Egonovy pohledy

sobota 10. února 2018

Miluji vítr




Když se opře zezadu a postrkuje dopředu. Když lomozí, hrozí svou silou a ohýbá stromy. Mám strach, a přesto s ním cítím, že musí bojovat. Obloha náhle zčerná, potáhne se tmavým suknem. Pak všechno ztichne, jako na povel. Voda, jako by se ztrácela z řek a jezer, zem před vámi se propadala. Vítr, jako by čekal na pokyn odkud to nečekáme a útočí. Jako jezdec s koulí na špici buší do svého druha, do jeho brnění. Jasně slyšíte, jak praská dřevo, létá kamení. Zpod kopyt jízdy panského stavu je slyšet strach, varování, obavy o život svůj, schvácených koní.

Vítr už zase trhá střechy, jako by byly z papíru a otevírá pohled na otevřený oheň, který dává domu světlo, teplo, pohodu a klid. Dnes je tomu jinak. Vítr se točí kolem ohně a vyvádí z něj žluté jazyky. Stačí málo a požírá svět kolem, a i to se mu zdá málo. Lidé stojí kolem s otevřenými ústy ani oči nemrkají, nehýbají se. Z úst jim nevycházejí slova, jen vysoký neartikulované tóny. Vítr se nechce vrátit, odkud přišel, z pomezí našich pohraničních hor. Odtam přichází, aby poznamenal krajinu svou silou, svými rameny. Svou hruď položí na vaši, jemně přitlačí a vzlyká. Tady romantika končí.

Pokud vítr chce, zvony ve zvonicích zvoní o pomoc a lidé v kostele se modlí. Krajem běží posel zmaru, kosti a kosa, v rukou opratě vyhublých koní. Slyšíte? Já už neslyším nic. Vzal si, co si měl vzít.

Vítr se snaží dostat, kde ještě nebyl, za dveře domů, do ložnic. Je zvědavý a hravý. Má tisíc podob. Skrčí se a je tenký jako nit. Stočí se do klubíčka a vleze psovi do boudy. To neznáte Hadimršku! Román a asi i předválečný film. To je ten správný název pro vítr, co zdomácněl. Chová se mile, třeba jako papoušek, akvarijní rybička, křeček, činčila. Všechno to svědčí o slunečním větru. Pokud jsou skvrny na slunci, je to v háji. Pokud je tomu jinak, jsou Sudety za vodou. Vládne tu pohoda a pořádek. Vítr je za vodou. Za hranicí pohraničních hor.

Vítr je vzrušení, ale i pořádek, věci tam, kde je člověk zanechal. Vítr je vlastně takový vzor našeho chování. Pokud si ho pustíte za dveře, je z něho průvan. Zaleze do uší, pod zuby a bolí na omak. Přesto je vítr samorost a dovede se přetvařovat. Je tady s námi a musíme se naučit s ním žít. Asi tak, jak se do lesa, tak se z lesa ozývá. Ozvěna? Ne, to jenom na východě svítá.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka