Pokud jste zvyklí na široké silnice kolem Liberce a většiny našich měst, pak nejezděte přes Turnov směrem na Jičín. Zřekněte se cesty rájem, byť by byl český a jeďte raději na Českou Sibiř“. Já tak sice neučinil, ale to nic nemění na faktu, že na této cestě vás může potkat mnohé. Úzká cesta, tolik zatáček, domky tam, kde čekáte chodník. Pokud včas odbočíte na Troskovice, máte vyhráno.
Jsou všude a já je mám rád. Rostou po obou stranách cest zleva i zprava, jsou žluté, zelené, červené, malé i velké, sladké i ještě sladší. Projíždíte mirabelkovým rájem, stříknutým sem tam švestkou. Prostě zářijový Čechů ráj. Náplast na hlavní cestu Rájem, která je spíš blíže peklu.
Mně ten den, obdařen tolika změnami nestačil, o překvapení není totiž u mě nikdy nouze. Vím, že tatínek před válkou jezdil k příbuzným do Hrdoňovic. Oslovil jsem tam tedy první paní na zahrádce jednoho z domků. Oslovená se ukázala být dcerou té, které domek patřil a kam tatínek jezdil na prázdniny.
Našel jsem tedy svou vzdálenou sestřenici. Vaří výbornou kávu, kterou jsem sice odmítl, ale štrůdlu jsem neodolal a ocitl se znovu v ráji. A kolem scenerie, jak ze „špatného“ filmu, pískovcové kulisy, voda, modrá obloha , příjemná letní teplota, pohoda, klid, žádný kouř z továrních komínů. Prostě ráj.
V Sobotce na náměstí jsem si uvědomil, že jsem zapomněl restituovat Gansův dům, který tu zůstal, jak zapomenutý z ruské pohádky. Nevymýšlím si, moje babička byla opravdu Gansová... Pak jsem chtěl pojíst něco masitého mimo náměstí a vydal se směrem k nádraží. Nepojedl jsem a nedoporučuji. Jen řeknu, že vyvětrat občas neškodí a úsměv taky nikoho neurazí.
Jo, ale vrátit se z Ráje do Čech bývá oříšek. Těch objížděk! Přiznám se, že jsem měl oči pro tu krásu kolem, co lidé nezničili a která bere dech. A že jí tam je, co oko dohlédne! Heinrich Heine viděl takhle nějak v Porýní svět bez hranic, obtěžkaný krásou řeky a bájemi. Mně stačilo jedno dopoledne, abych si uvědomil, co máme za humny. Jak je tu krásně. A ono je to o lidech, kteří tu žili a žijí. O bábě Hellerových a jejích dětech z Hrdoňovic, o prabábě Gansové z náměstí v Sobotce, o majiteli dnešní hospody, co neví, jak ji zútulnit.
Pak jen trochu sešlápnout plyn a jste v Liberci. Změna šokuje a varuje. Kdeže zůstal Český Ráj? Nikde nežjí jen andělé.
čtvrtek 10. září 2009
Významné výročí
Končí se rok 5769 židovského kalendáře, rok významného výročí osobnosti, která ve společných dějinách Čechů a Židů oslovila oba národy žijící v této zemi od nepaměti. Právě končící kalendářní rok proběhl ve znamení významných akcí 400 let od úmrtí rabi Jehuda Ben Becalel, představeného pražské židovské obce, kterého známe též pod jménem Maharal či rabi Löw.
V souvislosti s významem tohoto vědce a učitele proběhly v řadě míst naší země výstavy a vzpomínkové akce. Tou nejvýznamnější je výstava v Císařské konírně Pražského Hradu (do 8. listopadu 2009) – Cesta života rabi Jehuda Leva Ben Becalel (1525-1609). Výstava si klade za cíl seznámit veřejnost s životem a odkazem této historické osobnosti, člověka, který vděčí své popularitě vytvořením umělé bytosti – Golema.
Expozice se věnuje fenoménu legend o rabi Löwovi. Rabi Löw, v hebrejské literatuře Maharal, se stal vedle Franze Kafky nejproslulejší osobností židovské Prahy. Byl filosofem, učitelem i praktickým rádcem své náboženské obce. Byl přesvědčen o mosi slova a písma, jako nástrojů stvoření.
Židé věří, že člověk je Bohu partnerem. Ten mu dal díl své tvůrčí síly, opatřil ho řečí a možností volby (!). Židovští učenci a na předním místě mezi nimi rabi Löw usilovali o skrytá poznání, chtějíce poznat strastiplnou cestu Židů mezi ostatními národy. Tak vzniklo židovské mystické učení kabala (přijetí). Nahlédnutí do mystérie bytí – napodobení stvořitelským činem. Vytvoření homunkula Golema, umělé bytosti oživeného za pomoci mystiky a pomocí Božího jména, úžasná cesta hledání, kombinací 22 hebrejských písmen, to byla jedna z cest poznání rabiho Löwa. V kompletním pohledu se pak tento významný rabín profiluje ve vztahu k nežidovské české společnosti 16. století v Praze císaře Rudolfa a jeho dvora, včetně kontaktů s křesťany rudolfínských Čech.
Je jenom na nás, stiskneme-li onu symbolicky napřaženou ruku přátelství a tolerance a necháme se vést světem míru, vysněné harmonie, mystiky a humanismu.
V souvislosti s významem tohoto vědce a učitele proběhly v řadě míst naší země výstavy a vzpomínkové akce. Tou nejvýznamnější je výstava v Císařské konírně Pražského Hradu (do 8. listopadu 2009) – Cesta života rabi Jehuda Leva Ben Becalel (1525-1609). Výstava si klade za cíl seznámit veřejnost s životem a odkazem této historické osobnosti, člověka, který vděčí své popularitě vytvořením umělé bytosti – Golema.
Expozice se věnuje fenoménu legend o rabi Löwovi. Rabi Löw, v hebrejské literatuře Maharal, se stal vedle Franze Kafky nejproslulejší osobností židovské Prahy. Byl filosofem, učitelem i praktickým rádcem své náboženské obce. Byl přesvědčen o mosi slova a písma, jako nástrojů stvoření.
Židé věří, že člověk je Bohu partnerem. Ten mu dal díl své tvůrčí síly, opatřil ho řečí a možností volby (!). Židovští učenci a na předním místě mezi nimi rabi Löw usilovali o skrytá poznání, chtějíce poznat strastiplnou cestu Židů mezi ostatními národy. Tak vzniklo židovské mystické učení kabala (přijetí). Nahlédnutí do mystérie bytí – napodobení stvořitelským činem. Vytvoření homunkula Golema, umělé bytosti oživeného za pomoci mystiky a pomocí Božího jména, úžasná cesta hledání, kombinací 22 hebrejských písmen, to byla jedna z cest poznání rabiho Löwa. V kompletním pohledu se pak tento významný rabín profiluje ve vztahu k nežidovské české společnosti 16. století v Praze císaře Rudolfa a jeho dvora, včetně kontaktů s křesťany rudolfínských Čech.
Je jenom na nás, stiskneme-li onu symbolicky napřaženou ruku přátelství a tolerance a necháme se vést světem míru, vysněné harmonie, mystiky a humanismu.
Božena Němcová jubilující
Za pár měsíců to bude 120 let, co se spisovatelka Božena Němcová ocitla v jiném světě než dosud znala. V Liberci. Spíš než Liberec to byl německý Reichenberg, město, které jí doslova bralo slova z úst. Po celou dobu pobytu je ohromena politicko-hospodářskými poměry, které určovaly chod společnosti, navíc rozdělené bariérou dvou naprosto odlišných jazyků. Bariérou – barikádou mezi chudými a bohatými, hromaděním majetku jedněmi a nesmírnou chudobou druhých. Okázalým životním stylem majitelů továren, obchodů, živností, kteří i své němectví povýšili na soudní verdikt kdo komu co dluží, kdo komu dal práci, dřinu a pot, špínu, nemoci, předčasná úmrtí. Kde se kdo narodil, k čemu je kdo svým narozením předurčen, zda to byla postel s prachovým peřím, či díra ve stodole na kraji Liberce či Jablonce.
V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.
Po návratu z Liberce do Prahy je Božena Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního, kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.
Božena Němcová nebyla jen autorkou Babičky a ženou, která položila na rakev K.H. Borovského trnovou korunu, aby veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani nedovedeme představit.
Poděkování naší generace patří i této ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno, „ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.
V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.
Po návratu z Liberce do Prahy je Božena Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního, kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.
Božena Němcová nebyla jen autorkou Babičky a ženou, která položila na rakev K.H. Borovského trnovou korunu, aby veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani nedovedeme představit.
Poděkování naší generace patří i této ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno, „ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.
pondělí 7. září 2009
Aktuálně před volbami
Propojení Evropské demokratické strany vedené bývalou úspěšnou europoslankyní PhDr. Janou Hybáškovou s KDU-ČSL rozumím. Je na čase, aby česká společnost otevřela diskusi o postupné islamizaci české společnosti a tato diskuse je v programu obou těchto stran.
JUDr. Cyril Svoboda, předseda KDU-ČSL, na otázku redaktora deníku Právo Oldřicha Dandy k tomuto bodu programu KDU-ČSL řekl:“ Neustále se klade otázka, jestli jsou Češi dostatečně tolerantní a otevření. Já bych chtěl otázku položit jinak: vážení přátelé, kteří jste u nás v Čechách, je pro vás šaría (islámské právo) víc než český zákon, nebo není? Ve vašich rodinách má postavení žena takové, jaké předpokládá český právní řád, nebo vaše náboženství? Tento dialog se má vést. Já chci, aby se tady_: všichni cítili doma, a doma se v České republice může cítit ten, kdo respektuje naše pravidla, myslím právní řád, naše tradice, kulturu.“ Dále pak pokračuje:“Nenechte oddálit řešení problému, tím se stává ten problém komplikovanější.“
Islám se stává politickým fenoménem a pokud bychom jej měli hodnotit podle činů jeho představitelů v Gaze, Indonesii, Iránu či Lybii, pak musíme konstatovat, že islám je nedemokratický, netolerantní vůči lidem Západu a všem, kdo neuznávají islám jako jediné správné náboženství světa.
Jsem velmi rád, že jsou na naší politické scéně strany, které islamizaci Evropy vidí jako skutečný problém, před kterým nesmí zavírat oči ani Češi, voliči před nadcházejícími volbami. Výše uvedené otázky bychom měli klást každému, kdo si myslí, že další a další mešity v Čechách mohou být krokem k „začlenění“ islamistů do naší společnosti. Každý muslim by si měl odpověď na tyto otázky odpovědět a vyhodnotit, zda skutečně chce žít v naší zemi, zda se tu může cítit jako doma, pokud naše hodnoty mají k jeho tak daleko.
Nejde až tak o nás, dospělé lecčemus zvyklé, ale o naše děti a vnuky. O to víc bych přál štěstí těmto politickým stranám, které vidí o kus dál než těm, které si v tomto duchu žádné problémy nepřipouštějí.
JUDr. Cyril Svoboda, předseda KDU-ČSL, na otázku redaktora deníku Právo Oldřicha Dandy k tomuto bodu programu KDU-ČSL řekl:“ Neustále se klade otázka, jestli jsou Češi dostatečně tolerantní a otevření. Já bych chtěl otázku položit jinak: vážení přátelé, kteří jste u nás v Čechách, je pro vás šaría (islámské právo) víc než český zákon, nebo není? Ve vašich rodinách má postavení žena takové, jaké předpokládá český právní řád, nebo vaše náboženství? Tento dialog se má vést. Já chci, aby se tady_: všichni cítili doma, a doma se v České republice může cítit ten, kdo respektuje naše pravidla, myslím právní řád, naše tradice, kulturu.“ Dále pak pokračuje:“Nenechte oddálit řešení problému, tím se stává ten problém komplikovanější.“
Islám se stává politickým fenoménem a pokud bychom jej měli hodnotit podle činů jeho představitelů v Gaze, Indonesii, Iránu či Lybii, pak musíme konstatovat, že islám je nedemokratický, netolerantní vůči lidem Západu a všem, kdo neuznávají islám jako jediné správné náboženství světa.
Jsem velmi rád, že jsou na naší politické scéně strany, které islamizaci Evropy vidí jako skutečný problém, před kterým nesmí zavírat oči ani Češi, voliči před nadcházejícími volbami. Výše uvedené otázky bychom měli klást každému, kdo si myslí, že další a další mešity v Čechách mohou být krokem k „začlenění“ islamistů do naší společnosti. Každý muslim by si měl odpověď na tyto otázky odpovědět a vyhodnotit, zda skutečně chce žít v naší zemi, zda se tu může cítit jako doma, pokud naše hodnoty mají k jeho tak daleko.
Nejde až tak o nás, dospělé lecčemus zvyklé, ale o naše děti a vnuky. O to víc bych přál štěstí těmto politickým stranám, které vidí o kus dál než těm, které si v tomto duchu žádné problémy nepřipouštějí.
středa 2. září 2009
Odborníci na hrady, do terénu, dokud není pozdě!
Počátkem sedmdesátých let minulého století byl Severočeským muzeem v Liberci prováděn archeologický výzkum na dvou opevněných místech středověkého osídlení Liberecka s cílem získat další poznatky o materiální kultuře raného středověku. Byly vybrány dvě lokality. Oválná vyvýšenina 70x50 metrů nedaleko machnínského nádraží a hrad Hamrštejn.
V první lokalitě se dodnes zachovala čtvercová prohlubenina, asi zbytek po centrální stavbě většího dřevěného domu, který archeologové podle nalezené keramiky určily do 13.-14. století. Nalezená keramika pomohla určit nejen stáří objektů, ale i identifikovat uživatele. Šlo o kuchyňský inventář prvních kolonistů, kteří přišli do poříčí střední Nisy. Tvary, barva a linie kreseb odpovídají hrnčířským výrobkům z Německa. Lze z toho odvodit, že první osídlenci tohoto kraje přišli odtamtud.. Při rozboru německého názvu obce Machendorf (Machnín od roku 1922) bylo konstatováno, že si jméno obce přivezli sebou z Falce nebo z Bavorska. Zde jsou dvě starší obce stejného jména.
Archeologický výzkum na hradě Hamrštejn byl prováděn pracovníky Severočeského muzea v Liberci společně s dobrovolnými brigádníky. Výzkum přinesl řadu zajímavých zjištění. Historik A. Sedláček se domníval, že hradní palác stál mezi dvěma věžemi, ale při výzkumu bylo zjištěno, že zde žádný takový palác nestál. Ovšem dodnes se traduje, že po paláci zbyly ve stěně hradeb otvory pro trámy. Větší hradní místnost lze situovat do jedné z hradních věží. Zde byly nalezeny i leckteré z předmětů užívaných v 15. století. Hroty šípů. Přezky, skoby, třmen... Významným nálezem je válečkovitý náboj do středověké palné zbraně. Jde o sekané olovo ráže 15mm.
Hamrštejn roku 1433 dobyli Sirotci Jana Čapka ze Sán, jednoho ze zrádců v Bitvě u Lipan. Totožné náboje jsou známy z místa bitvy u Prahy či ze Sionu u Kutné Hory, poslední bašty husitů, bráněné Janem Roháčem z Dubé.
Je škoda, že od počátku sedmdesátých let se už nikdo z odborníků na ona blízká historická místa nevrátil a nepotvrdil či nevyvrátil ony „střepinové soudy“ tehdejšího výzkumu. Machnínské hradiště naproti nádraží ČD je v současnosti zatíženo sousedstvím tovární expanze, Hamrštejn hledá jen těžko majitele.
Severočeské muzeum v Liberci by mělo vrátit k práci v terénu i se zapojením amatérských archeologů pod přímým vedením vzdělaných odborníků. Pokud tedy alespoň ještě něco z hradu stojí.
V první lokalitě se dodnes zachovala čtvercová prohlubenina, asi zbytek po centrální stavbě většího dřevěného domu, který archeologové podle nalezené keramiky určily do 13.-14. století. Nalezená keramika pomohla určit nejen stáří objektů, ale i identifikovat uživatele. Šlo o kuchyňský inventář prvních kolonistů, kteří přišli do poříčí střední Nisy. Tvary, barva a linie kreseb odpovídají hrnčířským výrobkům z Německa. Lze z toho odvodit, že první osídlenci tohoto kraje přišli odtamtud.. Při rozboru německého názvu obce Machendorf (Machnín od roku 1922) bylo konstatováno, že si jméno obce přivezli sebou z Falce nebo z Bavorska. Zde jsou dvě starší obce stejného jména.
Archeologický výzkum na hradě Hamrštejn byl prováděn pracovníky Severočeského muzea v Liberci společně s dobrovolnými brigádníky. Výzkum přinesl řadu zajímavých zjištění. Historik A. Sedláček se domníval, že hradní palác stál mezi dvěma věžemi, ale při výzkumu bylo zjištěno, že zde žádný takový palác nestál. Ovšem dodnes se traduje, že po paláci zbyly ve stěně hradeb otvory pro trámy. Větší hradní místnost lze situovat do jedné z hradních věží. Zde byly nalezeny i leckteré z předmětů užívaných v 15. století. Hroty šípů. Přezky, skoby, třmen... Významným nálezem je válečkovitý náboj do středověké palné zbraně. Jde o sekané olovo ráže 15mm.
Hamrštejn roku 1433 dobyli Sirotci Jana Čapka ze Sán, jednoho ze zrádců v Bitvě u Lipan. Totožné náboje jsou známy z místa bitvy u Prahy či ze Sionu u Kutné Hory, poslední bašty husitů, bráněné Janem Roháčem z Dubé.
Je škoda, že od počátku sedmdesátých let se už nikdo z odborníků na ona blízká historická místa nevrátil a nepotvrdil či nevyvrátil ony „střepinové soudy“ tehdejšího výzkumu. Machnínské hradiště naproti nádraží ČD je v současnosti zatíženo sousedstvím tovární expanze, Hamrštejn hledá jen těžko majitele.
Severočeské muzeum v Liberci by mělo vrátit k práci v terénu i se zapojením amatérských archeologů pod přímým vedením vzdělaných odborníků. Pokud tedy alespoň ještě něco z hradu stojí.
Nouzovky
To tedy jsou peníze! Většinou se až dech tají nad jejich hodnotou! Milion, bilion to vůbec nic není. S ruksakem, s kolečkem plným peněz si dojet do města a koupit za to půl bochníku chleba nebo známku na dopis. Jo, to jsou „nouzovky“, nouzové peníze z dob inflace.
Jsou převážně evropské, naše a z území kolem nás. Známé jsou především ty německé z První světové války a po ní. Jejich hodnotu znám zprostředkovaně, coby filatelista z neskutečně vysokých frankatur německých dopisů z let 1922-1923. Za 50 miliard marek známka na dopis – žádný peníz...
Něco podobného v menším a krásnějším lze najít v nouzovkách Rakouska z konce První světové války. Ty německé, často od města k městu mají jiný vkus, jsou historizující, mají šmrnc a jsou ve většině případů graficky překvapivě velmi, velmi krásné a pro nás, sběratele, překvapivě i velmi levné. Za málo peněz hodně muziky.
Zde ani nešlo o až o astronomickou inflaci, ale o nedostatek státních bankovek, či spíše nechuť přijímat peníze, které neměly hodnotu. Rakousko – Uhersko a jeho rozpad, stejně jako zánik Vilémovského Německa, ale i Bavorska, zavdal místním úřadům povinnost postarat se sami o sebe.
Monetární, měnová samostatnost a nezávislost na bezcenné státní měně dala často vzniknout obrázkům, které, pokud se dostanou i do vašich rukou, udělají svým bezprostředním dojmem radost i neodborníkům. Prostě jsou hezké a neuráží, což by umění mělo splňovat. Pohladit, oslovit, napomenout... To nouzovka udělá zcela jistě. Na malém prostoru bankovky přináší spoustu radosti.
Jsou převážně evropské, naše a z území kolem nás. Známé jsou především ty německé z První světové války a po ní. Jejich hodnotu znám zprostředkovaně, coby filatelista z neskutečně vysokých frankatur německých dopisů z let 1922-1923. Za 50 miliard marek známka na dopis – žádný peníz...
Něco podobného v menším a krásnějším lze najít v nouzovkách Rakouska z konce První světové války. Ty německé, často od města k městu mají jiný vkus, jsou historizující, mají šmrnc a jsou ve většině případů graficky překvapivě velmi, velmi krásné a pro nás, sběratele, překvapivě i velmi levné. Za málo peněz hodně muziky.
