Buchty

Maminka pekla v pátek, sobota byla stále ještě pracovní i školní den. Buchty chladly a voněly. Celá vesnice voněla vanilkou, marmeládou, meruňkami a různým domácím ovocem. Zpitomělé mouchy tomu ani za mák nerozuměly. Kdo by se taky namáhal hloupým mouchám něco vysvětlovat, mouchám.Buchty byly samozřejmě i s mákem a s tvarohem. Cukr moučka se rozprostíral na buchtách v souvislé rovině. Buchta vedle buchty. V deseti letech mi připadaly jako přepevná zeď kolem hradu nahoře s cimbuřím ze šlehačky. Ani škvírečka mezi nimi nebyla. Jako zeď z kvádrů, opevnění z pevného kamene, tak nějak vypadala ta maminčina dobrota, než jsem ji rozbil svými chvátajícími nedočkavými prsty.

Plech s buchtami. To nejlepší, co jsem si mohl v pátek odpoledne přát, byly buchty, se švestkovými povidly. To jsem byl vždy ve střehu, připraven mamince pomoci. Především vylízat mísu od povidel a co zbylo na pekáči. Přípečky, ocásky, kousky čehokoli, jen když jsem věděl, že budou povidlové buchty, a že mi je nikdo nevyčudí.

Maminka tohle všechno věděla a předem byla připravena mě odměnit. Však taky ten den ve škole patřil vždy k těm, kdy jsem dostával ze všeho jedničky. Co jednička, nebo písemná pochvala v žákovské knížce, to celá řada buchet na plechu, ještě teplých, nevychladlých. Maminka říkala: „Nechápu, jak to, že tě po nich nebolí břicho,“ a táta dodával: „A nepálí žáha.“ Všechno mělo přijít s věkem, jako neměnné zákony přírody zvané stáří. Vím, že kdybych je tehdy snědl všechny, tak by mi nic nebylo. Když je někomu deset let, přečká ve dřepu i lavinu, natož nějaké kručení ve střevech a spěch na cestě ke klozetu.

Ach, kde jsou ta léta povidlových buchet, tisíců vůní linoucích se z oken našich i sousedů? Časy neasfaltovaných silnic, tekutých pudrů, octanů hlinitých a peroxidů vodíků. Co kolen a loktů jsme si tehdy odřeli, co škrábanců, štípanců, kousnutí a vyvrknutých kotníků jsme měli podomácku ajatinem ošetřených. Co bolení břicha po požití rychlokvašných okurek, nezralých jablek a mrkve umyté v sudu pod okapem nás prohánělo, ale k doktorovi do města nedohnalo. Sami doma léčeni černým uhlím přes noc s běhavkou. Taky to šlo. Muselo to jít.... A ráno bez pardonu do školy.

Však se taky všechno rychle uzdravovalo a pokud vím, tak byla hanba být doma a marodit. Čím víc jsi byl statečnější a na bolest nemyslel, tím víc tě parta brala, tím větší hrdina jsi byl. Nebo to tak nebylo, asi jak kde. Mě doma marodit nenechali, sami se tak chovali.

Buchty ještě jednou a naposledy. Buchty jsou naše česká specialita a ty, co dělají ve Vídni mají od českých kuchařek, co tam přišly zhruba tak před sto padesáti lety. Viděl jsem buchty vypadlé ze současného stroje na pečení. Jsou jako z těsta na rohlíky. Babiččiny buchty a ty od maminky byly pokaždé o něčem jiném. O sluníčku, měsíci i o hvězdách. O švestkách, které umí zázraky – dva zázraky: povidla a slivovici. Řekněte sami, není to na olympijskou medaili? O vůni nemluvě a sladkém na jazyku. Jsou hned vedle těch, co se plní tvarohem.   A teď mi poraďte, pokud taky chodíte jednou za tři měsíce na kontrolu s cukrem. Jak to děláte? Podařilo se vám obelstít glukometr? Mně ještě ne…

Mléko, a jak chutnalo po válce

Bandaska měla víčko, které ke spodní části přilnulo, i když se bandaskou točilo  a mohla být i plná piva. Paní Jungová, naše mlékařka, byla vdova po německém vojákovi, který se nevrátil z války. Nikdy mě nenapadlo zeptat se maminky, zda je i ona Němka....Tenkrát to bylo důležité, dnes by těžko někoho napadlo.

V machnínském krámu i pět let po válce mluvili téměř všichni zúčastnění německy, i když bylo po odsunu Němců. Ti co zbyli, byli nepostradatelní ve výrobě, odpůrci fašismu a jinak pronásledovaní, ze smíšených manželství a příbuzní Čechů, jejich známí a konzumenti mléka paní Jungové.

Co tohle objasňování má společného s machnínskou mlékárnou a mou dobře těsnící bandaskou na mléko? Pro mléko jsme do té staré budovy chodili z vesnice všichni, co neměli doma krávu nebo kozu. Byli jsme příměstská, taková poloindustriální  obec. O 6 km dál začínal Liberec, o 3 km opačným směrem městečko Chrastava a polská hranice o 12 kilometrů severněji, Hrádek  n/Nisou kilometrů 18 a hranice s právě vytvořenou Německou demokratickou republikou na řece Nise.

A mléko? Každý den do bandasky nalévané speciální velkou naběračkou uzpůsobenou pro ty velké hliníkové konve a hrnce.... Z hospod dnes zbývá vlastně už jen jedna a co jich tu u nás za První republiky bylo! A tak si dospělí chodili po válce popovídat a postěžovat do krámů, do obchodů. V nich ještě často byli původní majitelé - národní správci a ti se stávali onou pověstnou vrbou krále Líra, oním podhoubím námětů dnešních nikdy nekončících televizních seriálů o všem a o ničem...

Vedoucí, jak se jim začalo říkat od třiapadesátého po měně, už neodstříhávali lístky, které měli udržet státní obchod od černého trhu. Měnová reforma zamíchala všemi kartami, ale mléko dál u nás doma ve vsi prodávala paní Jungová. Vidím ji jako dnes. Noří puncované naběráky do mléka a to nalévá do našich puncovaných bandasek po Němcích, ze kterých mléko nevytéká i přes točení bandaskou kolem hlavy. A jak jsme to rádi dělávali, protože.. Dovedete si to vůbec představit…

Pamatuji si paní Jungovou velmi dobře. Jak vypadala (byla trochu při těle), co mi říkala, co vzkazovala mamince. Znala nás kluky všechny jménem. Později jsme se s rodiči přestěhovali naproti dvojdomku, kde s dětmi bydlela. Ač její krámek nic jiného než mléko nenabízel, byl přirozeným centrem, kam se chodilo povídat si.... Ženský za dveřmi uvnitř před pultem a my děti poslouchali, co si dospělí povídali a nejen to.

Jednou jsem tam kopnul do holeně o dva roky starší holku. Jmenovala se Koňáková a její maminka vařila ve školce. A co mě mrzí je, že jsem se jí za to nikdy neomluvil. Teď jí bude sedmdesát a pokud jí to někdo řeknete, tak že se dodatečně omlouvám. A že to muselo bolet! Do holeně… To opravdu bolí a dlouho…

Mlékárna, ta veliká budova dosud stojí hned po pravé straně, při vjezdu do centra obce. Bydlí v ní zahraniční dělníci – Moldávci. Krámek s mlíkem v ní už dávno není. Tak jako paní Jungová. A nalévané mléko? Prosím vás, nedejte se vysmát! To s tím dnešním mlékem v lahvích nemá vůbec nic společného. Víte, jak to myslím?...

Křišťálové noci je 75 let

    

Vy, kterým té a jí podobných nocí v Praze, Augsburgu, Mogilevu, Wormsu nebo v Oděse neuhořela babička s dědečkem, neuvěříte. Letos je v listopadu 75 let těm tzv. Křišťálovým nocím z roku 1938 a nezadaly si s těmi ve středověku.

Tatínkovi sousedé z jednoho domu, jedné pavlače, z patra, z jednoho WC v mezipatře, které společně používali v Sudetech v Německu, v Jablonci, Liberci, v České Lípě zapálili  ohně nastávající Křišťálové noci hrůzy a pogromů. Když přijeli hasiči, tak je k ohni nepustili. Nikdo nikoho a nic nechránil.

 Ani Vy, kterým v té pražské, v Augsburku, ve Vitebsku, v Mogilu nebo v Oděse neupekli v minulosti za posledních tisíc let libru masa na živém člověku nemějte nikdy dobrý pocit půjdete-li kolem synagogy. Na nebi budou plát už jen hvězdy a souhvězdí, souhvězdí Kasiopeiy, Velký a Malý vůz, Mléčná dráha....

Ti, co nepodlehli ohni a vyhnuli se střelám ochotných vojáků, kápů v koncentrácích a vrátili se domů živí, jen se divili, proč vrátit Židům peřiny, hrnce, ručníky.... Je problém, proč se vraceli?

Co je to 75 let? To sotva zestárne strom, omítka na radnici, chodník před nemocnicí. V Liberci si oheň nesměli ani fotit, nesměli hasit, jen směli  křičet od radosti, když Židé plakali. Strýčka Walthera v deseti letech vyhodili ze školní třídy navždy. Tak dlouho měla trvat Německá říše a Norimberské zákony…

Tatínek měl v České Lípě strýčka, ten šel ještě týž den na nádraží, skočil pod vlak a tím své trápení jednou provždy ukončil.... V Liberci vyrostla nová synagoga, asi první na sever od Alp po Druhé světové válce. Žije zde s bídou Židů, co bys na prstech ruky spočítal, a kdyby nepřišli konvertité, tak k Bohu modlitby ani nedoletí. Přesto, když jdu kolem synagogy v Praze, Augsburgu, stále cítím ten „pach“ spáleného masa, slyším ty rány do zavřených dveří... Pískání lokomotiv na českolipském nádraží, skřípění kol, když přejedou člověka....

Věřte mi, není to usměvavé téma, v době, kdy českými městy chodí ostříhané hlavy a chtějí učit  cikány klacky, jak se mají chovat, co jíst a pít... Až jednou přestanou hořet synagogy, Romové budou kontrolovat docházku svých dětí do školy, až slunce na obzoru zůstane stát a vítr s oblaky bude hřát a Země se přestane točit a člověk člověka bude milovat, jak bych si neskutečně chtěl přát.

 To říkám Vám, kteří se v teple svého pokoje díváte na zprávy, a co se děje venku, se Vás netýká.... Vám, kterým se v Praze, v Liberci, Lípě, v Jablonci nikdy nic podobného nemůže stát? Věřte, že se stalo jiným, Vašim sousedům a přeživším, jejich dětem, vnukům a pravnukům. A těm se jen těžko vzpomíná.

Křišťálová noc – noc holínek, nožů, obušků a přihlížejících davů. Mlčících davů…                    

Doma v Jablonném v Podještědí

Uhranul mě sobotní život v malých městečkách mého kraje. Ten ruch, šum a spěch před polednem v Jablonném nebude jiný, než je v Mimoni, Zákupech, nebo v Chrastavě, ale ten v Jablonném je až nápadně podobný němým filmům, spěchu grotesek z první poloviny minulého století. Je nesmírně půvabný.

V zádech nádherný kostel s náměstím a hlavní ulice, kde stojí auto na autě a všichni kolem běhají, jako by němí herci hasili zapálenou stodolu nebo místní vězení. Všichni, co sem na víkend přijeli nakupovat  z chalup v okolí, od Černé louže, Rynoltic, Markvartic, ti všichni statisté jsou herci jedné velké filmové role. Rychle nakoupí a hurá pryč. Nejde to tak snadno, všude na rychlík čeká ruka brzdaře. Vždyť koho rok nepotkáš v Liberci, potkáš před krámem Vietnamce.

Tuhle mě někdo „záměrně kopl do holeně“. Kdo jiný, než Pavel Göre, zdravý a s vnoučaty. Chtěl si poklábosit? Co já vím. Je tu spousta lidí, co si mohli nakoupit v supermarketu v Liberci, nebo v Lípě. Přesto nakupují tady. Koně napojí, koně si odpočinou…

To máte tak. Jablonné v Podještědí je vlastně celé schizofrenní, rozdělené. Patří k Liberci a taky do nedávna patřilo k České Lípě, a tak lidé zlatí nevědí, co s tím. Rozhodně je to netrápí. Vyřešili to opět na náměstí, tam, co prodávají i noviny. Liberecký deník ani nevedou, jen Českolipský. Ono je to odtud asi tak do obou okresních měst stejně daleko a starého osla z Jablonného nenaučíš chodit jinam, než tam, kam celý život chodil. Do Lípy.

Nechtěl jsem si postěžovat. Já a asi všichni milujeme a vyhovuje nám ta nádherná atmosféra malého, milého městečka někde uprostřed, 20 minut autem od obou velkých měst. Lidé jsou tu spokojeni, to je vidět na první pohled. Jen si běžte, jako já, něco koupit, nechat si poradit na náměstí třeba do Elektry, či jak se jmenuje prodejna s elektrospotřebiči. Čekal mě tam vedoucí, majitel, co já vím a nepustil mě ke slovu. Odpovídal mi větou rozvitou a zaujatou, a měl se v krámě rozhodně čím pochlubit.

Jsou prostě lidé optimističtí a lidé zapšklí, morousi a stěžovatelé. Já v Jablonném takové nevnímám. Jsou tu jistě, jako všude a každý má doma skříně, nebo skříň a svého v ní svého kostlivce. V Jablonném  a to vím jistě, se ale necpou v sobotu dopoledne do ulic, aby obtěžovali okolí svými nezáviděnými osudy.

Je tu krásně, i když prší.... Zmáčení lidé se schovávají pod deštník a do řeči se sousedy jim moc není. Ale jakmile se opět ukáže slunce a pozlatí do sousoší na náměstí, všem je hned líp. To se opět těším s kým si popovídám. Jana mezitím nakoupí, pozdraví svoje známé z Preciosy a skočíme do auta, co parkuje bez poplatku na náměstí a hurá těch pár metrů do České Vsi.

Všude na světě je krásně, proč ne tady a teď? Znám stovky měst, ale jsem doma tady, kde mi na pozdrav odpoví, kde lavičky jsou a jsou k sezení. Kde potkám souseda, a ten, ač taky pospíchá, se  mnou se dá do řeči, poradí a řekne mi , jak je to s tím počasím, a kdy už konečně porostou.

Telefonem v Liberci to ani nezačalo, ani neskončilo

Před 130 lety bylo v severočeské metropoli deset účastníků telefonní sítě. Psal se listopad roku 1883, a abych byl úplně přesný a spravedlivý, pak dvanáct slovutných občanů čekalo na zavedení telefonní linky...

Jedním z těch, kterým byste mohli zavolat oním kouzelným „štylem“ do trubky ve zdi, končící trychtýřem, byl i slovutný rytíř Johann, v druhé generaci podnikatel v textilním průmyslu. Zaujalo mne, že kromě zájmu o telefon byl i poslancem Zemského sněmu, kurátorem Severočeského muzea a především donátorem řady staveb ve městě pod Ještědem. Pozdější svobodný pán, šlechtic, rytíř, otec patnácti dětí štědře podporující špinavé, nešlechtické, česko-německo-židovské město, sevřené mezi kopci, trápené inverzemi i nedýchatelným vzduchem, trápené kouřem desítek továrních komínů, polétavým popílkem, kalnou barevnou Nisou, špatnými pracovními podmínkami, národnostními problémy. Přesto zde staví, renovuje a hlavně přispívá tam, kde na to radnice nemá.

Málokdo byl tak velkorysý, jako tenhle liberecký německý fabrikant. Tam, kde radní probendili na co a kam až dosáhli, tam se objevují peníze od bratří Liebiegů, kteří staví novorenesanční klasicistní a secesní Liberec a nejsou v tom sami. Staví se Liberec moderní dopravy, tramvají, továren a nových pracovních míst. A znovu je tu liberecká radnice: přebujelá byrokracie, spousta drahých úředníků, zbytečných mezičlánků, společností parazitujících na hlavní budově. Ano i to tehdy byl Liberec. A víte jak to řešil místodržitel z Prahy ? Pan hrabě nechal rozehnat liberecký magistrát – volené zastupitelstvo. Nic neponechal náhodě. Město se muselo oddlužit v co nejkratší době.

Pro úplnost předestírám, že popisuji děj konce 19. Století v Liberci. Překlenovací – úřednická liberecká vláda to zvládla. Radnice zeštíhlela,  noví radní už nekradli jako ti předešlí a peníze našli u donátorů, Liebiga a jemu podobných průmyslových a obchodních oligarchů, řečeno dnešním jazykem. Odtamtud peníze začaly téct do rozpočtu města, a tak tomu bylo až do počátku 21. století.

Nikomu nic nevnucuji, ale nabízí se tu cesta i pro dnešní garnituru libereckých radních. Jít cestou, kde peníze jsou a často jen zbůhdarma leží. Stačí se pro ně jen maličko sehnout a oslovit i ty, co z města před lety odešli a jsou úspěšní jinde.  Když to umí liberecký kamelot, proč by to neuměl i liberecký entuziasta, který má praxi v soukromém podnikání a ví, jak na to. Dejme mu co chce – šanci. Je to možná jediná šance, jak přivést peníze do města pod Ještědem.

Nůžky

Můj obdiv patřil mamince. V ruce držela nůžky a stříhala pečenou husu. Bylo mi pět, nebo šest let a nůžky jsem doposud znal pouze ty, které stříhaly vlasy, nehty nebo papír. Tyhle byly masivní a maminka evidentně musela vyvinout sílu paží, aby ustřihla voňavé křidélko, libový kousek masíčka z nebohé husy. Ach, maminko, co jsem to všechno miloval! Tvoji sílu, ty zvláštní nůžky, vůni co se linula z pekáče vytaženého právě z trouby. Dnes bych řekl, že věk zamíchal pořadím....

Vraťme se k době, kdy mě zaujaly nůžky. Co mi jich později prošlo rukama, co lidí jsem viděl stříhat  a leccos. Ovečky mezi koleny australského chovatele neměly šanci. V Pražské ulici, když se šlo dolů od Radnice, prodávali někde uprostřed bytový textil a koberce. Pan Futera tam rukou jistou, jako kdyby chirurg vedl skalpel, stříhal a stříhal textilie, až mi šla z toho hlava kolem...

To tedy prrr! Nemyslete si, že stříhat látku je snadná věc, to tedy vůbec není. K tomu byla potřeba síla, rozhodnost, grif, jisté oko a v ruce švih. Pomalý střih  a potom delší na jeden zátah a nůžky prolétají látkou, jako máslem. Ani nitka, nic co by se třepilo. Jako, když sekne šavlí. My mladí na něj koukali a jen si říkali, že to nikdy nezvládneme.  Že to jsou abnormální nůžky ještě po Němcích. Bylo dvacet let po válce a ve většině příhraničních domácností se spalo pod peřinami, jedlo z talířů a dveře se otevíraly klikou – po Němcích. Proč ne nůžky? Já měl trofejní kolo, Ruda vzduchovku, o motorkách, ani nemluvě, to samé bych mohl říci o psacích strojích, žehličkách, bandaskách na mléko. Bylo to o kvalitním materiálu a dobrém zpracování.

Nůžky, to je a byl i nástroj politiky. Mnohokrát mi byly svěřeny, abych s nimi střihnul do pásky a otevřel pionýrskou klubovnu, zahájil výstavu , otevřel dětské nebo mládežnické závody. Jak čas běžel, dostával jsem nůžky čím dál tupější, abych si něco neudělal. Samé legrační výmluvy....

Nyní jsem v péči paní Janecké, úžasné jablonecké holičky z firmy Šmik šmik. Té létají nůžky v ruce jak čínští draci. Pohádky? Vůbec ne! Někdo to s nůžkami prostě umí. Mám doma spoustu nůžek, ale ať si každý říká co chce, lepší jsou tupější, než ty ostré a ostřejší, co způsobují sečné a bodné rány. I nůžky posloužily jako zbraň, když vystřihly písmena k anonymnímu udání. Nůžkami přeštípne porodník šňůru, se kterou jste s matkou v jedno svázáni. Nůžkami byly od sebe odděleny první známky – black penny, byly jimi stříhány potravinové lístky v době, než se trh nasytil požadovaným zbožím.

Bez nůžek se neobejde krejčí ani švadlena. Nůžkami se stříhá niť a nití je svázána i kdekterá ptákovina. Nití je svázána moje i vaše řeč. Přestřihnout niť znamená ztratit souvislost, proto mi dovolte skončit, ustřihnout něco v půli věty, neboť vše má mít svůj konec. I povídání o báječném vynálezu, dvou nožíků uprostřed propojených, o nůžkách a jejich používání....                                                                                                                                                     

Za teplem

Tam někde za hruškou, co stojí sama v poli nad Jablonným jsem viděl tisícihlavé mračno ptáků, co se chystá a řadí v houf na cestě pryč ze země Maud.

Ne, to není vytrženo z textu pohádky na dobrou noc. To se na obloze řadí pochodový roj špačků na odlet do teplých krajin. A je to impozantní jev. Jeden každý, jen co hrstička černého peří, zobáček, malá hlavička, dole malé drápky. Jeden je skoro nic. A najednou jich vidím tisíc, možná i víc.

Ženou se oblohou, jako velmi pohyblivý mrak měnící směr. Jsou mi povědomí, jako bych je viděl už na starých obrazech, kde vítr má podobu muže červených nadutých tváří co fouká z plných plic do válečných polnic a halí svět kolem do šatů z tmavého tylu, chcete-li modročerného zlatem protkávaného brokátu.

Ptačí sněm na lípě v České Vsi při cestě v zatáčce, naproti domu se svatou Zdislavou ve štítu. Milión, napsal by o nich Marco Polo a sotva by se o moc spletl. Přiletí jich pokaždé tolik, že se až strom prohne a každý jeden z těch malých opeřenců se hlásí o slovo. Dupe, volá, mává křídly. Esemeskuje. Křičí z plna hrdla a svých sil. Dělejte něco, ráno už mrzne, letíme, letíme do teplých krajin. Někam na jih, kde je špaččí ráj.

Vyřiďte si všichni cestovní formality, pasy, očkování, fotky, celní prohlášení, kolky, a kdo poletí letadlem váhu svého zavazadla a pro děti kinedril. Razítko do pasu a ještě si vyměnit peníze a letí se. Končí ptačí sněm i velká srdcervoucí loučení. Potom šup do řady a za hrušku, co stojí v poli a zároveň je orientační maják. Ještě se musí nacvičit různé manévry. Pozor na vítr, co může formaci rozfoukat. Pozor na Italy co do houfu střílí. Pozor na umrznutí, vyčerpání.

Je to dlouhá cesta, vydrží jen ti nejstatečnější ze statečných. Přece jen, co je ten ptáček? Jen za groš peří, co se vejde do ruky. Hlavička jak pětník v ní za míň rozumu. Z ničeho nic vidíte nad sebou mrak zakrývající oblohu. Tisíce pětníků, tisíce ptačích mozečků s jedinou vidinou. Pryč od zimy, do tepla Afriky.

Čím pro nás je ta kulička peří utkvělého nutkání odletět na jih? Já sním, když vidím, jak každý z nás má chuť vlézt si za kamna. Sebrat se a odletět někam, kde šplouchá mořská voda o korálový útes. To ale my prostě neumíme, nemáme křídla a ani ptačí mozeček. Stačí, že jim závidíme. A přitom my navždy zůstáváme tady a oni tam.

Asi to tak má být, někdo to tak zařídil a je to správné. Nechtěl bych rok co rok balit kufry, houfovat se někde na drátech, letět přes Alpy a nechat po sobě střílet Italy. S obdivem se dívám na ty malé nezmary, jak jsou odolní. Je v nich víra v to lepší…. V teplé počasí.