Egonovy pohledy

středa 23. srpna 2017

Po staré ušlapané cestě



            Cesta to byla plná kamení. Vlastně jen trochu lépe udupaná hlína. Všude kolem příkopy. Vedla z vesnice k té na druhé straně kopce. Lidé z mé strany na druhou chodili tancovat. Měli tam příbuzné. Nadávali, co mohli z plných plic, na cestu plnou kamení. Když šli tam, zpátky, na hluboké, mokré příkopy, kam padali zpití z kouzelné moci velkého, jako rybí oko měsíce. Když svítil, byli omámení a strach jim svazoval u kotníků nohy. Když byla zima a venku mráz a měsíc nesvítil, pak padali do příkopů jako mouchy do medu. Houby zábava, když jim k tomu lesní vítr hrál na basu a komáři je štípali.

            Cesta byla léty uježděná vozy, které táhli koně, výjimkou nebyla i kráva. Pěšky tu chodila jen mládež. Příkopy přeskakovala a jako kůzlata růžkama se otloukala. A tak to chodilo celá dlouhá léta. Jen občas tomu bylo jinak. To, když Napoleon táhl krajem, před ním pruští vojáci, Švédi, Kumáni.  Když umřeli v první i v druhé vesnici, byli pohřbeni v lese. Hub bylo víc než kdy i tam, kde na hrobech padlých vojáků rostla tráva i kříž tam někdo postavil.

Mám tu cestu rád, když chodím lesem. Dnes už jen s mělkými příkopy. Hlínu už dávno i s kamením pokryl asfalt. Po obou stranách vjezdu do lesa je zákaz ježdění. Už dávno lidé z obou vsí zapomněli, kdo odkud přišel napříč horou, spíš kopcem, kudy se dnes už nikam nechodí. Ani když svítí měsíc nechodí tudy opilí, zamilovaní, zloději. Nejsou tu děti, co by chodily s babičkami na houby.

Koukám a nestačím se divit, svět si našel jinou zábavu, jiné koníčky. Sem tam po cestě z asfaltu projede auto, motorka, osamělé kolo. Pěšky nikdo. Plácky plné vonné trávy, co zvaly k milování osiřely. Les jako by přestal plnit množitelskou funkci. Stojí a přešlapuje. Mám jej rád. Snad bylo i lépe, když cesta byla polní a lidé škobrtali ze strany jedné na druhou, kdy příkop plný vody zchladil hlavu a žáby poděšeně kuňkaly. Les z každé strany končil i začínal domky, kde vám dali napít, ochutnat z borůvek koláč. Sednout si, pohladit kočku i psa a nebyla potíž.

Byla to cesta plná kamení, samá udupaná hlína. Stýská se mi po ní, věřte mi. Po žábách, pulcích, mravencích, co bydlívali v kalužích, po měsíci i po hvězdách, zvlášť po těch, co umí pohladit a nevyzradí žádné naše lidské tajemství.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka