Egonovy pohledy

úterý 31. října 2017

Je tady moc hezky, v Sudetech, kousek od hranic




            Tady jsem doma, za kopcem už je jiný kraj. Lidé tam mluví jinou řečí, domy a zahrady mají jiný tvar. U nás, ještě před hranicí jsou stejné stromy, keře, louky, cesty i cestičky takové prašné, málo učesané, trošku i zanedbané. Za kopcem jsou jiné, učesané.

            U nás si sednu na kámen, strom, co tu leží a kolem vidím svět. A hlavně – jsem tu doma a nejsem tady sám. Jen musím být chvilku zticha. Zvedá se opona, herci přicházejí. Nejdřív, aby ostatní ohlásila, se dala slyšet straka. Cestu přeběhl ježeček. Kolem mne jako by tekl proužek vody. Není to voda, jen mravenci spěchají odkudsi do hloubi lesa. Přichází jedna z hlavních postav, na které záleží. Srnec a s ním tři jeho dámy. Hlavy skloněné, pasou se stále blíž k naší zahradě. Když jsme ještě neměli plot, chodili až pod okna. Zachutnaly jim růže. Tady ani hlavu nezvednou a pasou se na zelené louce.

            Sedím tiše a poslouchám, ani nedýchám. Nad hlavou v korunách stromů sedí ptáci. Překřikují se, hádají, krmí potomstvo. Srnec mě ucítil. Zvedl hlavu, odfrkl si, snad i dupnul a v tu ránu byli všichni pryč. Z úkrytu vyběhl bažant celý zlatý. Přeběhl kousek ode mne a zmizel v houští. Byla tam i lasička, kuna, hranostaj, co já, kluk z města, o lese vím. Bylo to vystoupení jen tak, pro mrknutí oka, spíš jako sen.

            Často si takhle u potoka sednu do trávy a jak voda teče, poskakuje po kamení, lehce mne pohladí a šup, spím. Probudí mě až komáři a noha sesutá do mechu plného vody. V tu ránu mám mokré boty i ponožky. Přesto ještě chvilku sedím a poslouchám, co si povídají stromy, větve, listí. Je to tu jako na tržišti. Není co si koupit, nikdo tu za nic neplatí. Stromy se uklánějí do všech stran a vítr se mezi nimi honí, jako když kluci hrají fotbal, kde se dá.

            Znám těch míst u lesa víc. Na nebi plují ptáci, pod strání se pasou koloušci a jejich mámy, u rybníčků vodní ptáci, ve vodě žáby, ryby, všude je spousta vodní trávy. Miluji divadlo a herci jsou i mí dobří známí. V lese je tomu jinak. Lesní herce neznám jmény a přesto aplauduji. Chodím mezi ně a tiše našlapuji, zlehka se pohybuji, nechci je vyplašit. Je tu krásně od jitra po rudé červánky, divadlo všech divadel, doslova národní.

            V noci už ven nechodím. Oni ano. Je to svět predátorů, lovců ve svitu měsíce a hvězd. Tajemného křiku, lovených lovců. Asi bych se bál. Noční les je království, kam smí jen vyvolení, a k nimž se svou holí nepatřím. Mně stačí les přes den, takový, který není o úlovcích, les lásky, plného bříška, sluníčka a mechu. Les, který kdesi končí a začíná u nás za zahradou. Tam, kam si dojdu sednout, poslouchat a dívat se na krajinu, která mne okouzlí každý den znova a znova. Dává mi sílu vracet se, vzpomínat a rozprávět. Věřte mi, je krásná naše krajina, v mém případě jen kousek od hranic tam, kde zapadá a noří se do lesů slunce i hvězdy. Jeviště herců chlupatých, opeřených, němých tváří…


Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka