Moje maminka měla utkvělou představu, že při dětských hrách
to budu já, kdo se zavře do skříně, do lavice a budu se odtam dívat na ty, co
mne hledají dokud – dokud mi nedojde vzduch. Co k tomu dodat? Mizerné
dětství a mizerné hry. Kdykoliv jsem se báječně schoval, tak první z těch,
kdo mne našli, byla moje matka… Co dodat?
Tak tomu bylo dokud si nenašla práci v Liberci,
v ulici, co už není, ale stále jí projíždí liberecká tramvaj.
V Jánské ulici, v krajském podniku zemědělského zásobování. Nám, co
něco víme o jednom ,,S“ v názvu republiky a ústavě z roku 1960, je
jasné, ve kterém roce tam moje maminka pracovala – respektive, odkdy jsem se
mohl „svobodně“ schovávat, kdy a kam jsem chtěl.
Většina ,,krajských“ podniků, po zřízení Severočeského kraje
s krajskými úřady v Ústí, se tam přestěhovala po roce, kdy jsme se
stali ,,socialistickým“ státem a získali jedno ,,S“ v názvu republiky
navíc. Málokomu z libereckých úředníků se chtělo do Ústí. Tudíž i má milá
máti mne opět záhy při dětských schovávačkách nalézala první.
V té době literární hrdinové Čuk a Gek ve stejnojmenné
ruské knížce, která nám byla školou doporučena ke čtení, jeli transsibiřskou
dráhou v uzavřené ,,krabici“ za tátou do Moskvy. Nic víc, než, že to
přežili. V Moskvě se s tátou ve zdraví sešli. Někde v tom textu
byla i silná socialistická pointa vítěze revoluce v Rusku. Ve škole
chodili připraveni k tabuli, měli silně motivované skutky. Revoluční čtení
pro děti od druhé do čtvrté třídy národních škol si přečetla i moje zlatá
maminka. Měli jsme doma něco, co měli letci v Anglii než vzlétli nad
kontinent k boji – briefing. Nadporučíci i poručíci ze Švejka, než
zaútočili na Rusy měli porady, jak naložit s osudem, který je silně
ohrožen světskou mocí, kdy mocní tak výrazně zasahují do práv a povinností
jednotlivce. Musel jsem mamince svatosvatě slíbit, že se nedám za žádných
okolností cestou Čuka a Geka, nebudu slavný a nebudu nikomu ze sebe dělat
hrdinu.
Bylo pár let po válce, našim režisérům filmů otrnulo a
uvěřili, že vyhráli jenom naši a tak jsme byli zahrnováni válečnými činy, které
konali lidé vzoru Čuka a Geka. Takové zábavy mne však maminka se svou fobií z
uzavřených prostor ušetřila. V pionýru mne prozatím ponechala, leč
kontrolovala. Ze všech skříní zmizely klíče, zadní stěny skříní byly z
,,nepochopitelných“ důvodů uvolněny. Já to všechno přežil. Hry na schovávanou a
jejich pozdější variace byly už dávno mnou i paní matkou přečteny a odhaleny
dřív, než jsem upadl v jejich tenata.
Dubová a malovaná selská truhla šla z domu a maminka
snad jediná v zemích budujících socialismus a uvítala výrobu nábytku
z dřevotřísek, se stěnami z tvrzeného papíru. Mě už to bylo jedno. Už
mě nikdo nikdy nikde nehledal… Maminka v klidu zemřela a já se nestačil
divit, jak hlavní postavy románu Čuk a Gek, v češtině i v originále
upadli téměř v zapomnění… Pokud ji z oněch let doma v knihovně
máte neváhejte. To musíte číst!
Žádné komentáře:
Okomentovat