Honzík se má

 Honzík se má. Dozajista se dožije jednoho sta let. Tolik o něm a ostatních, co spatří svět po roce 2000 ve vyspělých státech světa referují média. Přeji to všem, nejen svému vnukovi. Přeji to malému Vietnamci, jehož rodiče svou pracovitostí ve mně budí úctu. Přeji to malému Romovi, jehož rodiče zatím nepoznali klady a zápory stálého pracovního poměru. Dětem arabských rodičů, žijících v naší zemi, kteří tu podnikají a kteří nad naše zákony staví své – náboženské, islámské. Přeji dosažení věku sta let všem dětem světa. Aby je rodiče nechali svobodně a radostně žít a nechtěli pro to své ještě něco lepšího. Víc peněz, víc slunce na úkor druhého. Aby se děti, až dorostou, dohodly o všem samy, co komu a čeho kolik schází, aby se naučily spolu hovořit.
 Nebudou už je trápit nemoci. Budou si jen tak, do sta let žít. Není to málo. Ta cesta bude dlouhá a úžasná. Jen zapamatovat si jména všech lidiček, které cestou potkají. Jejich narozeniny, svátky, bar micve, prvních přijímání, co je a co není košer. Těch zaměstnání, koníčků a konfliktů mezi příbuznými! Vždy bude hrozit nějaké faux pas, když si zrovna nevzpomenou. Jen ty svátky, volné pátky, soboty neděle, modrá pondělí...
 Mám trochu strach. Vědí, co je čeká? Angličtina od první třídy, arabština jen pro ty, co se s rodiči vrátí do světa zahalených tváří. Hromady bio potravin, kozí a ovčí sýry, výtečné zažívání. Tvořivé zaměstnání, které povede k rozvoji nejen jejich osobnosti, ale co víc, napomůže uživit i jejich zaměstnané, ke starobnímu důchodu se blížící rodiče...
 Je toho moc, co na malé pretendenty dlouhověkosti čeká a snad bych ani nechtěl být v jejich povijanu. Co si o nás pomyslí, až dostanou rozum? Kam si nás zařadí? Nás, co jsme kdysi měli čas a chuť číst klasické knížky. Sem tam chodili pěšky, stáli fronty a na hranicích se prokazovali pasy. Vždyť ta naše doba taky už mizí. Čím oni pro změnu překvapí zase svoje děti? Dají jim taky podobný dárek, jako my jim dar dlouhověkosti? Jak s tím ony naloží? Žít dalších sto let? Možná víc? Budou to chtít? Co chudák naše země? Kam s našimi odpady?
 Neptejte se mě, do kolika let bych tu s vámi já chtěl dneska žít. Co je to za hloupou otázku? Co nejdéle. Co nejdéle, třeba do sta let... A pak někomu věřte!