Egonovy pohledy

sobota 26. listopadu 2016

Med dovede být hodně sladký...



                Jsem pamětník medu  18 korun za kilo v létě a na jaře, když hodně pršelo, za 20 - 22 korun. Maminka to tak s  panem Reichlem, sousedem a včelařem, měla rok co rok dohodnuto.

                Reichlovi to měli k nám přes ulici. Včelky měli vzadu na zahradě a něco na Bedřichovce pod lesem. Velký včelín v Machníně za zdmi truhlárny jsme já a Ruda navštěvovali pravidelně, včel jsme nebáli. Ruda o včelách věděl hodně, protože starý Reichl synka vedl ke včelařství od útlého dětství. Tudíž jsem já, Rudův nejlepší kámoš, věděl, kdy mám přijít odstřeďovat plástve plné medu. Byl to krásný čas. Když je vám deset, rádi se noříte do hlubokých vod a nemyslíte na hloubku oceánu pod vámi...

                Problém nastal, když roj včel opustil úl a usadil se na blízké větvi. Pokud to byla větev, tak to bylo ještě zvládnutelné. Skočili jsme na kola a po dvou kilometrech se pan Reichl v továrně dozvěděl, že musí domů odněkud sundat včelky... Jednou to včely udělaly tak, že se usadily na rámu kola, toho na kterém se jezdilo pro včelaře do Textilky. Druhé, to moje, bylo píchlé. No, a protože jsme opravdu byli tenkrát desetiletí kluci, tak paní Reichlová řekla: „Dojeďte si pro Reichla třeba na koloběžkách, já to naše kolo potřebuji, mám odpolední směnu.“ A tak jsme jeli pro Rudova tátu na koloběžkách.

                Včelař se divil a jen litoval, že ty dva kilometry musí běžet domů a že nemůže jet na kole, že ty  koloběžky jsou stavěné jen pro nás. Tak jako tak, vše dopadlo dobře. Včely byly vráceny do úlu, paní Reichlová dostala zpět své dámské kolo a stihla odpolední směnu, my jsme dostali pochvalu a navrch každý nožík – rybičku, který jsme tak nutně potřebovali.

                V Machníně byl ještě  jeden velký včelař - pan Jílek. Bydlel nad školkou a byl tatínkem naší spolužačky Jiřinky, do které jsme byli oba dva s Rudou zamilovaní. V deseti letech se tenhle problém řeší tak, aby se to daná osoba nedozvěděla, nebo naopak, aby to věděl celý širý svět. Rozhodli jsme se vypustit včelky pana Jílka do světa, pak je pochytat a být za hrdiny. Plán to byl jedinečný, ale nepočítali jsme se psem. Ten nás do včelína nepustil a ještě nás donutil stát hodně dlouho rovně v pozoru, než nás osvobodili.

                Přiznali jsme se. Pan Reichl Rudovi strašně nařezal, já dostal maminky a musím se přiznat, že od té doby med zrovna nemusím... Jiřinka se za pár let vdala a prý se jí líbí mé příhody. Pokud si vzpomene tak ji tenhle příběh  jistě pobaví. Já se styděl tenkrát i dnes. Taková to byla hezká slečna a  já mlčel jako pařez.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka