Jsou věci, které už neznáme.
Písničky, znělé pouťové texty o násilí a
vraždách v našem okolí, patřící ke ztracenému ,,štěstí“ našich praprababiček. Dá
se říci, že každá taková tiskovina – píseň o vražedném činu, nahrazovala
neexistující bulvár, černou kroniku. Povětšinou dvojlisty malého formátu
popisovaly ve verších hrůzostrašné lidské selhání zakončené dokonalým mordem.
Autentické jsou ty, co popisují
hrůzný čin z nejbližšího okolí. Lístečky s „mordem“ se prodávaly na poutích a
trzích. Byly vyhledávány, neboť prodávající jejich nabídku doprovázel
,,uměleckým“ doprovodem. Dá se říci, že tento obchod s lidskou tragédií
prosperoval dobře v 18. i v 19. století.
Dejme slovo ,,Nové písni o vražedném
činu, který spáchal Jan Prskáček dne 20. června běžícího roku na Antonii
Tvrzníkové a sám na sobě, co milenci, v roku 1892 blíže Českého Dubu. Patisk se
zakazuje...“ Víc se toho na první stránku nevešlo...
Následuje popis události ve 14
verších a samostatně závěť zločince i oběti, která byla nalezena po jejich
smrti. Zaposlouchejme se do slok plných lásky, které končí hrůzným činem těch,
co tu před námi žili před sto a pár lety....
„V Českém Dubě hrana zvoní,
pláč
se rozléhá,
slavný průvod se tu
bére,
hudba
zaznívá,
napřed jdou krásné
družičky,
sliční mládenci,
dvě rakve spolu nesou
zdobené věnčí.“
„Tážeme se drazí lidé čí je to průvod
jest to průvod milujících na lásku důvod,
v Šelbici jsou narozeniny,
panna, mládenec,
museli zaplatit draze panenský věnec.“
Třetí sloka
hovoří o hlavních postavách dramatu:
„Mládenec byl Jan Prskáček 19 let,
Tonička dcera Tvrzníka jako z růže květ,
láska nezná žádné meze ani zákony,
darmo rodičové dívce lásku bránily.“
Dozvěděli
jsme se, že dívka byla zřejmě nezletilá, a že ze strany hlavní postavy
opakovaně docházelo k porušení zákona. Čtvrtý verš to potvrzuje včetně
neschopnosti okolí tomu zabránit:
„Dvě léta se milovali jako andělé,
dvě srdce v jedno spojili,
žili blaženě....“
Další
pokračování je jak z protokolu soudce, svědků, koronera, ohledače těl.
Zaposlouchejme se do rytmu příběhu, který jako, jeden z mála popisuje ,,mord“ v
blízkém okolí:
„Na den 20.června za jasné noci,
vyzvali se do Liberce ty dva milenci,
k smrti se připravovali,
světem loučili,
k tomu cíli smrtící zbraň si tam koupili.
Pak z Liberce do Turnova po dráze jeli,
tam fotografisty vyblejsknout se dali,
na to šli do chrámu Páně tam se modlili,
snad za odpuštění hříchů Boha prosili.“
Příběh graduje a dává prostor interpretovi ještě více věc
zdramatizovat a zvýšit prodejnost kartičky, což se obvykle dařilo:
,,Pak se procházkou bavili smutném loučení,
u sochy svatého Jana dlouho klečeli,
pak myšlenka nastoupila šli spolu k domovu,
zvířenka je sprovázela k tmavému hrobu.
A když byli blíž domova chtěli smrt zrádnou,
chtěli jíti z toho světa jen střelnou ranou,
mladík nebyl v tom zkušený,
dívku šanoval,
měl nabito jenom prachem, smrt ji neuďál.
Pouťový prodejce příběh rozvádí a mráz po zádech obecenstvo
obchází:
,,Dívka nechce déle žíti mládenci panny,
vemte z toho příklad rozvažte sami,
jest-li se k tomu zabraňuje ve vaší lásce,
jak měli ty dva milenci stísněné srdce.
Provaz kdesi opatřili, šli jsou do borku,
do sousedního lesa velkém zármutku,
zvolili si zoufalou smrt na strom borový,
na jednom tažním provaze život ukončili.
Otec dívky časně z rána čtvrtou hodinu,
šel prohlížet svoje pole tu samou dobu,
ohlédl se patří na strom borový,
jeho dcera s milencem viseli.“
A následuje ohledání těl:
,,Na to slavná komise se dostavila,
aby ty dva usmrcené dobře ohlédla,
dívka byla z revolvéru dvakrát střelená,
šátkem hlavu zavázanou,
rány posetá.
Tak svůj život dokonali,
skrz mocnou lásku,
chraňte se panny,
mládenci jejího svazku,
i vy drazí rodičové příklad si vemte,
vroucí lásku vaším dítkám nikdy nebraňte
Závěť byla nalezena po jejich smrti, jak žádají,
obapolně jeden hrob míti,
ostatní se splnilo dle jejich přání,
jeden každý se to doví z toho popsání.“
K textu pak následuje závěť, který
byla nalezena po jejich smrti a podepsána „Jan Prskálek syn, Antonie Tvrzníková
dcera, z obce Šelbic.“
Původní text písně o vražedném činu
z českodubska sepsal J. J. , tiskem zveřejnil J. Zvikla z Mladé Boleslavi.
Co říci na závěr? Snad jenom tolik,
že lidé v každé době touží po informacích. Pouťové dobové písně nás vrací do
času, kdy informace mezi lidmi byla povětšinou ústní.
Žádné komentáře:
Okomentovat