sobota 17. května 2014

Výběr polévek byl menší

Ach ta paměť! Zavřít oči a zkusit jít po vůni, která mi neomylně řekla: „Jsi chlapče v nemocnici, ve škole. Tohle je školní chodba. Takhle voní nádraží, voda dole u Nisy, barevna v textilce, hala nástrojárny v Totexu, školní jídelna, autobus plný bezdomovců...“
A jsme doma. Stačí si vybavit maminku v kuchyni, a dál, dál nemusím říkat nic.... Souhlasila. Bylo nám deset a v břízkách, tam mezi Chrastavou a Machnínem, jsme se rozhodli si sami uvařit v kotlíku. Polívka s chlebem, v pískovcových dunách... Jak se nám to zdálo být romantické! Žádná civilizace kolem, žádná obalovna, benzinka, nebo chatičky v zádech. Čistá příroda, znásilněná asi asi před patnácti lety Němci, co tudy chtěli vést dálnici do Berlína. Stačili strhnout zeminu, navézt písek, kameny a prohrát válku. Od projektu a okolí tudíž odešli ze dne na den. Svět kolem zarostl břízkami a houbami.
Neznali jsme romantičtější kraj, než ten, co tu vznikal. Žel už za pár roků stavební činností do jedné zmizely břízky, a ti nejmladší už nemají ani tušení, jak vypadal tenhle kraj mezi Bedřichovkou, Machnínem a Chrastavou. Úplné moravské Podyjí....
Vraťme se k naší klukovské výpravě s vařením poledního menu v kotlíku na ohni. Voda nebyl problém. Buď tu bylo čisté písčité jezírko, dnes zabahněné chrastavské Oko, nebo potůček, co teče dodnes chalupářskou kolonií z Bedřichovky do Machnína. Kotlík jsme vybrali ten největší. Hlavní jídlo byla polévka. Ach, ta paměť! V krámě jsme si koupili hrachovou i tu druhou, gulášovou kostku. Myslím si, že tím výběr končil. Ty kostky byly dost velké, asi jako polovina kostky současného toaletního mýdla, nebo tak nějak. A výběr byl ze dvou druhů. Ještě, že byly magi kostky. Ty byly určitě menší. Někdo chtěl vzít domácí nudle, nebo rýži.
Byli jsme čtyři kluci. Mrázek měl sirky. Moje máti mi je chtěla dát po půlhodinové přednášce taky, ale když slyšela, že Petrovi je maminka dala, byla naštvaná. Petr Mrázků to měl do břízek nejblíž. Ruda, já a Jarda o něco dál. Chtěli jsme do hrachovky ze dvou kostek dát houby, ale žádné jsme, jako na truc, nenašli. Zato jsme do vody dali šťovík, Ruda nezapomněl na sůl, já přidal listy pampelišky, Jarda listy kopřivy. Ty pampelišky jsme vyhodili z kotlíku první. Míchali jsme klacky a hliníkovými lžícemi po Němcích. Oheň hřál a Ruda, jehož táta byl myslivec, odpovídal za mezinárodní konvenci, jak nerozšiřovat lesní požáry. Což si starý Reichl přišel později, když už jsme byli doma s plnými žaludky zkontrolovat.

Zatím jsme pořád míchali a míchali. Přemýšleli jsme, co tam do té zelené vody s napadanými uhlíky ještě přidat. Nebylo co. Všude kolem břízy, písek, tráva, brouci. Uvažovali jsme o žabích stehýnkách, ale už nevím proč, nedošlo na ně. Asi ze stejného důvodu jako na šneky a ptačí vajíčka. Neměli jsme zkušenosti lovců, ani kuchařů. Nakonec došlo k hodování z kotlíku a nebylo to špatné. Bylo to takové uzené, očouzené a snad i slizké a pořád jsme něco vyplivovali.

Žádné komentáře: