Nosiče zavazadel.
Tím, že naši rodiče dali v padesátých letech minulého století své hlasy „Národní frontě“, uvědomili si zároveň, že nemohou dál ponižovat chlapíky s urážlivou žádostí – cválat s kufry, aby sami mohli kráčet bez zavazadla...
A co o nosičích říkaly předválečné drážní předpisy? Ve větších stanicích jsou ustanoveni za účelem „povinnosti nést na požádání cestujícího jeho zavazadla (ruční i cestovní), na místa jím určená. Nosiči mají služební odznak (služební čepici a náprsní lístek). Jsou povinni vydati cestujícímu známku opatřenou číslem nosiče a předložiti na požádání tarif poplatků za donešení“. Tak jako čističi bot, ani nosiči zavazadel se nestali atraktivní činností pro naše spoluobčany. Jistá „hrdost“ nedovoluje ani těm nejchudším, dlouhodobě nezaměstnaným a zadluženým vzít tak „ponižující“ práci. Jo, časy se mění a jistá zaměstnání už nejsou atraktivní ani dnes.
Plavce vorů
Ošetřují rovněž drážní předpisy První republiky. Cestovali totiž drahou po dobu volné vodní přepravy na zpáteční jízdě do stanice nejblíže k jejich bydlišti nebo pracovišti ve 3. třídě osobního vlaku na zvláštní průkaz a za snížené jízdné 33,3% slev.
Studenty nemajetné a chudé
Při jejich jízdách vlakem v době První republiky povolovalo ředitelství drah na zvláštní žádost slevu 50% z místa učiliště kamkoli. Stalo se dnes věcí jisté prestiže, že studenty chudé a nemajetné jen těžko rozeznáte podle oblékání od dětí bohatých a majetných. Ani tím se neliší, že by jedněm kručelo v žaludku a druzí měli tváře mastné od bůčku nebo jedni měli boty a druzí by cestovali neobutí.
Herce
Herec z povolání, rovněž stálý hudební a technický personál divadelních společností. Těm všem rovněž dráha přála a poskytovala slevu 33%. Snad proto, že herci kdysi patřili mezi ty, co třeli bídu s nouzí, byli pohublí a otrhaní. Rozhodně se nepodobali těm dnešním, skromným televizním hrdinům seriálů, dabingů či narozeninových a podnikových oslav, kde jejich skromné honoráře jim umožňují jezdit ve větším luxusu autem.
Česáče chmele
Ti se v dobách Egona Ervína Kische přepravovali bez ohledu na vzdálenost tam i zpět ve 3. třídě osobních vlaků za poloviční jízdné na poukázku potvrzenou okresním úřadem. Glosujme to asi tak, kdeže jsou dnes okresní úřady a kde chudí a nemajetní jezdící na kampaně česat chmel nebo sklízet cukrovku. „To všechno vodnééés čas...“
A na závěr: čekárny
„Pro pohodlí obecenstva zřízeny jsou na stanicích čekárny. Ty se otevírají nejméně 1 hodinu před odjezdem vlaku. Mezi 23. a 6. hodinou ranní zůstávají čekrny zpravidla zavřeny“. Mohu-li plynule navázat, pak zavřeny dnes zůstávají i mimo uvedené hodiny, až do počtu všech 24 hodin celého dne. Bez náhrady... I laviček je pomálu. Agresivita dnešních cestujících oproti těm dřívějším je abnormální a toho, co se odehrávalo v čekárnách je na romány. Ani ty jednoduché lavičky nebyly ušetřeny hororových scén.
Drahá cestovní veřejnosti, dráha je dnes žel dražší než autobusy. To nebývalo, jako mnoho jiných dobrých věcí. To, co zmizelo je navždy pryč a jen s krátkým povzdechem a s nostalgií vzpomeneme toho, co už se nikdy nevrátí. Asi jako v té písničce: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“. A také doby páry, přednostů stanic, píšťalek, trubek, karbidových lamp, štípaček a kartonových jízdenek. Uklidňuje mne, že na mé oblíbené trase Liberec – Machnín – Hrádek nad Nisou se jezdí podle jízdního řádu z roku 1912. No, není to o čase, je to jen o nás. Mohu jet autem, autobusem, lodí či letadlem. Jedu-li vlakem, sám jsem si vybral a vím, do čeho jdu nebo lépe – lezu. Tak ahoj ve vlaku.
Žádné komentáře:
Okomentovat