Někdo
chodil do školy, aby se něco se něco naučil. Můj táta kvůli
prázdninám, já miloval školní výlety. Jak to chodilo za první
republiky a v protektorátu B+M nemůžu sloužit. Svědci většinou
už umřeli. Ovšem, jak to chodilo po únoru v roce 1948, to si
pamatuju. Lido-demo republika měla své mládí ráda. Říkalo se
nám rovněž mládež Gottwaldova.
Začalo
to pokaždé vcelku nevinně 1. září. Pokaždé jiná třída na
stejné chodbě, ve stejném patře. Něco málo měsíců vyučování
a byly tu Vánoce, zimní prázdniny, pak často i uhelné, když
došlo uhlí. Jaro, to byly většinou narozeniny, sběr bylin, a
ještě, než skončil školní rok – školní výlety. To už jsem
v roztržitosti psal Ježíškovi kam bych si přál se třídou
jet. Vemte to tak. Bylo nás ve třídě 31, byli jsme z vesnice ,
žádní intelektuálové. A auto doma neměl v těch padesátých
letech nikdo a koupalo se v pátek, když se pralo.
Výlety
s rodinou? Nedejte se vysmát. To se ještě nechodilo masově
ani do Jizerek jako nyní. Sem tam někdo, ale ne z mojí
vesnice u Liberce. Sem tam někdy někam vlakem, nebo na motorce
v neděli to jo, ale blízko: Pantheon Malá Skála, Frýdlant,
Obří sud, vykoupat se ve Stráži pod Ralskem. Řekl bych tak do 30
kilometrů, dál spíš ne. Jednou v roce na dušičky do kraje,
odkud přišli rodiče dosidlující pohraničí po roce 1945. To
byly ovšem povinné výlety, to děcka nelákalo.
Cesta
autobusem kamkoli. To krásné zvracení, co chvíli, kdy nepomáhal
ani kynedril, čůrání na kraji lesa - holky vpravo, kluci vlevo.
Hnusný studený řízky přilepený k papíru v sáčcích od
mouky. Čaj v termoskách. Drobné na pohledy a na známky.
Pořád se přepočítávat a neztratit se. Získat místo vzadu
v autobuse, nejlíp úplně vzadu na lavici u zadního skla a
odtud mávat a psát vzkazy těm, co měli smůlu a jeli za námi.
Ten ryk a hulákání, kterému se říkalo „zazpíváme si“! Pro
pana řidiče vybíráme korunu, že s námi měl tu trpělivost.
Ježíšmarja Josef, tys v tom zámku ukrad kyvadlo od hodin!
Ty, Jiřinko, děvče nešťastné, lžičku z hrníčku paní
královny.... Nic jsem neviděla, teď budeme stavět, holky vlevo,
kluci vpravo. Hoďte to někam v lese do trávy. Fuj, nekrade
se!
Tak
nějak se to řešilo. Krmení racků na Mácháči. Do Prahy na
letiště a do muzeí se taky jezdilo. Kutná Hora, Terezín,
Lidice, Stadice, do Děčína kousek po Labi a na lodičky, Babiččino
údolí, Sněžka, Varhany u Nového Boru, Rovensko, Trosky, Kost,
Humprecht, Sedmihorky, Doksy, do Jižních Čech. To už byly výlety
dvoudenní, třídenní. Na střední se říkalo, že k hanebné
pověsti zdejší dvanáctiletky přispěl i pan ředitel, který se
při kontrole jednoho takového vícedenního školního výletu stal
nechtěným otcem a později i manželem jedné z kontrolovaných
pedagogických pracovnic... Jó, zakázané ovoce, chutnalo
nedospělým pedagogům velice...
Výletů
ubylo a čím jsme byli starší ubylo i legrace. Přibylo osobních
aut, prázdných míst v autobusech na zadních sedadlech.
Začaly nám obrůstat vousem tváře, vzadu na hlavě ve vlasech se
objevila malá prázdná kolečka podobná zrcátkům. Čím dál víc
jsme začali navštěvovat zubaře. Přišla na svět nová generace.
Na co se asi děti těší v souvislosti se školními výlety
dnes? Jezdí se ještě vůbec někam? Pokud nemám na mysli společné
lyžování s rodinou v Alpách a v létě s rodiči do Norska
na ryby a na Island na gejzíry....
Žádné komentáře:
Okomentovat