Milí, drazí, není nad to, když se lidé baví

            Jak začít? Když byla pod útesy a v jeskyních zima a tma, bavili se lidé jako dnes. Dostali hlad, potřebu sexu, jídla, hudby, poslouchat vyprávění stařečků a stařenek o dobách dávných a ještě dávnějších.

V jeskyních byla zima a chlad stále ve dne v noci, podle toho, jak kdo seděl daleko od ohně. Je prazvláštní, že se pálilo vše s výjimkou těch, co právě zemřeli. Ani ne tak z piety, ale jsou věci hořlavé a jiné, co špatně dlouho hoří a příliš tepla a světla nedávají. Nemluvě o tom, že ohniště bylo nezbytným pracovištěm pro úpravu potravin. V potravinovém řetězci byl oheň zcela novým zdrojem, který vařil, pekl, smažil, ohříval, dával lidem v kožešinách zcela nový požitek, něco, co na jídelníčku dosud nebylo.

Tabu sem, tabu tam, když došlo na lámání chleba (dosud ne úplně známému), jedlo se všechno. Ruští námořníci o hodně let později, ztraceni v dálavách moří, ponecháni osudu v dobách největší nouze jedli věci i nejedlé. I z čeho byla vyrobena tahací harmonika, poslední, s čím se před smrtí hladem tak neradi loučili. 

To naši předci v jeskyních dovedli zpracovat i dlouhé kosti savců k vyluzování zvuků, nad kterými se ohromně bavili. Malé děti strašili jen částečně ohořelými zbytky drobných živočichů. To všechno dalo základ příštích forem malých divadel, loutkových až po vystoupení mimů, operních zpěvaček, slavných představitelů Shakespearovských dramat.

Doba pobytu v jeskyních za špatného počasí, ohrožení šavlozubými predátory a nedostatek bílkovin vedla tehdejší umělecky založené excentrické jedince, aby vzali uhel z ohniště do ruky a příbytek, jeskynní stěny, pokryli sexuální grafickou tématikou, kterou následovala vzpomínka, jak jsme ulovili něco k jídlu. To vše za nevšedního zájmu ostatních, kteří oceňovali umělce zvlášť vybranými houbičkami i travou, která v našich dávných předcích vyvolávala pocit, že umí létat, jezdit, plavit se, vznášet se, dělat vše, co jednou přijde. 

Dá se říci, že jen těžko se odcházelo z takových jeskyň narvaných sušenou halucinogenní trávou, která jim dělala tak dobře. Ti, co odešli, vyprávěli o nových možnostech a dálavách plných exotiky. Myslím si, že ne všichni došli k branám a vešli do měst a vesnic, plných jídla a radovánek. Těch pár pozdějších Michelangelů, Rubensů, Muchů, Slavíčků a Rembrandtů není skoro nic proti těm, co hulili a vznášeli se v Altamiře a v podobných jeskyních, které tak bezděčně napomohly rozvoji kultury a veselí v celém civilizovaném světě. Místo zdroje nalezeno. Ano, odtamtud se začal šířit rock, blues, opera i činohra a všechny ty televizní slátaniny, jak a co vařit, pěvecké soutěže. Dámy a pánové v šatech a teplácích, vaše dnešní oblékání vzalo počátek v kožešinách vašich praprababiček, které v nich uměly chodit a nebyla jim v nich zima. Věřte nevěřte, i móda byla zábava a za hrou tak na módu nosící se dnes. P  o tolika letech, se vracíme k bydlení položenému do hlubokých jam, kde hledáme návrat k přírodě. Tam, kde končí hloupost jedněch začíná nový děj. Bavit se, ohřát se, najíst se, odhalit třídního nepřítele. Jak jednoduché a prosté. Zpět k Altamiře.

  

           

Dcery

 Praotec Čech platil na tři dcery. Ve višňovém sadu si míčem házela tři děvčata, tři sudičky byly rovněž dcerami jedné opravdu nóbl dámy. I já se mohu směle hlásit ke své dceři Evě, Sáře. Není bohatou nevěstou, dosud nerozbila nic na bázi uranu, spornou je její hmotnost. Přesto je mi štítem, mečem, ba i pavézou.

Je obrazem své úžasné maminky, mého mládí, cílů, které mi s proudem vody protekly mezi prsty. Je oním počasím, které se tak často mění, že si ani nestačím měnit ponožky. Dcera, to je všeobecně dar do rodiny, závazek, příslib velkých investic. Vy, co dcery nemáte, přemýšlejte se mnou a dejte volný průchod emocím, vášním a dejte vědět. V bance portfolie svých investic změňte z méně rizikových na rizikové velmi. Tomu se nevyhnete. Je potřeba se připravit. Děvče roste jako z vody, pusa jí jede jako šlejfířovi.

Mé návody jsou jen všeobecné, jak stíhat stíhačku se z návodu nedozvíte. Dcera je dcera, jako je Solnohrad hlavní město Solnohrad. S tím hlavonožec nic nenadělá, byť dr. Google ví prakticky všechno. Heslo „dcera“ dosud odolává, jednoho dne padne, jako padlo Alamo.

To já vidím Evičku jako sladkou pralinku na dortíku, který si já, pacient lečící se s cukrovkou, dát nesmím. Má dcera v osobní rovině je pro mne, filatelistu, sběratele známek, raritou, co nemám a doma mít dozajista nikdy nebudu. Netrápím se tím. Nechřadnu.

Co popřát dcerám, takovým, jako je ta má? Lepší tatínky. Tatínky, co umí běhat rychleji, co mají v rybnících velké kapříky. Tatínkům přeji jenom a jenom takové dcery, jako mám já. Jiné jsou jiné. Ta moje má šmrnc a jsem na ni pyšný. Nic víc, nic míň. To je můj zcela nekonvenční pokus vidět Evu Sáru Wienerovou bez růžových brýlí. Takovou, jaká je. Tu, kterou mám tak rád.

Tak trochu vánoční příběh

Mezi Chrastavou a blízkou vsí Machnín kdysi rostly břízky. Proč, na to se mne neptejte. To se ptejte války, co skončila na jaře ve čtyřicátém pátém. S milionem lidí, co procházeli krajinou před i po válce bůhví odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli nalepené na roztrhaných botách, v záložkách kalhot, v batozích plných nepotřebných věcí z krajů dalekých jezer a mohutných březových hájů, z domovů vzdáleného Baltu. Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde v Německu. Sazenice břízy našly svůj domov na opuštěném staveništi dálnice, na skrývce zeminy mezi Chrastavou a Machnínem.

„A skoč mi pro pár houbiček do bramboračky!“, slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho nechal, skočil na kolo a jel do „břízek“ pro něco málo hub do polévky, které rostly v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým nesázeny, kde se vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města, ve kterém naši rodiče nacházeli práci v místních textilkách, my děti školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý lesík, to bylo kouzlo zeleného, co pohltilo i všudypřítomné malé betonové bunkry, zákopy, jezírka, pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a veverek.

Byl to náš klukovský ráj. Mnozí z nás se tu naučili plavat, milovat svět živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly okolní školy, maminky objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i vánočním stromkem. Scházelo málo…

Pro vánoční stromek se jezdilo přes bedřichovský les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol pro nás, tehdy desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu Reichla a mě. Nerozklučná trojice, která obstála ve všech zkouškách, nástrahách i překážkách.

Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali v ruce desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu z nás se tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli jsme se na tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk. Nebudu nic zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou i celou vsí. Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak, aby to slyšeli všichni okolní sousedi – to byli i naši.

            Když jsme se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný tomu, proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí a kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.

Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené lidovou tvořivostí, příběhů, které se staly, ale i nestaly, tajemstvím přírodního chrastavského koupaliště Oka, srovnatelné s fluidem Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě široké silnice, rekultivaci krajiny.

Šedesát let nás dělí od romantiky tří machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit za pichlavý okoukaný vánoční smrk, od Vánoc, pletených svetrů, košil a rukavic, ale i od vytouženého kola, dobrodružné knížky, bot, ponožek, aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic Merkur... Dárků nebylo moc. Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky nezbývalo. Oni sami si jen přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě války, aby byl mír. Aby nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly tradicí, dobou, kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co kdysi rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici. Hezké vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.

Padesátá léta minulého století

            Každé prázdniny počínaje polovinou minulého století, jsem trávil u babičky v Mníšku pod Brdy. Nevím, zda znáte tamější kraj, ale je podobný tomu mému podještědskému. Však Karolina Světlá věděla, jak je u nás krásně. Já jako kluk nechtěl jinam než do Mníšku pod Brdy.

          Babička bydlela v podnájmu naproti sokolovně a já musel poznat její sousedy. Upřednostňoval jsem takové, kde se něco dělo. A v hospodě se děje něco vždy. Až nahoře pod střechou byly hostinské pokoje. Otevřeným oknem jednoho z pokojů, jsem naslouchal křiku a hádkám, které měly stoupající tendenci. Když babička zjistila, jak zaujatě sleduji cizí hovory, tak mi je zakázala, že to není nic pro mne. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsem tehdy naslouchal hlasitému filosofickému rozjímání. V tu se dobu tam schovával před věřiteli Egon Bondy s družkou. To babička netušila, že moderní filosofii tu přednáší budoucí guru českého undergroudu a přítel Václava Havla.

            Babička z Mníšku pod Brdy byla dozajista svérázná osoba a mé dětské kroky vedla zcela účelově. Zamlada se s dědečkem kamarádili s rodinou spisovatele Vančury ze Zbraslavi. Nakonec sama vychovala 5 dětí, z nichž jedna dcera byla mou maminkou. Babička, ač nevěřící, byla po smrti vystavena v rakvi v mníšeckém kostele, kam jsme se všichni kluci z okolí na ni šli podívat.

            Já ji zažil ve sporu s jejím svědomím a citem pro spravedlnost. Psal se rok 1957 a byli jsme v Mníšku na staré poště. Za přepážkou seděla poštovní úřednice a chlubila se novou poštovní smuteční známkou s portrétem Antonína Zápotockého. A teď to přišlo. Známka se ocitla pod kulatým razítkem pošty Mníšek pod Brdy. Bum – rovnou do tváře druhého dělnického prezidenta naší republiky. Babička uměla být přesvědčivá a důsledná. Ač pošťačka byla její kamarádkou, musela volat vedoucího pošty. Všichni babičce vysvětlovali, že co pošta poštou stojí, je problém razítka a hlavy státu neřešen.

Nevyřešili to před sto lety, nevyřešili to ani dnes. Babička už není, prezidenti a králové stále dostávají do tváří bouchance ze všech stran. Čas malin, lesních jahod, borůvek, červené a žluté limonády, je pryč. Zestárli jsme. Doba, kdy se nám v Čechách nekontrolovatelně množila mandelinka bramborová a my nosili domů diplomy z pionýrských táborů a vysvědčení ze škol, v jejichž čele stáli příslušníci strany, která má dnes cejch nedemokratické, jsou nenávratně za námi.

Babičko zlatá, oči by ti vypadly z důlků. Prezident čelí útokům, které by vy tvé době vskutku možné nebyly. Poslanci se v jednacím sále hádají jako psi o šunkovou kost, a i to ostatní stojí za pendrek. Mléko je sice bílé, ale chutná jinak. Nařezat dítěti nesmíte, noviny stávající padesátník stojí 18 korun. Těším se domů. Svět po volbách se všude dělí na dva tábory. Korektnost dostává význam zcela odlišný. Byla to úžasná léta, kdy jsme věděli, že nás na okně čekají rozkvetlé květiny.

Je tady moc hezky, v Sudetech, kousek od hranic

            Tady jsem doma, za kopcem už je jiný kraj. Lidé tam mluví jinou řečí, domy a zahrady mají jiný tvar. U nás, ještě před hranicí jsou stejné stromy, keře, louky, cesty i cestičky takové prašné, málo učesané, trošku i zanedbané. Za kopcem jsou jiné, učesané.

            U nás si sednu na kámen, strom, co tu leží a kolem vidím svět. A hlavně – jsem tu doma a nejsem tady sám. Jen musím být chvilku zticha. Zvedá se opona, herci přicházejí. Nejdřív, aby ostatní ohlásila, se dala slyšet straka. Cestu přeběhl ježeček. Kolem mne jako by tekl proužek vody. Není to voda, jen mravenci spěchají odkudsi do hloubi lesa. Přichází jedna z hlavních postav, na které záleží. Srnec a s ním tři jeho dámy. Hlavy skloněné, pasou se stále blíž k naší zahradě. Když jsme ještě neměli plot, chodili až pod okna. Zachutnaly jim růže. Tady ani hlavu nezvednou a pasou se na zelené louce.

            Sedím tiše a poslouchám, ani nedýchám. Nad hlavou v korunách stromů sedí ptáci. Překřikují se, hádají, krmí potomstvo. Srnec mě ucítil. Zvedl hlavu, odfrkl si, snad i dupnul a v tu ránu byli všichni pryč. Z úkrytu vyběhl bažant celý zlatý. Přeběhl kousek ode mne a zmizel v houští. Byla tam i lasička, kuna, hranostaj, co já, kluk z města, o lese vím. Bylo to vystoupení jen tak, pro mrknutí oka, spíš jako sen.

            Často si takhle u potoka sednu do trávy a jak voda teče, poskakuje po kamení, lehce mne pohladí a šup, spím. Probudí mě až komáři a noha sesutá do mechu plného vody. V tu ránu mám mokré boty i ponožky. Přesto ještě chvilku sedím a poslouchám, co si povídají stromy, větve, listí. Je to tu jako na tržišti. Není co si koupit, nikdo tu za nic neplatí. Stromy se uklánějí do všech stran a vítr se mezi nimi honí, jako když kluci hrají fotbal, kde se dá.

            Znám těch míst u lesa víc. Na nebi plují ptáci, pod strání se pasou koloušci a jejich mámy, u rybníčků vodní ptáci, ve vodě žáby, ryby, všude je spousta vodní trávy. Miluji divadlo a herci jsou i mí dobří známí. V lese je tomu jinak. Lesní herce neznám jmény a přesto aplauduji. Chodím mezi ně a tiše našlapuji, zlehka se pohybuji, nechci je vyplašit. Je tu krásně od jitra po rudé červánky, divadlo všech divadel, doslova národní.

            V noci už ven nechodím. Oni ano. Je to svět predátorů, lovců ve svitu měsíce a hvězd. Tajemného křiku, lovených lovců. Asi bych se bál. Noční les je království, kam smí jen vyvolení, a k nimž se svou holí nepatřím. Mně stačí les přes den, takový, který není o úlovcích, les lásky, plného bříška, sluníčka a mechu. Les, který kdesi končí a začíná u nás za zahradou. Tam, kam si dojdu sednout, poslouchat a dívat se na krajinu, která mne okouzlí každý den znova a znova. Dává mi sílu vracet se, vzpomínat a rozprávět. Věřte mi, je krásná naše krajina, v mém případě jen kousek od hranic tam, kde zapadá a noří se do lesů slunce i hvězdy. Jeviště herců chlupatých, opeřených, němých tváří…

Móda všudypřítomná – vzpomínky na LVT

            Jen těžko se dá uvěřit, že to, co se prodávalo na Libereckých výstavních trzích (LVT), bylo módou daného období a stály se na to fronty. Do Liberce mířily stovky autobusů plné koupěchtivých turistů, pro které bylo spotřební zboží, vrchní i spodní ošacení metou, za kterou se utrácely peníze určené na vánoční dárky. K nákupu módy LVT vyhrávaly známé orchestry, zpívaly hvězdy pěveckých soutěží– Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková a mnozí jiní. Návštěvníci LVT kupovali a oblékali se podle toho, co bylo na pultech stánků textilu, v obou školách, na pultech vybraných obchodů v centru Liberce.

            Sympatické bylo, že zboží vybraného zájmu se sice prodávalo i tzv. pod pultem, ale ony démonizované prodejny pro stranické funkcionáře (KSČ), zde nebyly. Funkcionáři museli, stejně jako ostatní kolegové a známí „dozadu“ a odvolat se na jméno společného známého. Pak jim bylo vyhověno a dotyčný si mohl koupit módní košili, kalhoty, nepromokavý plášť, nafukovací matraci a jiné spotřební zboží. Často se jednalo o zboží průměrné kvality, které se záhy objevilo na pultech obchodů bez jakéhokoli omezení.

            K tomu se váže i jedna má příhoda ze Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě. Mně, Liberečáka v módním šusťáku z LVT oslovil ruský turista: „Nezlobte se, vy maskvič, řekněte mi, jak se dostanu k Puškinovu pomníku.“ To, že jsem byl za Moskvana mi nevadilo, ale že si nevšiml, že mám na sobě módu z posledního LVT, mě mrzelo.

            Jo, móda! Třeba ty „švédské“ košile, naše košile se dvěma knoflíčky pod krkem, roláky ze syntetiky, „endérácký“ dederon… Jedna výhoda tu byla. Lidé z města chodili oblékaní stejně, jako lidé ze vsí. Všichni nakupovali v Liberci na LVT v období let 1958 – 1988.

            Móda, to bylo o životním stylu, o divadelních hrách, o filmech, knihách, které jsme v té době četli, o autech, ve kterých jsme jezdili. Móda poplatná době, málo kvalitní spotřební zboží, omezení možnosti výroby, nenaplněná kupní síla obyvatelstva.

            Přesto jsme vyrostli a překonali závislost na věcech, kterých se nám nedostávalo. Nebylo to lehké, ale i s tím se dá žít. Po roce 1989 jsme se zapojili do budování kapitalismu. Záhy jsme dostihli módu, která nám byla upírána. Pokud se ptáte, zda je náš život díky tomu šťastnější, jsem na rozpacích. Nevím. Spíš ne. Přece jen jsme už starší a uznáváme jiné hodnoty.

Nikdy mi nebylo líp, než když tady byla máma a táta

            „Fouká, venku to dneska fouká,“ říkávala s výčitkou v hlase maminka. Tatínek na to už ani nereagoval. „Fouká, fouká,“ pokračovala maminka a přidávala: „Všichni budeme nemocní. Chytit průvan znamená bolení zubů, uší, z očí a nosu teče, chytíte ischias, kolena – neohneš se. Slyšíš, co ti povídám?“ Tatínek, který by ani mouše neublížil zvedl oči, podíval se vysoko vzhůru a řekl: „Já se na to podívám.“ Ač se maminčina i tátova řeč opakovaly rok, co rok, nikdy jsem nepochopil, co táta myslel tím „podívám se na to“.

Táta uměl opravit všechno od budíka po staré rádio, ale co provedl větru, že zítra už nefoukal, to nevím dodnes. Tušení mám. Odpověď často sám hledal v křížovkách. Ač se česky nikdy pořádně nenaučil, tak českou křížovku vyluštil pokaždé. Tatínku, táto…

            Maminka sama byla jak podzimní vítr, co opravdu silně foukal. „Co s tím naděláš?“ Tak mi táta odpovídal, když jsem se zeptal, jak bude řešit maminčino přání – elektrickou troubu. Z Prahy si do pohraničí, dříve Sudet, přivezla po válce plynovou, a tak tatínek předělal troubu na elektrickou, opravil žehličku, radiobudík a určitě by postavil i televizi, kdyby maminka tušila, že něco takového existuje. Uvařil mýdlo, postavil lázeňský kotel, osvětlil velký vánoční stromek v naší vesnici. Chodil natahovat kostelní hodiny, hrál i fotbal za Jiskru Machnín, postavil si kolo ze tří kol po Němcích. Každý, kdo si řekl, dostal starou vojenskou baterku s bateriemi, co se automaticky dobíjely, když se postavily na horká kamna.

            Tatínkův majstrštyk byla stará motorka se sajdkou z levé i z pravé strany, ale tu mu policajti nepustili do provozu. Sám si léčil zlomeniny sádrou a speciální dlahou ve zkráceném režimu léčby 4 – 6 dnů. Postavil i velmi vychytaný a bezpečný „rentgen“, kterým kontroloval slepičí donášku vajec.

Táta byl holohlavý a matka tento a jiné tátovy nedostatky přisuzovala právě tomu „rentgenu“, který táta používal bez olověné roušky.

Každoročně měl táta nejvíc práce s podzimním větrem, s průvanem, co vždy ovládl náš vesnický domek. Okna i dveře „pamatovaly první světovou“, břidlice na střeše, prkna na podlaze jakbysmet. A tak se utěsňovalo. Copak vítr, ten za týden zmizel, ale sníh mezi okny, za dveřmi, na půdě, ten se pod koberec zamést nedal.

Táta byl vyučený tkadlec, ale nejraději měl motory, motorky a auta. Maminka se jen bála, aby si nevšiml letiště v Růžodole I., vzdáleného od nás 3-4 kilometry, nebo, že i řeka Nisa, od domu vzdálená asi kilometr, by mu mohla učarovat a mohl by začít stavět letadla nebo lodě. To mamince vyšlo. Zaměstnala tátu tak, že mu na letadla a lodě nezbyl čas.

Měl jsem úžasné rodiče. Dnes, když na ně vzpomínám, obdivuji maminku, jak zvládala otce, mě i dům, tatínka, jak uměl mamince vyhovět a mě srovnat do latě, když mě učil znát svět. Je skvělé mít takové rodiče, jaké jsem měl já. Oheň a voda, síla paží, rozumu, štěstí a zdraví. Táta často říkal: „U nás nemusí ani běžet rádio, maminka ho zastane.“ Ta se nezlobila, věděla, že táta je táta. Oba dva měli štětí. Přežili holocaust a byli spolu 42 let. Ať jim tam nahoře svítí sluníčko, nefouká a není průvan. Ať jsou jejich jména věčná, zapsaná v knize života jednou spolu s mým.