Ach, ten můj
Machnín. Dal mi dar největší, naučil jsem se tam ve škole číst. Nedalo to až
zas tak velkou práci. Začal jsem se učit číst 1.září a někdy v prosinci jsem
četl obstojně. A Vánoce v padesátém třetím byly už víceméně o knížkách.
Machnín rozděluje už hezkých pár
století řeka Lužická Nisa. Na stejném místě po staletí stojí most. Cesta, co po
něm vede, se za mostem rozděluje. Ta vlevo vede ke škole, druhá za doby mého
mládí do „Údolí svatého Kryštofa“, třetí prudce vzhůru ke Karlovu pod
Ještěd. Než jsem přešel ráno most přes
řeku, z mé strany, první bylo podívat se, co má „Špidlenka“ ve svém dřevěném
krámku za nové věci. Nové věci, to byly dětské knížky, prapodivný sortiment,
kde vedle sešitů, lepidla, novin, toaletních potřeb a cigaret byly vystaveny i
nové dětské knížky. Takové „Večery u ohníčku“, Serjoža Kostrikov, děti mezi
plástvemi medu, téměř žádné pohádky. Ten, kdo určoval, co bude „Špidlenka“
prodávat dětem za knížky seděl kdesi v Praze, víc jak sto kilometrů od dřevěné
boudy v Machníně. Doufal, že se mu podaří, aby děcka přešla od pohádek ke
knížkám, které jim z Prahy kdosi doporučí.
Jednu z těch doporučených mi maminka
koupila. Dnes, když si ji po 65 letech opět prohlížím a pročítám, prochází mi tělem
stav beztíže, horka, zimy, nesmírný pocit prazvláštní atmosféry, kdy ne vždy
tuším, co mi chtěl autor říci. Řekl bych, že dnešní příběhy jsou k pochopení i
těm nejmenším. Při jejich čtení si připadám jako odsouzenec, co vesluje v
podpalubí, kde mu roubík v ústech nedovolí křičet. Dnes už jen zírám, co mi
mělo utkvět v paměti, jak se dá pohádka zaměnit poučným příběhem. Všichni
autoři chtěli jíst a žít. Arkadij Gajdar, Nikolaj Tichonov, Petr Pavlenko.
Je tomu řada let, a vidíte, něco
podobného byl schopen režim v Čechách zopakovat o 20 let později podpisem Anticharty
v Národním divadle. Přední umělci odsoudili ty statečné, Werich, Gott podepsali
také. Chtěli jíst, mít se dobře. A tak „Leninská pravda“, sovětská pohádka z
bílé Rusi od Špidlenky z machnínské trafiky u mostu přes řeku Nisu je to, co
obdobně použili na své děti při
masírování dětských mozků, Hitler, Gottwald, Husák.
Dnes už ta machnínská trafika
nestojí, ale jistě bych našel v jejím sortimentu příběhy, prapodivné pohádky z
USA na papíře tak lesklém, až by oči přecházely...
Žádné komentáře:
Okomentovat