„Fouká,
venku to dneska fouká,“ říkávala s výčitkou v hlase maminka. Tatínek
na to už ani nereagoval. „Fouká, fouká,“ pokračovala maminka a přidávala:
„Všichni budeme nemocní. Chytit průvan znamená bolení zubů, uší, z očí a
nosu teče, chytíte ischias, kolena – neohneš se. Slyšíš, co ti povídám?“
Tatínek, který by ani mouše neublížil zvedl oči, podíval se vysoko vzhůru a
řekl: „Já se na to podívám.“ Ač se maminčina i tátova řeč opakovaly rok, co rok,
nikdy jsem nepochopil, co táta myslel tím „podívám se na to“.
Táta uměl opravit všechno od budíka po
staré rádio, ale co provedl větru, že zítra už nefoukal, to nevím dodnes.
Tušení mám. Odpověď často sám hledal v křížovkách. Ač se česky nikdy
pořádně nenaučil, tak českou křížovku vyluštil pokaždé. Tatínku, táto…
Maminka sama
byla jak podzimní vítr, co opravdu silně foukal. „Co s tím naděláš?“ Tak mi
táta odpovídal, když jsem se zeptal, jak bude řešit maminčino přání –
elektrickou troubu. Z Prahy si do pohraničí, dříve Sudet, přivezla po
válce plynovou, a tak tatínek předělal troubu na elektrickou, opravil žehličku,
radiobudík a určitě by postavil i televizi, kdyby maminka tušila, že něco
takového existuje. Uvařil mýdlo, postavil lázeňský kotel, osvětlil velký vánoční
stromek v naší vesnici. Chodil natahovat kostelní hodiny, hrál i fotbal za
Jiskru Machnín, postavil si kolo ze tří kol po Němcích. Každý, kdo si řekl,
dostal starou vojenskou baterku s bateriemi, co se automaticky dobíjely,
když se postavily na horká kamna.
Tatínkův
majstrštyk byla stará motorka se sajdkou z levé i z pravé strany, ale
tu mu policajti nepustili do provozu. Sám si léčil zlomeniny sádrou a speciální
dlahou ve zkráceném režimu léčby 4 – 6 dnů. Postavil i velmi vychytaný a
bezpečný „rentgen“, kterým kontroloval slepičí donášku vajec.
Táta byl holohlavý a matka tento a jiné tátovy nedostatky
přisuzovala právě tomu „rentgenu“, který táta používal bez olověné roušky.
Každoročně měl táta nejvíc práce s podzimním
větrem, s průvanem, co vždy ovládl náš vesnický domek. Okna i dveře
„pamatovaly první světovou“, břidlice na střeše, prkna na podlaze jakbysmet. A
tak se utěsňovalo. Copak vítr, ten za týden zmizel, ale sníh mezi okny, za
dveřmi, na půdě, ten se pod koberec zamést nedal.
Táta byl vyučený tkadlec, ale nejraději
měl motory, motorky a auta. Maminka se jen bála, aby si nevšiml letiště
v Růžodole I., vzdáleného od nás 3-4 kilometry, nebo, že i řeka Nisa, od
domu vzdálená asi kilometr, by mu mohla učarovat a mohl by začít stavět letadla
nebo lodě. To mamince vyšlo. Zaměstnala tátu tak, že mu na letadla a lodě
nezbyl čas.
Měl jsem úžasné rodiče. Dnes, když na ně
vzpomínám, obdivuji maminku, jak zvládala otce, mě i dům, tatínka, jak uměl
mamince vyhovět a mě srovnat do latě, když mě učil znát svět. Je skvělé mít
takové rodiče, jaké jsem měl já. Oheň a voda, síla paží, rozumu, štěstí a
zdraví. Táta často říkal: „U nás nemusí ani běžet rádio, maminka ho zastane.“
Ta se nezlobila, věděla, že táta je táta. Oba dva měli štětí. Přežili holocaust
a byli spolu 42 let. Ať jim tam nahoře svítí sluníčko, nefouká a není průvan.
Ať jsou jejich jména věčná, zapsaná v knize života jednou spolu
s mým.
Žádné komentáře:
Okomentovat