré pro oči. Nepláčí. Oči jsou cestami, které vedou pustinou, kam dosud člověk nevstoupil. Píši Vám, co chodíte sami, bez pomoci druhých. Vám všem píši a do obálky vkládám dopis, dopis v jazyce babylonské řeči, psaný odshora dolů, zleva napravo, zprava doleva, jak v lese, kde padají stromy. Klikyháky. Les plný lidských přání, sklizených polí, luk sečených, hlazených kosou, deštěm skrápěných…

Tajná zpráva o cestě pana Broučka do časů budoucích

Když se pan Brouček, úředník úřadu města L. probudil, netušil, co pro něj slunný den pod kopcem Ještěd nachystal. Večer uléhal plný pohody a dobrého plzeňského piva z restaurace obdobného jména docel blízko radnice, kde pracoval.

Onoho rána bylo vše jinak. Oblékl se, nasnídal a jako každý den za sebou zavřel dveře a vykročil. U nohou mu zastavil taxík: „Kam to bude, vašnosti?“ odstrčila jej osoba třetího pohlaví: „Nebo raději metrem.“ Brouček nevěřil svým uším, co to slyší za hlouposti. Včera MHD komplet stála. Stávkovali řidiči, piloti, personál metra, horští nosiči na Ještěd, průvodci městem, stevardi, lodní personál na Nise, kompletně celý letecký personál na letištích v L. a přilehlém mezinárodním letišti ve městě J., městě skla a bižuterie. Solidárně stávkovali zaměstnanci firem Bytex, Textilana a LIAZ. Malé firmy, ale přece jen známé po celém světě kvalitou svých výrobků.

Pan Brouček se při vzpomínce na svůj výlet do doby husitů zachvěl: „Kam mne to osud opět zavál?“ pomyslel si a klesl na kolena. Výlety pana Broučka byly zdrojem mnoha vtipů všech L. televizních stanic, prognostiků, analytiků, všech pěti soukromých univerzit zmíněného dvojměstí L+J. Opět se na radnici města L. děly věci! Primátor města L. opět pětkrát denně svolal tiskovou konferenci a UNESCO a OSN vydaly prohlášení: „Ano, města L+J budou mít v blízké budoucnosti vlastní odbavovací rampu k cestám do kosmu.“

To vše díky vizi úředníka magistrátu města L. Jeho cesty sem a tam přivedly v úžas celý svět. Už žádné válečné konflikty. Celičký svět se soustředil na řešení dopravy v městě L., jako vzorové pro celý svět – modrou planetu. Ano, pan Brouček opět posunul město L. a jeho dopravní situaci o krok kupředu, do 22. století. Dost bylo kritiků MHD a radniční koncepce zametání všeho pod koberec Bytex V.

Ano, drazí přátelé, pan Brouček svými vizemi pokaždé posouvá nás všechny kupředu. Je tomu tak, nebuďme malicherní. Tři tunely pod městem městskou dopravu neřeší. Potřebuje jich pět. Nisa je splavná jen po Chrastavu, musíme ji splavnit až po Bombaj v Indii. Kosmické lodi budou místo v kazašské stepi přistávat ve Světlé pod Ještědem. MHD bude, tak jako muzeum a galerie, podávat svým pasažérům ve čtvrtek svým návštěvníkům a pasažérům celodenní menu zdarma. Děvčata lehčích mravů a silikonových podpěr podpoří L.+J. prodlouženými směnami a slevou na každého třetího zákazníka 28% z celkové ztráty. Město L. v rámci „akce Z“ postaví nové vrtulníkové letiště – heliport v centru 33. části města v Machníně.

Pak se pan Brouček ráčil probudit a na ulici jej porazil zdivočelý taxík. Buď mu země lehká. Smuteční obřad se koná bez zájmu veřejnosti.