středa 21. srpna 2013

Za teplem



Tam někde za hruškou, co stojí sama v poli nad Jablonným jsem viděl tisícihlavé mračno ptáků, co se chystá a řadí v houf na cestě pryč ze země Maud.
Ne, to není vytrženo z textu pohádky na dobrou noc. To se na obloze řadí pochodový roj špačků na odlet do teplých krajin. A je to impozantní jev. Jeden každý, jen co hrstička černého peří, zobáček, malá hlavička, dole malé drápky. Jeden je skoro nic. A najednou jich vidím tisíc, možná i víc.
Ženou se oblohou, jako velmi pohyblivý mrak měnící směr. Jsou mi povědomí, jako bych je viděl už na starých obrazech, kde vítr má podobu muže červených nadutých tváří co fouká z plných plic do válečných polnic a halí svět kolem do šatů z tmavého tylu, chcete-li modročerného zlatem protkávaného brokátu.
Ptačí sněm na lípě v České Vsi při cestě v zatáčce, naproti domu se svatou Zdislavou ve štítu. Milión, napsal by o nich Marco Polo a sotva by se o moc spletl. Přiletí jich pokaždé tolik, že se až strom prohne a každý jeden z těch malých opeřenců se hlásí o slovo. Dupe, volá, mává křídly. Esemeskuje. Křičí z plna hrdla a svých sil. Dělejte něco, ráno už mrzne, letíme, letíme do teplých krajin. Někam na jih, kde je špaččí ráj.
Vyřiďte si všichni cestovní formality, pasy, očkování, fotky, celní prohlášení, kolky, a kdo poletí letadlem váhu svého zavazadla a pro děti kinedril. Razítko do pasu a ještě si vyměnit peníze a letí se. Končí ptačí sněm i velká srdcervoucí loučení. Potom šup do řady a za hrušku, co stojí v poli a zároveň je orientační maják. Ještě se musí nacvičit různé manévry. Pozor na vítr, co může formaci rozfoukat. Pozor na Italy co do houfu střílí. Pozor na umrznutí, vyčerpání.
Je to dlouhá cesta, vydrží jen ti nejstatečnější ze statečných. Přece jen, co je ten ptáček? Jen za groš peří, co se vejde do ruky. Hlavička jak pětník v ní za míň rozumu. Z ničeho nic vidíte nad sebou mrak zakrývající oblohu. Tisíce pětníků, tisíce ptačích mozečků s jedinou vidinou. Pryč od zimy, do tepla Afriky.
Čím pro nás je ta kulička peří utkvělého nutkání odletět na jih? Já sním, když vidím, jak každý z nás má chuť vlézt si za kamna. Sebrat se a odletět někam, kde šplouchá mořská voda o korálový útes. To ale my prostě neumíme, nemáme křídla a ani ptačí mozeček. Stačí, že jim závidíme. A přitom my navždy zůstáváme tady a oni tam.
Asi to tak má být, někdo to tak zařídil a je to správné. Nechtěl bych rok co rok balit kufry, houfovat se někde na drátech, letět přes Alpy a nechat po sobě střílet Italy. S obdivem se dívám na ty malé nezmary, jak jsou odolní. Je v nich víra v to lepší…. V teplé počasí.

Žádné komentáře: