neděle 27. března 2016

Do lesa, a je jedno, kam




            Ač z vesnice, přeci jen do lesa musel s vámi dospělý. Přesto, že deviantů nebylo víc než vlků, přeci jen poslat kluka, co chodí do 1.třídy, samotného jen tak do lesa, to se každá máma i tehdy, před 60 lety bála. A tak jsme chodili ve dvou, ve třech. Z kraje lesa to byla pokaždé jen a jen skládka. O to lepší to bylo o pár metrů dál.

            Žel, u nás na sever od Ještědu, les, to byl boj o mezi mokrou a zarostlou půdou. Vzpomínám, když jsem poprvé viděl písčitou půdu pod borovicemi v Prachovských skalách, volal jsem na maminku, že mám pro ni písek na nádobí... U nás to bylo samé borůvčí, kopřivy, mokřadla, mech. Moc se mi na houby do těch mokřadel ani nechtělo. Rostly daleko od sebe, ale co, každý z vesnice byl zkušený houbař.

            To bunkrů – řopíků bylo v lese pořád dost. A protože u nás v lese jdeme stále z kopce do kopce, pokaždé mě překvapilo, kam jsem se až v lese dostal, jak město pode mnou vypadá pokaždé jinak. To si pak říkám tohle je Liberec? A ona to je pode mnou Chrastava, nebo Jablonec, taky Stráž nad Nisou, Nová Ves.

            V lese to rychle utíká. Jako třeba voda v příkopech, ve strouhách. To potom, když sluníčko pronikne skrze vodu, vidíte vše zase jinak. Pavučiny, mouchy, pavouky, vosy,  čmeláky, kde kdo se chce napít, nebo se jen usušit křídla. Motýlů ubylo. Těch bylo všude nejvíc. Myší přibylo, veverek taky, snad i kun a všelikerých mrňavých predátorů, mezi které počítám i mravence. Les prostě hučí. Nemlčí ani chvilku. Už mu sice dnes nerozumím tak, jako před 60 lety, ale známe se. Potkávám jiné lidi, zdravíme se ze slušnosti, a myslíme si své.

            Co nás spojuje to je les, pocit, že sem patřím, že i on se změnil. Jsem v lese, kde jsem doma věkem i naturelem, kdy už voda neskáče po kamenech, nepadá jako vodopád do rašelinišť. Cesty a cestičky jsou zpevněné betonem, armaturou železa. Vítr tu dnes fouká ostřeji a stromky hodně vyrostly. Kamenů je tu kolem víc, skáčí mi do cesty a vidím je na poslední chvíli.

            Ve slunci bzučí a zpívá celý les. Vážky jak vrtulníky lítají kolem mé hlavy a pyl ze stromů mě nutí ke kýchání. Všechno kolem kvete, hlasitě zpívají ptáci. Určitě tu někde musí být někdo, kdo tohle všechno řídí. Sluníčko, je oním dirigentem, co tohle umí. Vrací paměť, otevírá oči. Mech je  měkčí, kameny menší, vítr tišší.

            Do lesa se rád vracím. Sedím, poslouchám a něco z  toho, co jsem tak důvěrně znal, se vrací. Je to hudba, co zní lesem a balet tančících v pavučinách se vznáší kolem v teplé sluneční lázni. Nic není hezčího než přivřít oči a skrze řasy, jak za záclonou, sdílet společný pocit slasti teplého dne,  odpoledne někde uprostřed lesa, kde všude tančí svět. Svět, který tu čekal jen na mne....

Žádné komentáře: