středa 28. srpna 2013

Buchty




Maminka pekla v pátek, sobota byla stále ještě pracovní i školní den. Buchty chladly a voněly. Celá vesnice voněla vanilkou, marmeládou, meruňkami a různým domácím ovocem. Zpitomělé mouchy tomu ani za mák nerozuměly. Kdo by se taky namáhal hloupým mouchám něco vysvětlovat, mouchám.Buchty byly samozřejmě i s mákem a s tvarohem. Cukr moučka se rozprostíral na buchtách v souvislé rovině. Buchta vedle buchty. V deseti letech mi připadaly jako přepevná zeď kolem hradu nahoře s cimbuřím ze šlehačky. Ani škvírečka mezi nimi nebyla. Jako zeď z kvádrů, opevnění z pevného kamene, tak nějak vypadala ta maminčina dobrota, než jsem ji rozbil svými chvátajícími nedočkavými prsty.
Plech s buchtami. To nejlepší, co jsem si mohl v pátek odpoledne přát, byly buchty, se švestkovými povidly. To jsem byl vždy ve střehu, připraven mamince pomoci. Především vylízat mísu od povidel a co zbylo na pekáči. Přípečky, ocásky, kousky čehokoli, jen když jsem věděl, že budou povidlové buchty, a že mi je nikdo nevyčudí.
Maminka tohle všechno věděla a předem byla připravena mě odměnit. Však taky ten den ve škole patřil vždy k těm, kdy jsem dostával ze všeho jedničky. Co jednička, nebo písemná pochvala v žákovské knížce, to celá řada buchet na plechu, ještě teplých, nevychladlých. Maminka říkala: „Nechápu, jak to, že tě po nich nebolí břicho,“ a táta dodával: „A nepálí žáha.“ Všechno mělo přijít s věkem, jako neměnné zákony přírody zvané stáří. Vím, že kdybych je tehdy snědl všechny, tak by mi nic nebylo. Když je někomu deset let, přečká ve dřepu i lavinu, natož nějaké kručení ve střevech a spěch na cestě ke klozetu.
Ach, kde jsou ta léta povidlových buchet, tisíců vůní linoucích se z oken našich i sousedů? Časy neasfaltovaných silnic, tekutých pudrů, octanů hlinitých a peroxidů vodíků. Co kolen a loktů jsme si tehdy odřeli, co škrábanců, štípanců, kousnutí a vyvrknutých kotníků jsme měli podomácku ajatinem ošetřených. Co bolení břicha po požití rychlokvašných okurek, nezralých jablek a mrkve umyté v sudu pod okapem nás prohánělo, ale k doktorovi do města nedohnalo. Sami doma léčeni černým uhlím přes noc s běhavkou. Taky to šlo. Muselo to jít.... A ráno bez pardonu do školy.
Však se taky všechno rychle uzdravovalo a pokud vím, tak byla hanba být doma a marodit. Čím víc jsi byl statečnější a na bolest nemyslel, tím víc tě parta brala, tím větší hrdina jsi byl. Nebo to tak nebylo, asi jak kde. Mě doma marodit nenechali, sami se tak chovali.
Buchty ještě jednou a naposledy. Buchty jsou naše česká specialita a ty, co dělají ve Vídni mají od českých kuchařek, co tam přišly zhruba tak před sto padesáti lety. Viděl jsem buchty vypadlé ze současného stroje na pečení. Jsou jako z těsta na rohlíky. Babiččiny buchty a ty od maminky byly pokaždé o něčem jiném. O sluníčku, měsíci i o hvězdách. O švestkách, které umí zázraky – dva zázraky: povidla a slivovici. Řekněte sami, není to na olympijskou medaili? O vůni nemluvě a sladkém na jazyku. Jsou hned vedle těch, co se plní tvarohem.   A teď mi poraďte, pokud taky chodíte jednou za tři měsíce na kontrolu s cukrem. Jak to děláte? Podařilo se vám obelstít glukometr? Mně ještě ne…

Žádné komentáře: