Za zdravím v Liberci

            Že už je hodně po dvanácté, to se ví, ale konečně je tu řešení. Otázka, kdy konečně se v Liberce přestane léčit v klášterních celách a čekat na ošetření specialistou na chodbách prastarého kláštera, je na dohled. Liberecký klášter, místo, kam chodíme desítky let na ošetření stárne a pacient má stále víc a víc pocit, že se zde čas zastavil. Odborní lékaři na vysoké úrovni i lékařská technika versus kasárenské prostředí hodné Rakousko-Uherska počátku 19. století. Není zde kde parkovat, pro nemocné je to relativně daleko k zastávkám MHD.

Samotná budova je postavena za účelem prostých kasárenských cel jeptiškám a svou životnost přesluhuje. Už dávno měli liberečtí lékaři a pacienti dostat prostory v centru města u zastávek MHD a s parkováním.

Jedno takové místo se v centru města Liberce přímo nabízí na Šaldově náměstí,  přímo v centru v Plaze. Zde jsou k dispozici prostory o rozloze více než 1.900 metrů čtverečních připravených změnit se na 30 ordinacích při zabezpečení všech výhod pro pacienty i lékaře. Kromě jiného s vyhrazeným parkováním v podzemí nákupní galerie Plaza a se zastávkami tramvají a autobusů MHD přímo před budovou. Pro lékaře důstojné zázemí, šatny, WC, sprchy, stravování, recepce, ordinace na míru, ostraha, webová prezentace, příjemné a prosvětlené prostředí, které rovněž pomáhá léčit. To vše s výhledem realizace do necelých dvou let počínaje jarem 2013.

To je konkrétní odpověď na to, co by se v Liberci mělo a mohlo zlepšit,  jak zkvalitnit život libereckých občanů. Dát zelenou vytvoření moderního lékařského centra v Liberci, řešení, které sebou přináší možnost radikální změny ambulantní péče o nemocné. Přechod ze starého kláštera do moderní nákupní galerie Plaza Liberec, kde by mohli být spokojeni lékaři i pacienti.

Píši Vám, ponožkám.

A proč bych nepsal? Natrápily jste se mě, když jsem byl malý. Mé mládí bylo o podkolenkách z doby záhy po smrti Gottwalda a Stalina. Nevím proč, ale moje maminka se zhlídla v podkolenkách, které prostě a jednoduše pod koleny nedržely a klouzaly a hrnuly se ke kotníkům, dolů do bot. Každý den, den po dni, celý školní rok. Nenáviděl jsem ty šedé na všední den i bílé na neděli. Když jsem objevil, že existují ponožky s gumičkou, která je funkční, už mne jiná radost doma v padesátých letech netěšila.

Maminka ponožky prala samostatně v kyblíku štompem (gumovým zvonem) a ručně na valše společně se svým  spodním prádlem. Ponožkám byla věnována mimořádná péče. I díky ní mi nohy nepáchnou, na rozdíl od jiných chlapů, co měli s ponožkami problémy.

Krásná léta čistých a voňavých ponožek skončila základní vojenskou službou. Tam jsme všichni (v Milovicích) vyfasovali boty – kanady a k nim onuce, což jsou vlastně šály k obtočení podkolení až po prsty na nohou. To se mi ale zdařilo za dva roky asi tak jednou, o ostatních případech bych raději pomlčel.

Píši Vám, mé drahé ponožky, neboť Vám vděčím za tzv. lehkou obuv, která byla povolena jako bota náhradní vojenská. Píši Vám, abych armádě poděkoval, a pokaždé, když si dnes ponožku obléknu blahořečím za ten dar, nemrzačit si nohy v botách. Za spokojenost od nohou podle hezkého českého přísloví – nohy v teple, nemoc v pekle. Nebo tak nějak.

I po vojně, mé drahé fusekle, zbylo mi pár zelených. Pravdou je, že jste doplatily na barvu, jako kapesník nebo zelené trenky. Od jisté doby zelené nenosím. To ovšem nic nemění na faktu, že ponožky mám stále rád. Co na nich nesnáším jsou oka a prodřené díry. Ty svědčí o tom, jaký pán, takový kmán. Neboť Vy, ponožky, jste tady a vztah k Vám, je vztahem k ostatním.

Ponožky jsou naším vzkazem světu, co nás spojuje a co nás rozděluje. Froté jsou moc silné a slabé příliš silonové. Hledím si Vás, ponožky mé drahé, neboť ve Vás jsem našel i kus obyčejného štěstí, které bych jindy v botách nehledal, ale v ponožkách jsem je našel …. Asi se mi budete smát, ale je tomu tak: Sláva ponožkám! A podotýkám – myslím to vážně.

Papír - osobní dokumenty

Sbírám leccos. Cílevědomě starý papír. Tohle medium mě nepřestává fascinovat. Už i proto, jaký boj v současné době svádí s elektronikou. Tam, kde dříve stačil arch papíru, dnes je třeba elektronické zabezpečení v hodnotě mnohonásobně vyšších nákladů. Nákladů vyšších, než si kdosi mohl přát.

Řekne se kus papíru, ale podívejte, co lze dnes na papír vše dát. Reklamní letáky, knihy o ničem, politické sliby, volební bilboardy. Papír snese všechno. Spíš, co vše mu dnes konkuruje. Pokud by nebyl onen předchozí brak, co by dnes doručovatelky nosily ve svých brašnách. Dopisy chodí pouze od bank a úřadů a pohlednice neposíláme už ani k Vánocům. Jó, byly tu časy, kdy už první pohled na list papíru vám dal ,,kvitanci“, či důvěru v osobu, co chtěla vycestovat, či postrkem byla vyhoštěna kamsi domů.

Kus papíru to byla i domovská či pracovní knížka, vysvědčení, zkouška tovaryšská, list za vyučenou. A tak se nám zachovala ,,spousta“ toho krásného, ručního papíru s vybledlým inkoustem, suchou či červenou pečetí, vyraženým či nalepeným kolkem. Krásné rozmáchlé písmo, podpisy svědků, hlavních aktérů i jejich malé přiložené pečetě, psané češtinou, která je dokonale nesrozumitelná, dekorativní latinkou, či německou gotikou, švabachem.

Krásné listy takového papíru se zachovaly, ale není jich tolik. Vídával jsem je občas, v deskách protažených provázkem a uvnitř zápisy z jednání střeleckého spolku s vypálenými iniciálami prvních písmen, vzpomínek na Napoleona, církevních písniček, obrázků svatých, vzpomínek na tovaryšská léta a putování za prací. Památníky, s neskutečnými veršovánkami, utajované milostné dopisy, kartonové staré fotky ze svatby, s dětmi v kočárku, z lázní, z vojny…

Papír, který mě vždy potěšil, byl dopis od maminky, který mi došel do pionýrské tábora a od tatínka, že už se brzo vrátí. I já jsem napsal jeden takový, z prázdnin. Přijedeme z tábora v 10,30 hodin, ale zapomněl jsem to další.

Papír a osobní dokumenty. V co se asi brzo změní? V karty z umělé hmoty, v čipy, tablety, či chytré telefony? Budou to ještě lidé, kteří budou jednou v ruce držet něco, co nebude papírem, co se vám v ruce bude měnit jednou třeba v televizi, pak v náruč propagačních informací, návodů, příruček a kontrolních otázek? Oko špicla a stín společnosti, která nepotřebuje klasický papír, ale medium, kontrolující každého z nás…

Válka roku 1866 začala v Libereckém kraji

            Válka roku 1866 začala v Libereckém kraji, a to ještě dřív, než v roce 1866. Zhruba o sto let později jsem vyženil přízeň ve Všeni u Turnova. Nebavilo mě jen o válce z roku 1866 něco číst, chtěl jsem vytěžit maximum z návštěv autentického bojiště na mostě přes Jizeru a v okolí hospody ve Svijanech (tehdy v Podolí), co nejvíc autentických informací. Vždyť tady se v této válce poprvé střetli vojáci pruští a rakouští, ne v šarvátce hlídek, ale regulérním boji větších celků. Poztrácené a odhozené zbraně z okolních polí už dávno našly své místo ve staveních od Turnova po Hradec, nic nového nalézt se nedalo.

            Jedna z dragounských pistolí na mě hleděla v garáži Karla Sedlického. Ten ji vyměnil s jedním, jehož děda ji prý vzal spícímu vojákovi osobně. Já už takové štěstí neměl. Děda byl hluchý jako pařez, bylo mu skoro devadesát, ale vyprávět uměl…. A nebyl sám.

            Nejvíc si pamatovala starší paní Šichová ze Všeně. Zda vím, že se tu krajem potulovali už před rokem 1866 pruští špioni a ne ledajací? Prusové válku proti Rakousku připravovali řadu let. Využili toho, že na obou stranách hranice se mluvilo německy a takzvaně ,,hausírovali“ hledali práci, nabízeli služby. Byli často vítáni, neboť obdobně vandrovali světem i vážení lidé od nás.

            V létě roku 1864 obcházel okolí Turnova, Sichrova (to se ještě psal Sychrov s měkkým „i“) Podolí (Svijany) mladý podomní obchodník Winter, který nabízel k prodeji plátna, ručníky, mašle, utěrky. Obcházel jak Čechy, tak Němce a nedělaje rozdílu prodával lacino. Získal si matky dcer na vdávání celého podještědského kraje, daleko za Turnov. Odevšad objednávali u Wintera, který měl vskutku prima zboží. Není divu, že se tu objevil i v následujícím roce. Stoletá babička Šichová si ještě jasně vybavovala, co dětem vyprávěl učitel Bárta, který Wintera odhalil.

            To bylo tak. Někde pod zámkem s výhledem na Jizeru, most na a široké údolí k Turnovu, seděl Winter na zemi zabrán do malování. Ve skicáři, měl každý strom i cestu. Pan učitel se velmi podivil, že cesťák umí tak precizně malovat, ale ten pravil, že se sem chce přestěhovat, že se mu zde líbí… Další setkání pana učitele s obchodníkem Wintrem bylo až v roce 1866, kdy už byl ,,obchodník“ Winter v uniformě důstojníka štábu vévody z Meklenburska.

             Podobný případ se stal o pár kilometrů dál, dnes už na předměstí Turnova. Sem podle vyprávění vnikla eskadrona pruských hulánů z nichž 17 mužů chtělo ,,něco popít“ v místní hospodě. Huláni požádali hospodskou aby jim uvařila oběd. Ta začala naříkat, že nemá dost hrnců. Její rozpaky vyřešil starší strážmistr, který ji začal dobromyslně těšit – aby se netrápila, jen jděte na půdu. Tam za komínem máte ještě dosti pěkný kotlík, který jsem Vám loni spravil. Hostinská prý tomu ani za mák nevěřila, ale dala si říct a na půdu za komín se šla podívat. Tam byl vskutku důkladně spravený kotlík.

            Strážmistr pak vypravoval, že loňského roku byl zde s družinou kotlářů, a že  kotlík spravoval. Když kotláři měli už odejít, uložil kotlík za komín, protože v hospodě nikdo nebyl.  Místo za komínem mu připadalo jako dobrý úkryt.

            Z těchto letmých ukázek je zřejmé, jak pruská armáda měla silně rozvětvenou výzvědnou službu. Vyzvědači byli v případě válečného konfliktu zařazeni přímo do armády, aby vedli jednotlivé vojenské oddíly. Zájem o válku z roku 1866 neutichá ani dnes, stále roste počet zájemců, kteří v dobových uniformách nastupují na bojiště této trochu podivné války z roku 1866 Němců s Němci na našem území Libereckého kraje. Přesto, že tahle dvoutýdenní válka nebyla dlouhá, stála mnoho lidských životů.

Píši Vám, cvrnkací kuličko

Píši Vám, cvrnkací kuličko,

neboť i Vy patříte k mému světu a byla jste určitou dobu cílem mých představ o štěstí. Vy, které kabát, tělo i duši ušili z cihlářské hlíny. Odkud Vás do dnešního světa přivezli se raději ptát nebudu. V seznamu výrobků z Číny budete asi výrobek nejmenší, kuličko cvrnkací.

Patříte ke hrám, které se z podvědomí dětství nevytrácí: skákání o jedné noze, hra na slepou bábu, plavání, jízda na kole. Patou v lepší botě zatočíš a uděláš důlek cvrnkací, tak akorát, aby v něm kuličky držely.

Dovedu si představit mé dávné příbuzné, jak ztvrdlou patou své malé, shrbené postavy točí do jílu důlek. Klátivé poskakující postavy s dlouhými pažemi a hrdelními pokřiky fandí svému oblíbenci. Nízkými čely a placatými nosy se hodně podobají jistému druhu opic, ale jsou to moji příbuzní a hrají kuličky. Jsem na ně hrdý. Co chvíli se škrábou, moc citu v jejich hlasech i v chování ještě není. Hře, tak jako jídlu, dají tolik, že se mi téměř podobají.

Zvláštní křik. To volá starší rodu, Petra, pojďte jíst. Šéfová tlupy, lídr, který rozhodoval o tom, kdo bude v zimě jíst, kdo na oheň a co přiloží. Kdo bude v létě hrát kuličky.

Píši Vám má drahá kuličko cvrnkací, neboť Vaše tělo se stalo tou nejlepší formou zdroje pohybu, vyjádření mnohého, co později svět posunulo  o kus kupředu. Tak, jako Petra, matka onoho shluku prapodivných individuí, ze kterých vzešel i můj rod, počala hru s kuličkami, dala tím volnou ruku dalšímu běhu událostí tam nahoře v jeskyni pod skálou. Pak kdosi vynalezl pistoli, pušku a dělo a kuličku cvrnkací použil k zabíjení. Z kuličky byl záhy předmět, co odtud vyhnal statného medvěda, lva s velkými tesáky. Kulička zabila velkého jelena, divokého kaňoura.

Kulička cvrnkací z hlíny tlačená, na slunci pečená se s těmito lidmi stěhovala od řeky a dobrých ryb do skal, do širokých stepí, kde si s ní stále hráli děti i dospělí. Vám, kuličko cvrnkací, patří metál z drahého kovu, matce, že moudře rozhodla, že patříte k našemu rodu. Napomohla jste k tomu, že jsme vyrostli a začaly nám na nose držet obroučky od brýlí. Brada ustoupila a chrup se srovnal do řad v dásních. Začali jsme do všeho tak trochu mluvit a kuličky hrály už jen roli vedlejší.

Má drahá kuličko, vraťme se do dětství, do šťastných her, k malinám a ostružinám. K důlkům,  co dělají paty lepších bot, ke hraní. Jak víš, kdosi tě kamsi povýšil, ale ty zůstaň tady s námi v tom šedém obleku z hlíny a bláta našeho mládí. Věku, kdy si děti i dospělí tak rádi hrají.                             

POZVÁNKA

Tento týden, ve čtvrtek, 25.10.2012, od 18:00n hodin v liberecké knihovně se ve čtvrtém poschodí koná veřejné čtení nové knihy EGONOVY POHLEDY A POHLEDNICE 4, na které jste srdečně zváni. Vstupné zdarma.

Těším se na Vás
Egon Wiener

A je po volbách, vzácný pane!

Jsme tu všichni? Někdo je ještě uhnaný, zbrocený potem, jak spěchal od Letohrádku Hvězda, jiný nešťastný a smutný pro to,co všechno ztratil, jak hnal koně pražskou dlažbou, že   nezavřel truhlice, další, jak čekal, až si pro něj přijdou a jiný zas nabádal vdovu, kterého z pánů bratranců si vzít…

To byla Praha a doba po Bílé Hoře, ne nepodobná té dnešní povolební i té za dva roky, až vláda i sněm spadne do klína zas jiným obročíkům a na radnicích bude vesele…

Komu popřát a nezadat si? Samozřejmě, že Češi mívají pokaždé aspoň dvě želízka v ohni a ani dnes tomu není ani v Liberci jinak. Všichni vědí, jak to chodí třeba v nemocnici, proč nikdy neskončí Spacium, jak to je s teplárnou, kdo bude městu svítit, kam s příbuznými…

Pravicová vláda má v Praze svého hrobníka Dalíka, který snad, jak mnozí vroucně věří, využije nabídnutého pasu a uteče. V Liberci se čeká, kdo hrobníkem bude, až první promluví. Pravici praskla guma od trenýrek a dnes a možná i za dva roky bude tou Popelkou, co přebírá zrníčka rýže v rozsypaném popelu, a pak snídá kaviár na hradě.

Vše záleží na tom, jak se Půta popasuje s Korytářem, jehož čas opět přijde s dalšími volbami na radnici. A potom to teprve bude zajímavé! Ale i teď bych chtěl být muškou a být při tom, když se boří stará sousoší a noví hoši se učí stát pevně na nohou.

Češi mají své oblíbené zahrádky a u nich zadní vrátka a ta, jak jinak, hojně používají už od Bílé Hory a všech těch revolucí při vědomí toho, že na druhé straně barikády je pořád někdo z rodiny.

Jó, život je jak chleba namazaný máslem. Pokud vám upadne spolehněte se, že bude ležet namazaným dole. A tak se, prosím, vyvarujme stavby šibenic a vystavování useknuté hlavy opozice. Někdo by do temnice jít mohl, ale ne s uťatými pažemi a vytrženým jazykem.

 Příštím prezidentem republiky bude jistě někdo jiný, než o kom snil mnohý Liberečák. Co se dá dělat. Je tu Okamura, dar rýžových polí, vysokoškolský Maor, co vypadá jako čert… A proč ne první kosmonaut, hrdina ČSSR a SSSR, nebo ještě někdo jiný???