Pozitivní vidění je sice součástí terapie pochroumané psychiky, ale budiž. Každý z nás má nárok na slabou chvilku. Hledejme tedy ve městě hlubokých jam, nechtěných rybníčků, životu nebezpečných chodníků, zoufalé dopravní situace a zapomenutých pozůstatků po šampionátu ve světovém lyžování v Liberci to pozitivní.
Pokud vyjdete do města v časných ranních hodinách, už první nadechnutí vás přenese kamsi jinam. Blízko k moři, na pláž, kde časný vítr provětrává větve stromů a vy intenzivně vnímáte vůně všeho, co kvete, roste, žije a dýchá. Vůně, které vás pohltí a zůstávají, než je probouzející se město pohltí a přemění v městský pach, který jen případný déšť a sluncem rozpálený asfalt změní na vzduch přímořských cest.
A zpěv ptáků po ránu? Je úplně jiný než jejich křik během dne. Čisté a jasné tóny zní jako koncert v symfonických halách, jako zpěv či hudba, co slyšíte z oken, když procházíte kolem liberecké školy umění.
Město ještě spí a kachny na Nise honí nedospělé mladé potkany, první pejskaři se svými psy očůrávají stromy a rohy ulic. Okna se otevírají, první tramvaje vyjíždějí z depa a jedou pro dělníky vzdálených továren, noční taxíky odvážejí domů personál nočních podniků.
Město ještě není úplně vzhůru. Ještě sem nevtrhla kavalkáda aut, úředníků, obchodníků a autobusů se studenty mířících do škol. Až příliš často se mění počasí a nemá nic společného s předpovědí. Zvoní první mobily a lidé se probouzí. Z města se pomalu vytrácí noční genius loci, úsvit přechází v jitro a to v den. Celý ekosystém se vrací k normálu a k nedefinovatelnému pocitu špíny a čistoty, sterility a sepse, jen si vybrat.
Normální vzduch se do Liberce vrátí až zase večer, kolem desáté. Den uzavírají opět pejskaři a noční vítr, který přichází z okolních lesů, hor a strání a budí ty, co přes den spí.
A tak to jde den za dnem než přijde zima a s ní někdy i sníh. Ale to je jiná kapitola, v níž město čeká na jaro, až se příroda znovu probudí.
Pokud vyjdete do města v časných ranních hodinách, už první nadechnutí vás přenese kamsi jinam. Blízko k moři, na pláž, kde časný vítr provětrává větve stromů a vy intenzivně vnímáte vůně všeho, co kvete, roste, žije a dýchá. Vůně, které vás pohltí a zůstávají, než je probouzející se město pohltí a přemění v městský pach, který jen případný déšť a sluncem rozpálený asfalt změní na vzduch přímořských cest.
A zpěv ptáků po ránu? Je úplně jiný než jejich křik během dne. Čisté a jasné tóny zní jako koncert v symfonických halách, jako zpěv či hudba, co slyšíte z oken, když procházíte kolem liberecké školy umění.
Město ještě spí a kachny na Nise honí nedospělé mladé potkany, první pejskaři se svými psy očůrávají stromy a rohy ulic. Okna se otevírají, první tramvaje vyjíždějí z depa a jedou pro dělníky vzdálených továren, noční taxíky odvážejí domů personál nočních podniků.
Město ještě není úplně vzhůru. Ještě sem nevtrhla kavalkáda aut, úředníků, obchodníků a autobusů se studenty mířících do škol. Až příliš často se mění počasí a nemá nic společného s předpovědí. Zvoní první mobily a lidé se probouzí. Z města se pomalu vytrácí noční genius loci, úsvit přechází v jitro a to v den. Celý ekosystém se vrací k normálu a k nedefinovatelnému pocitu špíny a čistoty, sterility a sepse, jen si vybrat.
Normální vzduch se do Liberce vrátí až zase večer, kolem desáté. Den uzavírají opět pejskaři a noční vítr, který přichází z okolních lesů, hor a strání a budí ty, co přes den spí.
A tak to jde den za dnem než přijde zima a s ní někdy i sníh. Ale to je jiná kapitola, v níž město čeká na jaro, až se příroda znovu probudí.
Žádné komentáře:
Okomentovat