Honzík se má. Dozajista se dožije jednoho sta let. Tolik o něm a ostatních, co spatří svět po roce 2000 ve vyspělých státech světa referují média. Přeji to všem, nejen svému vnukovi. Přeji to malému Vietnamci, jehož rodiče svou pracovitostí ve mně budí úctu. Přeji to malému Romovi, jehož rodiče zatím nepoznali klady a zápory stálého pracovního poměru. Dětem arabských rodičů, žijících v naší zemi, kteří tu podnikají a kteří nad naše zákony staví své – náboženské, islámské. Přeji dosažení věku sta let všem dětem světa. Aby je rodiče nechali svobodně a radostně žít a nechtěli pro to své ještě něco lepšího. Víc peněz, víc slunce na úkor druhého. Aby se děti, až dorostou, dohodly o všem samy, co komu a čeho kolik schází, aby se naučily spolu hovořit.
Nebudou už je trápit nemoci. Budou si jen tak, do sta let žít. Není to málo. Ta cesta bude dlouhá a úžasná. Jen zapamatovat si jména všech lidiček, které cestou potkají. Jejich narozeniny, svátky, bar micve, prvních přijímání, co je a co není košer. Těch zaměstnání, koníčků a konfliktů mezi příbuznými! Vždy bude hrozit nějaké faux pas, když si zrovna nevzpomenou. Jen ty svátky, volné pátky, soboty neděle, modrá pondělí...
Mám trochu strach. Vědí, co je čeká? Angličtina od první třídy, arabština jen pro ty, co se s rodiči vrátí do světa zahalených tváří. Hromady bio potravin, kozí a ovčí sýry, výtečné zažívání. Tvořivé zaměstnání, které povede k rozvoji nejen jejich osobnosti, ale co víc, napomůže uživit i jejich zaměstnané, ke starobnímu důchodu se blížící rodiče...
Je toho moc, co na malé pretendenty dlouhověkosti čeká a snad bych ani nechtěl být v jejich povijanu. Co si o nás pomyslí, až dostanou rozum? Kam si nás zařadí? Nás, co jsme kdysi měli čas a chuť číst klasické knížky. Sem tam chodili pěšky, stáli fronty a na hranicích se prokazovali pasy. Vždyť ta naše doba taky už mizí. Čím oni pro změnu překvapí zase svoje děti? Dají jim taky podobný dárek, jako my jim dar dlouhověkosti? Jak s tím ony naloží? Žít dalších sto let? Možná víc? Budou to chtít? Co chudák naše země? Kam s našimi odpady?
Neptejte se mě, do kolika let bych tu s vámi já chtěl dneska žít. Co je to za hloupou otázku? Co nejdéle. Co nejdéle, třeba do sta let... A pak někomu věřte!
pondělí 19. října 2009
Zlatokop z Vítkova u Chrastavy
V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli „zlatokopové“ vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.
A tak, ať naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.
Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později spustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.
Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. Lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.
A tak, ať naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.
Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později spustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.
Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. Lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.
neděle 11. října 2009
Na houby jsou Lázně Kundratice
Trochu zavádějící, ale na přelomu září a října není nic víc pravda, než že hub jsou plné okolní lesy a saměťáků si povezete domů plné tašky. A nejde jen o houby. Kundratice jsou lázně a ne ledajaké. Využití rašeliny není v medicíně nic nového, ale kdo má tohle v programu, ví co dělá a v Kundraticích to s rašelinou a dalšími léčebnými postupy umí; nejsou v oboru žádnými nováčky.
Bohatá rašeliniště nedaleko Kundratic byla lidem z Osečné a Kundratic známá již v dávných dobách, ale na využití nikdo nepomyslel. Teprve místní obchodník Franz Neuhäuser se snažil rašelinou topit. To se psalo ještě 19. století.
Jeho ekonomický záměr měl však slabiny a s využitím rašeliny uspěl teprve Josef Schwan z blízké Osečné. V roce 1880 postavil malý domek se dvěma vanami pro rašelinové koupele. Záhy objekt rozšířil a již jeho syn otevíral v Kundraticích rašelinové lázně. To se psal rok 1900 a lázně zaznamenaly boom.
Podle výnosu ministerstva z 9.10.1901 se obec přejmenovala na Ban Kunnensdorf – Lázně Kundratice. O sedm let později lázně koupila obec a ještě před První světovou válkou (v roce 1913) se rozhodla z gruntu je modernizovat. Lázeňské budovy dostaly nový vzhled podle návrhu drážďanského architekta R. Bitzana byl postaven nový lázeňský dům. Jablonecká nemocenská pokladna zafinancovala v roce 1914 ozdravovnu pro revmatiky, rekonvalescenty, nemocné dnou a dýchacími potížemi.
Za První republiky, ve třicátých letech, byly Lázně Kundratice právem považovány za moderní lázně ČSR. Dne 10. října 1938 byla Osečná podle Mnichovské dohody obsazena plukem SS Germania a území bylo z okresu Mimoň připojeno k okresu Liberec. Po osvobození, v květnu 1945, zahájily lázně sezónu již 1. července. Na léčení byli přijímáni vězňové z koncentračních táborů a repatriovaní Češi.
Současné lázně doznaly neskutečných změn, doslova omládly a zkrásněly. Dnes poskytují zdravotnické služby na nejvyšší úrovni klientele z celé naší republiky, ale i z blízkého zahraničí. Dostává se jí péče na základě mnohaletých zkušeností s léčbou pohybového ústrojí. Dodnes využívají přírodního léčivého zdroje – slatiny k tzv. peloidoterapii.
Krásné prostředí v okolí lázeňských budov usnadňuje pacientům volbu kulturní náplně ve volném čase. Lázně Kundratice jsou lázněmi rodinnými, v každém vzbuzující ty nejlepší pocity již při vstupu do komplexu budov a parků obklopujících lázeňský komplex.
Lázně Kundratice jsou v říjnu na houby, a po celý rok pro ty, které něco trápí a potřebují se léčit. S čistým svědomím Vám je mohu doporučit.
Bohatá rašeliniště nedaleko Kundratic byla lidem z Osečné a Kundratic známá již v dávných dobách, ale na využití nikdo nepomyslel. Teprve místní obchodník Franz Neuhäuser se snažil rašelinou topit. To se psalo ještě 19. století.
Jeho ekonomický záměr měl však slabiny a s využitím rašeliny uspěl teprve Josef Schwan z blízké Osečné. V roce 1880 postavil malý domek se dvěma vanami pro rašelinové koupele. Záhy objekt rozšířil a již jeho syn otevíral v Kundraticích rašelinové lázně. To se psal rok 1900 a lázně zaznamenaly boom.
Podle výnosu ministerstva z 9.10.1901 se obec přejmenovala na Ban Kunnensdorf – Lázně Kundratice. O sedm let později lázně koupila obec a ještě před První světovou válkou (v roce 1913) se rozhodla z gruntu je modernizovat. Lázeňské budovy dostaly nový vzhled podle návrhu drážďanského architekta R. Bitzana byl postaven nový lázeňský dům. Jablonecká nemocenská pokladna zafinancovala v roce 1914 ozdravovnu pro revmatiky, rekonvalescenty, nemocné dnou a dýchacími potížemi.
Za První republiky, ve třicátých letech, byly Lázně Kundratice právem považovány za moderní lázně ČSR. Dne 10. října 1938 byla Osečná podle Mnichovské dohody obsazena plukem SS Germania a území bylo z okresu Mimoň připojeno k okresu Liberec. Po osvobození, v květnu 1945, zahájily lázně sezónu již 1. července. Na léčení byli přijímáni vězňové z koncentračních táborů a repatriovaní Češi.
Současné lázně doznaly neskutečných změn, doslova omládly a zkrásněly. Dnes poskytují zdravotnické služby na nejvyšší úrovni klientele z celé naší republiky, ale i z blízkého zahraničí. Dostává se jí péče na základě mnohaletých zkušeností s léčbou pohybového ústrojí. Dodnes využívají přírodního léčivého zdroje – slatiny k tzv. peloidoterapii.
Krásné prostředí v okolí lázeňských budov usnadňuje pacientům volbu kulturní náplně ve volném čase. Lázně Kundratice jsou lázněmi rodinnými, v každém vzbuzující ty nejlepší pocity již při vstupu do komplexu budov a parků obklopujících lázeňský komplex.
Lázně Kundratice jsou v říjnu na houby, a po celý rok pro ty, které něco trápí a potřebují se léčit. S čistým svědomím Vám je mohu doporučit.
Už nic nepřekvapí
Jsme zhruba ve dvou třetinách ekonomické krize a hle! Je tu jedno řešení. Na první pohled až příliš jednoduché, ale proč ne. Tonoucí se stébla chytá.
Kravské rohy. Ano, musí zpět, tam, kam patří. Dobrá kráva má rohy. Krávě přidají na sebevědomí a nadojí více mléka. Za mléko utrží zemědělci více peněz, nakoupí jiné zboží a peníze se jen pohrnou. Jednoduché a nápad plní stránky novin, úžasné a ohromující! Kdysi, v jednom z humornějších českých filmů, kravám hrály a ony na to reagovaly pozitivně. Už jenom někde opsat tu studii (nejlépe Troškův scénář), obhájit jej na plzeňské univerzitě a přisvojit si nový doktorát.
Kravám z vemen poteče 108% mléka a my se nebudeme bát Janotova balíčku č. III – „Snížení plošných výdajů všech ministerstev o 25%, snížení nominálních důchodů o 10%, snížení platů státních zaměstnanců o 25%, okamžité zrušení příspěvků na stavební spoření , stejně jako příspěvků na děti, osekání dalších sociálních dávek, okamžité zavedení školného na vysokých školách od 20 000 korun výše za akademický rok (v poloviční výši na středních školách), násobné zvýšení poplatků ve zdravotnuictví, atp“.
Kdo si asi postěžuje nejvíc? No přeci naši borci, nezávislí soudci! Ti, kteří nepracují a kouří ameriky, ti, co mají relativně dost, ale mohli by mít víc. Jaká to do nebe volající nespravedlnost! Je tu ale přece jen ta možnost nechat kravám růst rohy a dočkat se kvalitního laciného mléka. Ovšem, aby to nedopadlo jako s vodou v Čechách. Vodu jsme ušetřili a voda proto zdražila. Ono se šetřit musí, ale návod na krizi je právě v Haškově Švejkovi. No, řekněte sami, když už bývalý kníže, utrápený spáč a turista, patří k nejpopulárnějším politikům téhle humorné země, pak lék na ekonomickou krizi mají vskutku krávy mezi rohy...
Nemylme se, zviditelnit se musí každý politik a kráva s rohy jako lék a antibalíček, to ještě česká politická scéna nezažila.
Kravské rohy. Ano, musí zpět, tam, kam patří. Dobrá kráva má rohy. Krávě přidají na sebevědomí a nadojí více mléka. Za mléko utrží zemědělci více peněz, nakoupí jiné zboží a peníze se jen pohrnou. Jednoduché a nápad plní stránky novin, úžasné a ohromující! Kdysi, v jednom z humornějších českých filmů, kravám hrály a ony na to reagovaly pozitivně. Už jenom někde opsat tu studii (nejlépe Troškův scénář), obhájit jej na plzeňské univerzitě a přisvojit si nový doktorát.
Kravám z vemen poteče 108% mléka a my se nebudeme bát Janotova balíčku č. III – „Snížení plošných výdajů všech ministerstev o 25%, snížení nominálních důchodů o 10%, snížení platů státních zaměstnanců o 25%, okamžité zrušení příspěvků na stavební spoření , stejně jako příspěvků na děti, osekání dalších sociálních dávek, okamžité zavedení školného na vysokých školách od 20 000 korun výše za akademický rok (v poloviční výši na středních školách), násobné zvýšení poplatků ve zdravotnuictví, atp“.
Kdo si asi postěžuje nejvíc? No přeci naši borci, nezávislí soudci! Ti, kteří nepracují a kouří ameriky, ti, co mají relativně dost, ale mohli by mít víc. Jaká to do nebe volající nespravedlnost! Je tu ale přece jen ta možnost nechat kravám růst rohy a dočkat se kvalitního laciného mléka. Ovšem, aby to nedopadlo jako s vodou v Čechách. Vodu jsme ušetřili a voda proto zdražila. Ono se šetřit musí, ale návod na krizi je právě v Haškově Švejkovi. No, řekněte sami, když už bývalý kníže, utrápený spáč a turista, patří k nejpopulárnějším politikům téhle humorné země, pak lék na ekonomickou krizi mají vskutku krávy mezi rohy...
Nemylme se, zviditelnit se musí každý politik a kráva s rohy jako lék a antibalíček, to ještě česká politická scéna nezažila.
pátek 2. října 2009
Co už dnes ve vlacích a na nádražích nenajdete
Nosiče zavazadel.
Tím, že naši rodiče dali v padesátých letech minulého století své hlasy „Národní frontě“, uvědomili si zároveň, že nemohou dál ponižovat chlapíky s urážlivou žádostí – cválat s kufry, aby sami mohli kráčet bez zavazadla...
A co o nosičích říkaly předválečné drážní předpisy? Ve větších stanicích jsou ustanoveni za účelem „povinnosti nést na požádání cestujícího jeho zavazadla (ruční i cestovní), na místa jím určená. Nosiči mají služební odznak (služební čepici a náprsní lístek). Jsou povinni vydati cestujícímu známku opatřenou číslem nosiče a předložiti na požádání tarif poplatků za donešení“. Tak jako čističi bot, ani nosiči zavazadel se nestali atraktivní činností pro naše spoluobčany. Jistá „hrdost“ nedovoluje ani těm nejchudším, dlouhodobě nezaměstnaným a zadluženým vzít tak „ponižující“ práci. Jo, časy se mění a jistá zaměstnání už nejsou atraktivní ani dnes.
Plavce vorů
Ošetřují rovněž drážní předpisy První republiky. Cestovali totiž drahou po dobu volné vodní přepravy na zpáteční jízdě do stanice nejblíže k jejich bydlišti nebo pracovišti ve 3. třídě osobního vlaku na zvláštní průkaz a za snížené jízdné 33,3% slev.
Studenty nemajetné a chudé
Při jejich jízdách vlakem v době První republiky povolovalo ředitelství drah na zvláštní žádost slevu 50% z místa učiliště kamkoli. Stalo se dnes věcí jisté prestiže, že studenty chudé a nemajetné jen těžko rozeznáte podle oblékání od dětí bohatých a majetných. Ani tím se neliší, že by jedněm kručelo v žaludku a druzí měli tváře mastné od bůčku nebo jedni měli boty a druzí by cestovali neobutí.
Herce
Herec z povolání, rovněž stálý hudební a technický personál divadelních společností. Těm všem rovněž dráha přála a poskytovala slevu 33%. Snad proto, že herci kdysi patřili mezi ty, co třeli bídu s nouzí, byli pohublí a otrhaní. Rozhodně se nepodobali těm dnešním, skromným televizním hrdinům seriálů, dabingů či narozeninových a podnikových oslav, kde jejich skromné honoráře jim umožňují jezdit ve větším luxusu autem.
Česáče chmele
Ti se v dobách Egona Ervína Kische přepravovali bez ohledu na vzdálenost tam i zpět ve 3. třídě osobních vlaků za poloviční jízdné na poukázku potvrzenou okresním úřadem. Glosujme to asi tak, kdeže jsou dnes okresní úřady a kde chudí a nemajetní jezdící na kampaně česat chmel nebo sklízet cukrovku. „To všechno vodnééés čas...“
A na závěr: čekárny
„Pro pohodlí obecenstva zřízeny jsou na stanicích čekárny. Ty se otevírají nejméně 1 hodinu před odjezdem vlaku. Mezi 23. a 6. hodinou ranní zůstávají čekrny zpravidla zavřeny“. Mohu-li plynule navázat, pak zavřeny dnes zůstávají i mimo uvedené hodiny, až do počtu všech 24 hodin celého dne. Bez náhrady... I laviček je pomálu. Agresivita dnešních cestujících oproti těm dřívějším je abnormální a toho, co se odehrávalo v čekárnách je na romány. Ani ty jednoduché lavičky nebyly ušetřeny hororových scén.
Drahá cestovní veřejnosti, dráha je dnes žel dražší než autobusy. To nebývalo, jako mnoho jiných dobrých věcí. To, co zmizelo je navždy pryč a jen s krátkým povzdechem a s nostalgií vzpomeneme toho, co už se nikdy nevrátí. Asi jako v té písničce: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“. A také doby páry, přednostů stanic, píšťalek, trubek, karbidových lamp, štípaček a kartonových jízdenek. Uklidňuje mne, že na mé oblíbené trase Liberec – Machnín – Hrádek nad Nisou se jezdí podle jízdního řádu z roku 1912. No, není to o čase, je to jen o nás. Mohu jet autem, autobusem, lodí či letadlem. Jedu-li vlakem, sám jsem si vybral a vím, do čeho jdu nebo lépe – lezu. Tak ahoj ve vlaku.
Tím, že naši rodiče dali v padesátých letech minulého století své hlasy „Národní frontě“, uvědomili si zároveň, že nemohou dál ponižovat chlapíky s urážlivou žádostí – cválat s kufry, aby sami mohli kráčet bez zavazadla...
A co o nosičích říkaly předválečné drážní předpisy? Ve větších stanicích jsou ustanoveni za účelem „povinnosti nést na požádání cestujícího jeho zavazadla (ruční i cestovní), na místa jím určená. Nosiči mají služební odznak (služební čepici a náprsní lístek). Jsou povinni vydati cestujícímu známku opatřenou číslem nosiče a předložiti na požádání tarif poplatků za donešení“. Tak jako čističi bot, ani nosiči zavazadel se nestali atraktivní činností pro naše spoluobčany. Jistá „hrdost“ nedovoluje ani těm nejchudším, dlouhodobě nezaměstnaným a zadluženým vzít tak „ponižující“ práci. Jo, časy se mění a jistá zaměstnání už nejsou atraktivní ani dnes.
Plavce vorů
Ošetřují rovněž drážní předpisy První republiky. Cestovali totiž drahou po dobu volné vodní přepravy na zpáteční jízdě do stanice nejblíže k jejich bydlišti nebo pracovišti ve 3. třídě osobního vlaku na zvláštní průkaz a za snížené jízdné 33,3% slev.
Studenty nemajetné a chudé
Při jejich jízdách vlakem v době První republiky povolovalo ředitelství drah na zvláštní žádost slevu 50% z místa učiliště kamkoli. Stalo se dnes věcí jisté prestiže, že studenty chudé a nemajetné jen těžko rozeznáte podle oblékání od dětí bohatých a majetných. Ani tím se neliší, že by jedněm kručelo v žaludku a druzí měli tváře mastné od bůčku nebo jedni měli boty a druzí by cestovali neobutí.
Herce
Herec z povolání, rovněž stálý hudební a technický personál divadelních společností. Těm všem rovněž dráha přála a poskytovala slevu 33%. Snad proto, že herci kdysi patřili mezi ty, co třeli bídu s nouzí, byli pohublí a otrhaní. Rozhodně se nepodobali těm dnešním, skromným televizním hrdinům seriálů, dabingů či narozeninových a podnikových oslav, kde jejich skromné honoráře jim umožňují jezdit ve větším luxusu autem.
Česáče chmele
Ti se v dobách Egona Ervína Kische přepravovali bez ohledu na vzdálenost tam i zpět ve 3. třídě osobních vlaků za poloviční jízdné na poukázku potvrzenou okresním úřadem. Glosujme to asi tak, kdeže jsou dnes okresní úřady a kde chudí a nemajetní jezdící na kampaně česat chmel nebo sklízet cukrovku. „To všechno vodnééés čas...“
A na závěr: čekárny
„Pro pohodlí obecenstva zřízeny jsou na stanicích čekárny. Ty se otevírají nejméně 1 hodinu před odjezdem vlaku. Mezi 23. a 6. hodinou ranní zůstávají čekrny zpravidla zavřeny“. Mohu-li plynule navázat, pak zavřeny dnes zůstávají i mimo uvedené hodiny, až do počtu všech 24 hodin celého dne. Bez náhrady... I laviček je pomálu. Agresivita dnešních cestujících oproti těm dřívějším je abnormální a toho, co se odehrávalo v čekárnách je na romány. Ani ty jednoduché lavičky nebyly ušetřeny hororových scén.
Drahá cestovní veřejnosti, dráha je dnes žel dražší než autobusy. To nebývalo, jako mnoho jiných dobrých věcí. To, co zmizelo je navždy pryč a jen s krátkým povzdechem a s nostalgií vzpomeneme toho, co už se nikdy nevrátí. Asi jako v té písničce: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“. A také doby páry, přednostů stanic, píšťalek, trubek, karbidových lamp, štípaček a kartonových jízdenek. Uklidňuje mne, že na mé oblíbené trase Liberec – Machnín – Hrádek nad Nisou se jezdí podle jízdního řádu z roku 1912. No, není to o čase, je to jen o nás. Mohu jet autem, autobusem, lodí či letadlem. Jedu-li vlakem, sám jsem si vybral a vím, do čeho jdu nebo lépe – lezu. Tak ahoj ve vlaku.
Nenajdou mě, to si piš
Je to nešvar, hloupost, neřest, pohrdání těmi, kteří vás hledají? Nevím, ale nemohu se s tím smířit. Pokud někoho hledám, pak jsou mi štítky, tlačítka a zvonky na domech jediným možným přístupem k těm, které chci navštívit. Poničená tlačítka zvonků, vyrvaná z útrob často visí na několika drátech jako vyhřezlé vnitřnosti zabitého zvířete. Nečitelná jména, jako by vědomě skrývala tvář člověka, který se stydí, že zde bydlí. A vedle soused, pravý opak. Měl by se bát?
Jsou činžovní domy, paneláky, dům od domu se lišící. Někde jak ze škatulky, v jiném, jak v pašeráckém doupěti. Divím se lidem, co tam, bydlí, asi je to dům hororových scén. Někde se tomu postavili tváří v tvář a bojují. Někde rezignovali. Jsou celé domy plné anonymních abonentů, domy oslav, radovánek a bouřlivých nocí. Tam si většinou na štítky a zvonky nepotrpí. Tam mají jiné priority.
Přitom štítek na zvonku leccos napoví. Třeba: pomalu, buď opatrný. Rozhodně mi ale řekne, kdo tu bydlí, koho jdu navštívit. Jako bych vstupoval do restaurace různých cenových tříd. Něco jde na vrub vandalům, mnohé však laxnosti a nevšímavosti majitelů bytů a nájemníků, kteří vědí, proč štítky na dveřích neobnovují.
Každý jsme jiný. Štítek na dveřích a zvonku mnohé o člověku napoví. Je pak snadné si odpovědět, kdo že to za dveřmi bydlí. Je to tak těžké? Je to srovnatelné s neumytou výlohou s luxusním zbožím. Asi neuvěřím., že nejde o výkladní skříň. Pak si připadám, jako v Harcově v okolí křižovatky u hotelu Závora. Chtěl bych vám vzkázat: mít štítek na dveřích není žádné chlubení. Je to úcta k těm, kteří vás hledají. Hovoří o vás, jací jste, zda umíte číst a psát.
Všem, kteří ničí vaše dobrá jména vzkazuji: jste čuňata a hlupci, hlupci. Vám, kteří bydlíte i díky nim v anonymitě: nedejte se zastrašit vandaly a blbci. Občas si zkontrolujte vaše zvonky: kam se podělo vaše dobré jméno? Nepotřebuje obnovit?
Netýká se to jen Harcova. Máme v okolí velké obce, města a sídliště se stejnými problémy.
Jsou činžovní domy, paneláky, dům od domu se lišící. Někde jak ze škatulky, v jiném, jak v pašeráckém doupěti. Divím se lidem, co tam, bydlí, asi je to dům hororových scén. Někde se tomu postavili tváří v tvář a bojují. Někde rezignovali. Jsou celé domy plné anonymních abonentů, domy oslav, radovánek a bouřlivých nocí. Tam si většinou na štítky a zvonky nepotrpí. Tam mají jiné priority.
Přitom štítek na zvonku leccos napoví. Třeba: pomalu, buď opatrný. Rozhodně mi ale řekne, kdo tu bydlí, koho jdu navštívit. Jako bych vstupoval do restaurace různých cenových tříd. Něco jde na vrub vandalům, mnohé však laxnosti a nevšímavosti majitelů bytů a nájemníků, kteří vědí, proč štítky na dveřích neobnovují.
Každý jsme jiný. Štítek na dveřích a zvonku mnohé o člověku napoví. Je pak snadné si odpovědět, kdo že to za dveřmi bydlí. Je to tak těžké? Je to srovnatelné s neumytou výlohou s luxusním zbožím. Asi neuvěřím., že nejde o výkladní skříň. Pak si připadám, jako v Harcově v okolí křižovatky u hotelu Závora. Chtěl bych vám vzkázat: mít štítek na dveřích není žádné chlubení. Je to úcta k těm, kteří vás hledají. Hovoří o vás, jací jste, zda umíte číst a psát.
Všem, kteří ničí vaše dobrá jména vzkazuji: jste čuňata a hlupci, hlupci. Vám, kteří bydlíte i díky nim v anonymitě: nedejte se zastrašit vandaly a blbci. Občas si zkontrolujte vaše zvonky: kam se podělo vaše dobré jméno? Nepotřebuje obnovit?
Netýká se to jen Harcova. Máme v okolí velké obce, města a sídliště se stejnými problémy.
úterý 22. září 2009
O půjčkách
Půjčte si a vyhrajete automobil. Půjčte si a my vám počkáme. Půjčte si, jsme u vás do hodiny. Moje máti si od sousedů nepůjčila ani vajíčko, Proč asi? Nechtěla vyhrát automobil, nebyla prostě in.. Scházelo jí toho moc, ale nechtěla všechno. Nějak při všech těch starostech zapomněla, že by si mohla půjčit. Stačilo jí, co měla.
Asi jsem vyrostl na jiné planetě. Půjčku na dovolenou, na myčku nádobí? Určitě ne. A při tom vydělávali oba. Máma i táta měli práci, já chodil do školy. Ten obyčejný svět se k nám nevrátí. Nic jsme (podle současných kritérií) doma neměli. Ale byli jsme v podstatě šťastní.
Kam se poděl ten ztracený svět bez půjček a doba prvních černobílých televizí, motorek se sajdkou a tramvajových jízdenek za pár desetníků? Dnes mi ale každý půjčí. A bezdomovců, lidí, co bydlí v parku a pod mosty, jsou haldy. Co nám tak moc scházelo, že přišly tyhle dny plné hojnosti? A naše děti? Ty si rády půjčí, věřte mi. Náš život? To muselo být hrozný! Nebyly mobily a na vesnici býval jeden telefon a kino hrálo v sobotu za dvě koruny. Dnes hraje ve městě za 250. Asi bych nešel, zpohodlněl jsem anebo zavolám, půjčím si a vyhraju automobil. A svezu nějakého bezdomovce, na kterého už nezbylo auto, letadlo, zeppelín, vrtulník...
Asi jsem vyrostl na jiné planetě. Půjčku na dovolenou, na myčku nádobí? Určitě ne. A při tom vydělávali oba. Máma i táta měli práci, já chodil do školy. Ten obyčejný svět se k nám nevrátí. Nic jsme (podle současných kritérií) doma neměli. Ale byli jsme v podstatě šťastní.
Kam se poděl ten ztracený svět bez půjček a doba prvních černobílých televizí, motorek se sajdkou a tramvajových jízdenek za pár desetníků? Dnes mi ale každý půjčí. A bezdomovců, lidí, co bydlí v parku a pod mosty, jsou haldy. Co nám tak moc scházelo, že přišly tyhle dny plné hojnosti? A naše děti? Ty si rády půjčí, věřte mi. Náš život? To muselo být hrozný! Nebyly mobily a na vesnici býval jeden telefon a kino hrálo v sobotu za dvě koruny. Dnes hraje ve městě za 250. Asi bych nešel, zpohodlněl jsem anebo zavolám, půjčím si a vyhraju automobil. A svezu nějakého bezdomovce, na kterého už nezbylo auto, letadlo, zeppelín, vrtulník...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)