Zde ani nešlo o až o astronomickou inflaci, ale o nedostatek státních bankovek, či spíše nechuť přijímat peníze, které neměly hodnotu. Rakousko – Uhersko a jeho rozpad, stejně jako zánik Vilémovského Německa, ale i Bavorska, zavdal místním úřadům povinnost postarat se sami o sebe.
Monetární, měnová samostatnost a nezávislost na bezcenné státní měně dala často vzniknout obrázkům, které, pokud se dostanou i do vašich rukou, udělají svým bezprostředním dojmem radost i neodborníkům. Prostě jsou hezké a neuráží, což by umění mělo splňovat. Pohladit, oslovit, napomenout... To nouzovka udělá zcela jistě. Na malém prostoru bankovky přináší spoustu radosti.
Amatérští hledači pokladů
Už jste je taky potkali? Brázdí s minohledačkou lesy, louky, pole, cesty, úvozy, příkopy i parky. V lepším případě nic nezničí, nic nenaleznou. V tom horším případě to bývá špatné a škody nevratné. Zajímavé je, že ve svém konání nejsou první ani originální. Honba za „poznáním“ potažmo za zbohatnutím je trvalá a má na co navazovat.
Naši předchůdci , němečtí archeologové, amatéři a hledači pokladů, používali při hledání rovněž neortodoxních metod. Inženýr E. Gebauer, vodohospodář a spoluautor projektu pozdější Protržené přehrady na Bílé Nise, hledal pomocí studnařského proutku. Překvapivě byl úspěšný a objevil neznámou tvrz v Kotli u Osečné. Tím to lepší končilo. Následné amatérské postupy bez odlišení vrstev různého stáří nevratně zničilily naleziště a tak výsledkem zůstaly sáčky s keramikou bez možnosti bližšího určení. Stejné je to s mincemi, s hroty šípů, železnými sponami.
Dne se oni rychlí muži s lopatkami a pískajícími hledačkami snaží na sebe neupozornit a vše po sobě zahrabat. Jsou to však potenciální zemští škůdci bez slitování a skrupulí. Pokud najdou, místo nálezu zapřou a mlží, aby se vyhnuli malérům. Rádi se ale pochlubí, že dobře prodali. Ti lepší z nich vědí dobře, co by měli, ale jen málo z nich to uskuteční. Buďme rádi, že hledají hlavně, co zbylo po německé armádě a hrady, zámky a tvrze navštěvují pomálu. K většímu maléru snad dosud s jejich výzkumnou aktivitou nedošlo. Problémy však nastat mohou. V poslední době je možné potkávat je stále častěji a častěji. Spoušť po nich zůstává na věky.
Naši předchůdci , němečtí archeologové, amatéři a hledači pokladů, používali při hledání rovněž neortodoxních metod. Inženýr E. Gebauer, vodohospodář a spoluautor projektu pozdější Protržené přehrady na Bílé Nise, hledal pomocí studnařského proutku. Překvapivě byl úspěšný a objevil neznámou tvrz v Kotli u Osečné. Tím to lepší končilo. Následné amatérské postupy bez odlišení vrstev různého stáří nevratně zničilily naleziště a tak výsledkem zůstaly sáčky s keramikou bez možnosti bližšího určení. Stejné je to s mincemi, s hroty šípů, železnými sponami.
Dne se oni rychlí muži s lopatkami a pískajícími hledačkami snaží na sebe neupozornit a vše po sobě zahrabat. Jsou to však potenciální zemští škůdci bez slitování a skrupulí. Pokud najdou, místo nálezu zapřou a mlží, aby se vyhnuli malérům. Rádi se ale pochlubí, že dobře prodali. Ti lepší z nich vědí dobře, co by měli, ale jen málo z nich to uskuteční. Buďme rádi, že hledají hlavně, co zbylo po německé armádě a hrady, zámky a tvrze navštěvují pomálu. K většímu maléru snad dosud s jejich výzkumnou aktivitou nedošlo. Problémy však nastat mohou. V poslední době je možné potkávat je stále častěji a častěji. Spoušť po nich zůstává na věky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)