neděle 12. října 2014

Branné cvičení

Nevím proč a co si vedení školy od akce slibovalo, ale cíle dosaženo evidentně nebylo. Základní škola na Husově třídě v Liberci trpěla zrovna tolik, co jiné školy, až přílišnou aktivitou svých žáků. Řešení se nabízelo samo. Unavit žactvo jednodenním branným cvičením. Vzhůru po Husovce na Bedřichov a do Jizerek s tím pravým cílem unavit děcka a kantorům ulevit žáky znavenými, poslušnými, s menší aktivitou, posedávajícími a dech popadajícími…
A tak se vyšlo. My starší kluci posledních ročníků jsme byli k neudržení. Ač jsme vycházeli záměrně poslední, nahoře v kopcích jsme už čekali na ty, co se vlekli a courali. Sami učitelé do smělých plánů, jak děcka unavit, jaksi nezakalkulovali, že i učitelský doprovod může být znaven. I stalo se a došlo na slova paní ředitelky, která coby zkušená matka věděla své a kantory před touto aktivitou varovala.
Mnozí z učitelů znalci kopců nejbližších Jizerek už uvažovali stejně a hrozili se cesty dolů, do města. A mělo být hůř. Na odvrácené straně údolí, kde jsme se všichni nakonec sešli, byl prastarý sudetský německý hřbitov s kaplí. Učitelé a část dětí posedávali a doufali, že naberou sil na cestu zpět. To my, starší kluci z osmiček, jsme hledali co a koho obšťastnit svou návštěvou. Nás nebolelo nic. Přesto průšvih měl teprve přijít. A to skrze můj oblíbený předmět – dějepis.
Nevím, zda to byla jen márnice, nebo kaple bedřichoveckého hřbitova, ale vzpomněl jsem si na rodinou hrobku v Železném Brodě na Jablonecku a na jiný nevkus. Podle rodinné tradice bývali hrubo-rohozečtí Des Foursové pohřbíváni s dýkou v prsou, aby nemohlo dojít k hloupému maléru – pohřbení živého hraběte. Tak nějak jsem to kamarádům převyprávěl, což mělo za následek malér, který jednou provždy zatrhl bláznivý nápad znavit žactvo, ubrat plyn a posílit autoritu učitelského sboru branným cvičením.
Ani si kantoři nevšimli, že jsme zmizeli. Pár kroků přes krátké údolí a hřbitov byl před námi. Ti, co se nebáli, vlezli okny a dveřmi do přítmí. Bylo tam i pár ztrouchnivělých rakví, sem tam kompletní nebožtík. Spolužáci si nabrali volně se povalující kosti, ukryli je pod bundy větrovky a spěchali zpět do ležení, které se pomalu zvedalo k cestě dolů do města, na Husovku. My jsme rovněž jako ostatní nakonec dorazili do svých domovů.

 Druhý nastalo peklo. V ředitelně se hromadila spousta kostí nebožtíků z Bedřichova. Rozhořčení rodiče vraceli ostatky do poslední klíční kostičky a s výčitkami, jakže je žactvo hlídáno, když domů nosí takové hrůzy?! Všichni jsme byli potrestaní tím, že jsme nejeli na třídenní školní výlet, jehož cílem byla mimo jiné Swarzenbergská hrobka v jižních Čechách, plná zajímavých kostí…..

Žádné komentáře: