Egonovy pohledy

sobota 10. února 2018

Píši Vám, Pražské ulici, kdysi v německém městě



                A jako řeky shůry běží dolů, k té opravdové, voda skáče přes kameny, přes chodníky, až zmizí ve stoce a je pryč, jako by nebyla. Tou ulicí, co se nazývá Pražská.

                Stálou podobu má, co se město městem nazývá Liberec – Reichenberg. A pamatuje si. Byla při tom, kdy lidé jenom šeptali, kdy kolem hořelo a nezůstal kámen na kameni.

Má ulice, mé město, Pražská ulice. Jak půvabná! Spát se v ní nedalo. Jen jedinkrát to zkoušela Karolína Světlá a vzpomínala, jak už časně zrána slyšela hlasitý hovor žen „ze za kopce“ spěchající prodat kuřata, máslo na městském trhu.

Má ulice proto, že tu prodával můj tatínek a maminka a já jim občas pomáhal. Není ulice jako ulice. Pražská je vždy jiná. Něco víc než Turnovská, míň než Pařížská. A je to pravda. Naše je sponkou ve vlasech, kamenem v broži na tanečních šatech, kde k tanci hraje orchestr Ládi Bareše. V kabelce vizitku – Pražská ulice, dobrá adresa uprostřed města.

Kdo stojí u radnice, může si vybrat: vlevo Moskevská, vpravo, rovněž dolů, Pražská. V Moskevské ulici je zachovaná cesta stará, jako město samo. Je blíž k zámku, k panstvu, co město občas navštívilo, ale pro mne má kouzlo Pražská ulice, skutečné centrum obchodu, schůzek a procházek.

Kdeže ty časy zůstaly, kde jsou, kam se poděly? Centrum se posunulo někam k letišti, na výpadovku na Prahu. Hledáte-li známého, nehledejte jej v Pražské ulici. Je v Globusu na jídle, kupuje tam žrádlo pro psa, pro milenku auto.

Ne, není na světě spravedlnosti. Proč musím do horoucích pekel, když chci maličkost? Ne, není to, co bývalo. Město se vylidňuje a vše se děje jinde. Nejsem škodolibý, ale pokud by nešla elektřina a ani záložní zdroj, co by dělaly pokladní hypermarketu, kdo by otevřel dveře u vchodů? To by se v obchodě mého tatínka v Pražské ulici stát nemohlo. Prodavačka by vrátila ze šuplete drobné a táta by rozsvítil svíčky, které byly pro případ výpadku elektřiny vždy připraveny.

Celá ta Pražská ulice, obchody i služby byly přívětivé, lidé se znali, dovedli poradit, vážili si, že jsou právě tady a ne někde na kraji města, třeba v Ruprechticích. Pražská ulice, to bylo, jako pro herce  Švehlíka staršího z Pražské ulice mít možnost jít do Národního divadla v Praze. Taky tu nabídku neodmítl.

Pražská ulice nebyla jen nejrušnější liberecká ulice, ale také možnost, nechat si odborně poradit, dát se vyfotit, nechat si opravit punčochy, vzít si na leasing televizi, nechat si zabalit u táty dárkový balíček potravin, nechat si ušít oblek, koupit koberec, najíst se u Pleštila v 1. poschodí v bufetu, u paní Kudibalové koupit čerstvé maso, jehly, nitě, špendlíky, u paní Barešové gramofonové desky a mnoho dalšího.

Pražskou dolů nebo nahoru se nedalo projít. Tomu všemu je amen. Ti, kteří ji dnes procházejí, nestačí se divit fluktuaci nájemců prodejen. Odcházejí mimo centrum do nákupních středisek. Centrum města ztratilo své poslední opodstatnění. Není proč sem investovat. Pozdní odpoledne a večery jsou zde tiché, lidé utrácejí a baví se jinde. Je jiné řešení, nebo se už navždy musíme smířit s tím, že města budou jiná, než jak jsme je znali my? Řekněte poctivě, není jich škoda?

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka