Voda je všude doma

Jen dej se s vodou do řeči. Co si má s tebou povídat? Nedej na řeči. Voda je povídavá. Stojíš si na břehu a díváš se, jako jinému do očí. Voda je jasnozřivá, voda je jistota.

Voda tu byla odjakživa. Co tu je vystoupilo z vody, vlna za vlnou omývala nohy prvních bohů, když si pračlověk pral prakalhoty i prakošili. A pokud  je vám darwinismus drahý, pak tentýž pračlověk se s vodou sbratřil. Prsty od nohou čeřil vlny dokud jej vlna nevzala s sebou na moře a on s vodou nesplynul v jedno.

V tom je síla vody. Umí mnoho. Zavlažit pole, vykolejit vlak, rozsvítit velkoměsto, uhasit žízeň, vodu přetvořit v mléko, dát stéblu sílu vyrůst, dát klas žitu, ovoci šťávu zralého plodu, bramborám vyrůst, uhasí žár ohně. Voda je v Mrtvém moři, s prominutím i v lidské moči. Pro vodu se vedou války, voda je i tam, kde ji nikdo nečekal. Umí vzít i dávat život.

Vodu používám od rána do pozdního večera a nejsem sám. Voda je v pivu, v alkoholu, v opuštěných oázách, snad i na Marsu a v měsíčních horninách. Je rovněž v krůpějích rosy, v lesních tůních a v kalužích, kam chodí pít laně a ptáci kolem posedávají celí žízniví a vodou se i chladí. Voda vysoko v Jizerách odtéká do měst pod nimi. Chutná lesem, voní trávou, spadaným listím, kůrou, pryskyřicí a je slyšet po ptácích, co jí ševelí nad hlavou. To je voda z luk a strání nad Libercem, z Jizerek nad Tanvaldem, co chutná po ořechu v lese, po sněhové vločce, po rampouchu, ze kterého kape. Voda, která dětem prodlužuje spánek, lyžařům zasněžuje stráně a leští vodu v led.

Voda má tisíc převleků. Je v ní doma třeba anakonda, krokodýl a koupe se v ní papoušek. Může být a je i silně slaná. To když člověk pláče. Vodu s octem a cukrem si liju na listy salátu, voda je v rajské polévce i ve skleničkách whisky s ledem. Vody je spousta převysoko v mracích a v chladičích spalovacích motorů. Vodu má pacient v koleně a díky tomu zchromne. Vodu, rýmu mám na špičce nosu, voda je v barvách umělcova štětce, byla i tehdy, když portrétoval Monu Lisu.

Vodu mám v očích, když někdo milovaný zemře, slinami, vodou olizuji poštovní známku, když ji lepím na dopis. Vodou svěcenou se loučí kněz s tím, kdo už nežije. Šátkem máváme těm, co odjíždějí, abychom si jím pak otřeli oči od slziček. Voda má své vodníky a básníky. Voda je mámou života. Voda je potem mého čela. Voda je nekonečná, rychlá i čilá, skáče po kamenech, je divoká i tichá, zpívá, pláče, veselí se. Je náladová jako člověk. Je tu s námi odjakživa a bude s námi stále. Voda čistá, jasnozřivá… 

                                             

Trápení

Trápím se a zlomené rameno mě bolí. Co je to proti tomu, co trápí malé děti, slečny v pubertě, nebo naše slibné politické celebrity. Trápení, trápení. Trápit se může malý králíček, trápit ho může bůhví co, třeba chlapeček, o kterém byste to neřekli. Miminko mohou trápit větry, ministry milenky, spalovny množství kouře.

Trápení je universální. Trápí se tlustí černoši, divocí indiáni. Trápí se Hillary, Lešek, Charles i Bolek a Lolek. Trápí se kytky v květináči, rybičky, které nemají co do úst. V Chrastavě, a vedle v Nové Vsi se trápí, když voda v Jeřici stoupá. Kastelán na hradě Grabštejně, že jim v kuchyni praskla voda. Mě trápí noční můra. Trápím se tím, co vidím v televizních zprávách, kde chudí přispívají ještě chudším a bohatých se to netýká.

Trápí se slečna nad počty, zápasí s aritmetikou a vedle se trápí spolužák s obezitou. Ač tomu sám ani za mák nevěřím, trápí se prý i prvoci a brouci v písečných dunách. Trápím se, čím zaplatím, když sedím nad účty. Zda se trápí i bankéři, to opravdu nevím, neposloužím. O to víc se trápím s alergií, se mnou se trápí sestra Karafová i pan doktor Hlavatý v liberecké nemocnici. Trápí se kosmonaut na oběžnici kolem světa, co si obléknout trápí manažera, protože to, co si na sebe vezme musí být důkazem, že banka na to má a  ladí to s tím, když říká: Vše, co děláme, je pro vás. Nemusíte se s ničím trápit, vaše problémy  vyřešíme my. Jsme solidní, jsme solí i cukrem světa.

Trápí se i had, když má hlad, pes, když si pošťáka nekousne do stehna, smrad, když jej vyvětráš. Trápit se může kanárek, nakonec proč ne i blecha? Doktor, vrátný, deviant  i matka Tereza, Karel Čtvrtý, nebo cirkusový ředitel, rodinný přítel tunelář.

Trápení je universální jako esperanto. Budou se trápit i vody v řece, řezník skrze šlachy v mase, holubi na střeše, koza v chlívku, slečna, co jí nenarostla prsa a je s podivem, i ta, co je velké má, kvůli tomu, že tak vyrostla. Známý má syna a toho trápí uhry, třeťáka, že neumí násobilku, sousedku manžel, co má milenku.

Trápím se, trápím, že málo prší, nedostatkem hub, že důchod mám malý, že mi padají vlasy, že si soused nečistí boty už dole před domem, a že mi sviní schody. Trápím se tím, že ubývají deštné pralesy, že už mě nevzrušuje tolik, když v létě děvčata zkracují sukně, kroutí boky a ukazují hezké nohy. Že asi čím dál víc, méně vidím a neslyším, co si sousedky povídají. Trápí mě, že sluníčko málo svítí a kolik prášků musím jíst. Trápím se nad tím, kam ten svět spěje, a kam jednou moje duše poletí.

Trápím se, že mladí nezdraví, a nemají čas si sednout a pořád někam spěchají. Že nevědí, neslyší a nevidí to, co já. Ale asi to tak má být. Mají ještě dost času a trápení stejně neutečou. Teď z toho, co mě trápí mají ujímání, a když se otočím, smíchem se lámou. Trápím se už jen tím, že bych je měl upozornit, že jednou i na ně dojde a trápení si je najde. Není to nemoc, ale trápící se člověk rychle stárne. Trápení je něco jako dýchání. Patří k nám, jako po noci svítání.                                                             

Vůně a zápachy

Za pár desetikorun jsem měl voňavku „živé květy“ a pro maminku dárek. Kolínskou tátovi ze stejné drogerie. Delegace Rusů, které nás navštěvovali na pracovišti „páchli“ voňavkou na sto honů. (Pro ty mladší: Zapach je ruský ekvivalent pro vůni).

Snad horší je pach nemytých těl. Mně utkvěl z mládí pach připáleného mléka, které maminka neuhlídala na plotně. Nejsem si jist, ale i to mohl být spouštěč mé celoživotní averze k pití mléka. A nebudu v tom sám, kdo si z útlého věku nese do dospělosti něco, co je dáno a přes co vlak nejede. Odpor. Strach. Fobii, že někam, na něco nešlápnu, že něco musím obejít, čeho se nemohu dotknout. Neseme si to ssebou celičký život. Strach ze žab, z hadů a pavouků. Z něčeho, co nesním, kam se nekouknu, na co si nikdy nesáhnu…

K tomu ty pachy, vůně, které v nás probouzejí, co dávno odnes čas. Až později jsem zjistil, že maminka ty „živé květy“ nikdy nepoužila. Nesnášela jejich vůni, ale protože byly ode mne, schraňovala je. Našel jsem je, když jsem likvidoval, co po mamince zůstalo.

Připálené mléko, pach kysaného zelí, rozšlápnutý slepičinec, to vše ukládáme kamsi do krabiček paměti a stavíme si z toho zámek obrostlý šípkovými růžemi. A pak se jednou stane, že přijede na bílém koni kdosi, kdo chce spolu s vámi vystoupat na rozhlednu. To přece nejde stejně, jako se napít čerstvého mléka… Co s tím? Nevím.

Kdysi dal tatínek mého dědečka s jeho souhlasem do domova důchodců ve Vratislavicích. Už to bude víc, jak před pětapadesáti lety a já si dodnes pamatuji, jak ti staří páni spali na dubových jednopodlažních postelích a na ten zápach, který mne docela omráčil. Do týdne se děda sbalil a Vratislavice navždy opustil.

Jsou ale pachy a vůně docela jiné. Takové, za které si mnozí platí, aby je čichali. Zhruba před třiceti lety to byl toluen, král ředidel. Tehdy nejčastější smrt narkomana ukrytá v plechovce…

Mně i motýlům voní sladce rozkládající se ovoce. Hrušky pod stromy, švestky v trávě, jižní ovoce, med z plástve, svatební koláče.

Každý z nás někomu mimořádně něčím páchne. Vylučujeme pachy, kterými na druhého voláme, vábíme. Sama příroda připaluje mléko v hrnci s endorfiny a vyvařuje feromony. Jsme jedna velká chemička, která pracuje na sto procent. A vůně? Ty nás skutečně obklopují a naplňují. Jsme jedna velká drogerie, továrna, chemička, co pracuje, i když my spíme. Nemáme barevné peří, takže, když na to přijde, o to víc se navoníme…

Za Valtrem Komárkem

Jeho hvězdným časem byl listopad 1989. Pak ho převálcoval jeho podřízený a žák z prognostického ústavu Václav Klaus. Lze jen litovat, že neměl v sobě z Valtra Komárka ani, co by se za nehet vlezlo. Trochu té tolik postrádané slušnosti, vědomí si sebe sama ve společnosti, která holduje úspěšným, rychlým, účelovým rozhodnutím, a která přeje pouze úspěšným. V případě Václava Klause jsme si ani nevšimli, že císař chodí nahý.

            Valtr Komárek už není. Vzpomínám, jak v Liberci papírnictví u radnice prodávali pohlednice s obrázkem komárů s textem: Kéž by bylo více takových komárků… Ano, s tím lze plně souhlasit. Ne každému, kdo si s bývalým režimem zadal, osud dovolil pokračovat v rozdělané práci, a jako by právě on měl dokončit onu pomyslnou přestavbu v revoluční řešení, jak po revoluci dál; navázat na tradice a být úspěšnými.

Schopnosti, vůle a především lidské vlastnosti se staly nosnými pilíři, na kterých se začala stavět Komárkova konstrukce státu po roce 1989. Společně s Václavem Havlem stanul Valtr Komárek úplně na špičce pyramidy tam, kde se formovaly příští cíle, program a cesty k nové společnosti. Snílci, lidé odtržení od reality? Ne, to jenom zoufalý pokus hodný prvních křesťanů. Snaha po slušnosti, schopnosti nevidět za vším jen peníze. Vidět člověka jako osobnost, které patří práva a povinnost, která nesmí být politiky zneužita.

Valtr Komárek byl Žid. Když už nebylo dost argumentů, bylo mu vyčítáno tohle. Stydím se za ty „pogromisty“, kteří klesli tak hluboko.  Být člověkem a hledat porozumění u těch z druhého břehu není obvyklé. Velké myšlenky končí právě tam, kde lidská slabost, touha po moci a bohatství převažují. Tak, jako lékař Kriegel v Moskvě, který jako jediný v roce 1968 nepodepsal. Valtr Komárek rovněž nerezignoval a bojoval až do konce svých sil, byť zůstal jediný.

Odešel bard, tak jako odešel písničkář Kryl. Nesouhlasil s těmi, kteří náš domov rozkradli a morálku znásilnili. Byl dobrým politikem i člověkem. Byl předobrazem lidí, kteří si zasluhují úcty a vzpomínky na promarněná, ale i šťastná léta, která nám bylo umožněno prožít. Díky jemu a tomu, co zbylo z jeho reforem společnosti.

Díky za člověka, který této zemi ukázal, kam má jít. Zemřel člověk, jehož cílem bylo  vytvořit společnost slušných čestných lidí. Jsme schopní být takoví?

Okno do zahrady

Už dlouho to okno znám, a stále nevím, kdo za ním bydlí. Někdy se jen letmo pohne záclona, někdy jakoby škvírou se mi zdá je někdo pootevřel. Stín. Na prstech jedné ruky, bych spočítal, stín, co přejde  po skle. Sklo nikdo, co pamatuji, léta nemyl, a že by větral a měl okno dokořán otevřené, jsem si rovněž nevšiml.

V  pokoji uvnitř určitě někdo bydlí. Nesvítí, nezatahuje žaluzie, závěsy, nepohnou se tam ani záclony. Nic z toho jsem neviděl. V zahradě pod okny mám práce dost a dost. Už jenom ze zvědavosti se o okno zajímám. Okno je tam, kde bylo, stále léta na svém místě. Stromy kolem rostou jako z vody, shazují listy, kvetou, rodí… Sekám trávu, suším seno a stárnu. Jde mi to pomalu, tíž a tíž. Koukám se kolem a tuším, že jednou odejdu a zamknu branku.  To si pak sednu na lavičku u mé staré boudy na nářadí, zavřu oči a obyčejně do minuty spím. Kolem poletují drzí drozdi a dovolují si. Když mraky chodí od Ještědu vylézají žížaly a drozdi se jimi krmí. Když sprchne, vylézají taky šneci s ulitami  a s domečky na zádech.

Pořád si opakuji, že za tím oknem určitě někdo taky sedí a dívá se jako já. Proč nevystrčí aspoň bradu? Vzduch voní deštěm, ozónem a lesem. Jsem k lesu  zády a plný pylu z břízy. Otékají mi oči, jsem, bůhví na co, alergický. Svádím to na chudinku břízu.

A tak sedím, čím dál častěji a odpočívám. V zimě sem nechodím. Raději sedím doma a koukám taky z okna. Těším se na jaro a říkám si, příští rok už toho tolik neudělám, a dovím se, kdo bydlí za tím oknem? Už dávno si říkám půjdu tam a zazvoním, ale bydlí tam víc partají… Nejde to. Jak bych proboha vypadal? No co! Teď chodí po domech spousta svoloče a nabízí leccos. Ne, nejde to, jsem ze staré školy. Jak by to vypadalo? Co mi je vlastně po tom? A pak, co budu dělat, až se to dozvím?

Kašlu na okno, mám svoje starosti. Pokud si nezlomím ruku, neopuchnu a nebudu-li mít ret zas jak havajský domovník, budu dělat na zahradě. Budu kosům a drozdům pro legraci, budu spát na slunci a snít puberťácký sny. Sem tam zase kouknu do okna vilky stojící naproti. Vím, co se stane. Opět to, co vždy. Nic. Jen to okno se bude tvářit, jako by bylo i nebylo, a bude se podobat slepci stojícímu na přechodu s bílou holí, který čeká na zázrak v podobě krásné slečny, která ho uchopí za ruku a řekne: Já vás převedu.

Už i mě bolí oči, kolena a mám strach, jestli na tu mou zahrádku  v kopci budu ještě zítra stačit. Jak dlouho? Čas běží. Řekněme rok, dva, možná tři. Kdoví, doufám, že to bude víc. Čím dál víc si říkám, že trávu neposekám. Stejně ji nikdo nechce. Nenatřu plot, on ještě vydrží, a posedím. Opřu se a nic mi nebrání usnout. Spím, jako ten špalek. Ve snu vidím okno odnaproti. Někdo ho otevřel a slyším hlasy dětí. Zdálo se mi to? Vyletěl odtud ptáček, celý bílý a míří vzhůru ke slunci. Vím, že spím a až se probudím, už vím, co budu chtít. Neotvírejte prosím okno do zahrady. Vím, kdo tam bydlí. Ptáčci a děti a já se bojím, že zase uletí.

Hamrštejn není jen zřícenina hradu

Partička libereckých lékařů toužících po rychlém zbohatnutí, si před léty, když ještě na radnici vládla ODS, koupila dětskou oční léčebnu v Hamrštejnu, coby kamenem dohodil za humny Liberce. A jako správní čeští podnikatelé 20. století,  léčebnu bez náhrady zavřeli. Nabízí se otázka, proč ji kupovali, a jak si magistrát ošetřil postup proti jejímu vytunelování.  Odpověď si jistě rádi poslechnou i lidé, jejichž děti se zde léta léčily i ti, kterým se možnosti léčby nedostalo. Odpověď nám už neposkytne, dětský lékař M.S., který nedávno zemřel. Počkejme si, jak tuhle špinavou kapitolu libereckého zdravotnictví zhodnotí ti odpovědní z liberecké radnice.

Lékař M.S. jediný, a snad se v něm hnulo svědomí, mi na dotaz, zda není čas z bývalé dětské léčebny udělat třeba hospic otevřel hlavní dveře bývalé Švábovy vily. Vily předválečného fabrikanta, majitele přilehlé textilky, který z pozemků kolem vytvořil arboretum srovnatelné s Rohanovým na Sychrově. Pozemek rovněž ,,oplotil“ kamennou  hradbu se švýcarským strážným domkem nevídané krásy a romantickými strážními věžemi. Zkrášlil celé to romantické prostředí, tak že dodnes, kdo cestuje z Machnína přes Hamrštejn do Kryštofova údolí je ohromen tím, co ze silnice vidí.

Když mi doktor M.S. otevřel hlavní dveře bývalého dětského očního ústavu, nestačil se sám divit. Dětští pacienti, lékaři, zdravotní personál opouštěli objekt v naprostém pořádku. Žel to, co jsme spatřili byl šok. Vnitřní prostory zcela zničené, co se dalo odmontovat nebo vytrhnout ze zdi zmizelo. Nebylo co řešit. Samotného spolumajitele, jednoho z těch tří lékařů, co si objekt na ,,kšeft“ koupili stav šokoval. Kam se poděla investice, odvážná spekulace, tunel jako pod Mont Blancem?

Ani liberecká radnice nijak nezareagovala přesto, že je o stavu objektu informována. Ani to málo, co bylo při prodeji oněm spekulantům uloženo nevyžadovala, natož zakoupené vrátit, sankciovat je. Jeden z dalších důvodů, proč nejsou na radnici peníze. V plánu je oprava zříceniny hradu Hamrštejnu, a co bude s lukrativním pozemkem a vilou bývalé dětské oční léčebny by jistě zajímalo i mnoho lidí, rodičů, jejichž děti mají oční problémy.

Vrátí se objekt, který po právu patří městu, zpět jeho právoplatným majitelům, nebo budeme čekat na zázrak, že se v lékařích, kteří to zavinili hne svědomí? Na zázrak, že někdo, kdo na spekulaci prodělal (?) udělá gesto a dá objekt do původního stavu a vrátí jej jeho původnímu poslání… Doufám, že ti dva zbývající spolumajitelé nejsou ve skutečnosti lékaři, a že má informace není pravdivá. Ale to se dozvíme, až někdo z liberecké radnice odpoví. Třeba je všechno jinak a dětská oční léčebna v Hamrštejnu nepřestala nikdy sloužit svému poslání tak, jako její vlastníci svému slibu sloužit nemocným….

O lepších časech

Nad Vitebskem se odklání z přímého směru ve výšce zhruba deseti kilometrů letadla, co míří na Moskvu. Zbytek směřuje do Sant Petěrburgu a dál a dál, třeba i nad Severní pól. Pokud by k tomu byla letadla  stavěná, mohla by  letět ještě dál a opustit by mohla naši modrou planetu...

Tak nějak mi to vyprávěl tatínek v lese nad Bedřichovkou u nás v Machníně. Držel mě přitom za ruku a potily se mu při tom dlaně. Tehdy jsem ještě nechodil do školy. Vůbec jsem netušil, co je to Vitebsk, že se tam narodil malíř Chagall, a že tu tatínek jednou nebude.

Seděl jsem s ním na pařezu a nábožně poslouchal, co mi vyprávěl. Byl o 29 let starší a hodně toho zažil. A já na něho koukal s otevřenou pusou. Pokaždé, když mi něco vyprávěl, měl jsem strach, jak příběh skončí.  Měl jsem obavu z toho, že mi ho zase odvedou gestapáci, policajti, „esenbáci“. Ti všichni měli na tátu spadeno. A přitom nikomu nikomu nic neudělal, ale byla zlá doba.  Čeští policajti za První republiky v Liberci mlátili ordnery – fašizující liberecké Němce zrovna tak, jako české i německé antifašisty. Gestapáci mi tátu mlátili v “Pečkárně“ na gestapu v Praze, později i v koncentračním táboře, a esenbáci po válce si s těmi předchozími nezadali a zavřeli mi tátu pro jistotu taky.

Snad proto jsem si tatínka o to víc vážil. Byl přesně takový, jakého jsem si přál mít. Bavil se se mnou jako s dospělým. Nekřičel, nikdy mi nenařezal a uměl se mi dívat do očí. Nevím jestli jsem já byl takovým tátou svému synovi. I já jsem jej bral do lesa sednout si na pařez a povídat si s ním, ale víte jak to chodí. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky....

Můj táta uměl dělat i hlouposti, stejně jako si se mnou povídat. Ukazoval mi mraky na nebi, koruny stromů, co do mraků navrtaly díru a čekaly, kdy z nich zaprší. Tehdy mi řekl: „Vidíš, ty mraky pláčou vodu z nebe a ty brečíš pro hloupost, že tě pokousali malí mravenci. A já pak už nikdy nebrečel, až na jeho pohřbu. Ale to už táta neviděl...

Přesto, že už jsem starý chlap, na tatínka, co toho tolik prožil, nikdy nezapomenu. Vyučil se tkalcem v Rochlicích u Neumannů a byl Čechem, Němcem i Židem právě tolik, aby byl doma právě v tomhle kraji ve správném čase a ve správnou dobu. Nezapomenu na jeho potící se ruku, na bedřichovský les, kam mi chodil vyprávět o světě, kterému jsem tehdy ještě nemohl rozumět. Zůstala mi v paměti jen jednotlivá slova plynoucí nám nad hlavami, jak těžké mraky plné víry v lepší časy, kterých se tatínek už nedožil.

Snad se setkáme jednou v lepších časech, jako v tom bedřichovském lese. V době, kdy lidé si budou rozumět a nebudou na sebe zlí, jedovatí a kousaví. Slunce bude hřát, přitom bude padat déšť a nikomu to vadit nebude. Les kolem Bedřichovky bude plný lidí, kteří se budou držet za ruce. Zpocené ruce starých nebudou vadit mladým, tak jako sen každého z nich i můj, který sním o mém tátovi.