pondělí 27. srpna 2018

Krabičky, jak prosté




Dnes, v době, kdy se nelétá, neštepuje, kdy se rozbitá věc vyhazuje a kupuje nová, dnes, kdy jeden každý z nás už nemá na nic čas, dnes, když už není čas ani vzpomínat… Píši vám, kteří už téměř nečtete, a chtěl bych se vám vyzpovídat z toho, co dělám rád, co občas vezmu do ruky, u čeho se zastavím a na co vzpomínám. Byť to byla jen špulka od nití, zbytek čehokoliv, co zůstalo, co nikdo nevyhodil.

 Krabička s víčkem ze dřeva, z kosti, z plechu, z čehokoli, co nám navodí atmosféru, kdy právě ony byly součástí babiččiny domácnosti. Když to zkrátím, sbírám krabičky, co zbyly po rodičích. Nevyhazuji z nich nic, co by mi mohlo říct: Patřila jsem do rodiny, byla jsem pokaždé při ruce plničká potřebných věcí. Knoflíky, nitě, náprstek, špulky, kolíčky, jehly, sirky, svíčka, kleštičky, zrcátko, kus vazelíny… Bylo v těch krabičkách opravdu všechno. Tabák, cigarety, sladkosti, dopisy od příbuzných, sušená levandule, návody, jak co použít, perka, násadky, sponky do vlasů, brýle, staré léky, co bylo i tak škoda vyhodit, čaj sto let starý, guma na gumování, tužky, polámané hračky.

Mám těch starých krabiček stovky. Jsou jako staré fotky, jako pohlednice z cest, expedice zpět v čase do hlubin, za poznáním života jejich původního majitele. Jsou jako staré skříně. Plné obnošených šatů, bot, které se už nenosí a klobouků, co už nejsou v módě. Mám je úhledně poskládané, způsobně jednu na druhé. Dívám se na ně. Když ostatní už nejsou, šli spát, krabičky ožijí a začnou vyprávět. Dozvídám se, co všechno bylo v jejich útrobách, co všechno viděly, komu šly na nervy, kdo je měl rád. Jsem z nich celý tumpachový. Byly to i šperkovnice, uměly muzicírovat, nabídnout cigaretu, tabák. Často je vyráběli vojáci v zajetí a dostali za něj kus chleba, sýr, kus tvarohu, mléko na zapití.

Každá z nich má svou pohnutou historii. Pro radost, pro vzpomínání mé drahé krabičky. Sháním je všude po půdách, na blešáku. Patří tam, kde mají mít své místo a rád se jimi kochám. Krabičky na cokoli. Na šroubovák, na šroubky, matičky, fitinky, hřebíky a háčky, skobičky. Na různé hřebeny, prstýnky a náušnice. Jsou plné staré bižuterie, brýlí, co už nikdy sto let nenosí. Krabičky, co nikam nespěchají a nejsou líné. Kdo uklízí a nevidí je, sám sobě škodí, šlape si po štěstí a po vzkazu od našich babiček. Nic nevyhazujte. Budou se líbit vašim dětem, a tak to bude pokaždé, když je budete mít v ruce a osloví vás. Budou si s vámi povídat o světě prastarého štěstí, o práci, o životě těch, kteří tu byli a dali vám život.

Krabička. Slovo tak prosté, jednoduché, plné prastarých radostí, plničké drobností, které už neznáte. Jsou s námi a budou stále. Jsou jako svědci na zlaté svatbě, pes, co hlídá talíř výborné dršťkové polévky. Ať tedy žijí i krabičky a krabice od všeho a na vše, obrázky ze života těch, co tu byli před námi!


Žádné komentáře: