Českolipsko

Očima těch, kteří tu nebydlí a nebyli tu nikdy doma, je vidět jen polovina. Kusé, malé obrázky, sekvence filmu, kterému schází slova, byť zaujal a je překrásný. Ano, tak nějak vidím krajinu od Kryštofova údolí ještě na Liberecku, přes kopce a kopečky, přes velikou vodu, zámky, hrady a zámečky. Od lesů plných hub a malin, písčitých pláží zpod borovic. Na kopce, co stály a viděly, jak forman kdysi koně pohání, přes Lípu až někam na Ojbín. Ty kopce slyšeli zlého Bredu i Zdislavin pláč nad nemocnými. Orel tu nikdy nelétal, přesto tu máte spokojené medvědy, co se v Zákupech drbou o hradní kamení.

Nevím, jak pro ostatní, ale pro mne jste krajem sladkých borůvek, kamení i skla. V městě Boru i krásných vzpomínek na mládí. Jste krajem, kde jitřní chlad zvedá nad vodu opar zapomnění i věčného vzpomínání, jak bylo včera a jak bude zítra. V Lípě jsem ztratil kdysi příbuzného, tehdy, když nacisti vstoupili do města. Protože Němci vynikali důsledností a on byl Žid, raději skočil pod vlak, než by se nechal umlátit.

Jste krajem pohádek i pověstí. Vlakem jsem brázdil váš kraj. Z Liberce přes Lípu do Ústí. Znám vás, žel, asi jenom z kolejí. Ještě vím, že jste úžasně muzejní. V muzeu v České Lípě jsem byl a mohu porovnávat. Jste jedničkáři, možná i víc. Jste na křižovatce cest odkudsi kamsi a možná ještě dál, co já vím.

Máte v Lípě velkou nemocnici, kterou je prý třeba opravit. Za hodně brzkého šera jsem stál u brány blízko hradu v Zákupech a chtěl prodat cosi na vašem vyhlášeném bleším trhu, žel opilý pořadatel, mě dovnitř nepustil. Hnusná jsou klíšťata z Českolipska, prý jsou už hodně infikovaná, ale vy, místní, to jistě víte a chodíte zahaleni. Už brzo k vám začnu jezdit. Líbí se mi to, co jsem viděl z oken vlaku a budu chtít vidět víc. Chtěl jsem vám jenom napsat, že váš kraj se mi moc líbí a pokud souhlasíte, příští rok o vás napíši víc.

Volby 2010 po česku

 Víte, jak bude vypadat náš parlament, naše radnice po volbách? Ne, že bych byl jasnovidec, ale ti, co už do voleb něco vložili, to budou chtít zpátky a tak náš úplně první, nejvyšší volební lídr bude lišák mnoha mastmi mazaný. Rychlý a hbitý v norách i na frekventované dálnici, na dlouhých chodbách i všude tam, kam mohou přijít lovci. Jeho partizánský štáb bude mít polní i lesní nemocnici, pekárnu i kovárnu, jízdárnu i hvězdárnu, plavecký bazén, lesní chrám, udírnu i bar. Jeho dům bude plný cvrčků, plazivých hadů, půvabných mladých ještěrek i ptactva nebeského, červů i tasemnic, parazitů a hlístů. Nebude v něm nedostatek lysohlávek, konopí, nikotinu a bude stále co pít. A vůkol všude plno kapradí a hustého mlází, borůvek i sladkých malin. Z hůry bude hřát slunce a z teplé, vlhké země bude stoupat odér zapáchajícího podpaží.
 Ale to nám může být ukradené. Planeta ponese už jen jvybraná jména. Jména lišáků a drzých opic, kterým už nestačila voliéra a kterým jsme uvěřili: s Karlem, zemanovci, intrikáni, pámbíčkáři, moderátoři, modří, zelení, žlutí. Lišáci a Robinové Hoodové. Zvykej si voliči! Však už brzo poznáš, jak moc je nezajímáš až odvolíš a přijde čas splnit předvolební sliby. Ale co! Od čeho je bulvár. Budeme si číst s kým ti noví chodí, co jedí, s kým spí. Ti si ani nevzpomenou, že něco slibovali, chytří lišáci, straky, opice, blbouni nejapní, brouci všežraví....

Černožluté barvy

Severní Čechy. Jablonecko, Liberecko, Českolipsko. Všichni odtud i z blízkého okolí od onoho odpoledne 26. června 1914, kdy se objevily černožluté vyhlášky, spěchali do Turnova. Oba české armádní sbory, pražský i litoměřický, mobilizovaly do 24 hodin pod své prapory. První svěrtová válka se stala skutečností. „Štráfexpedice“ proti Srbskému království se rozvinula v zápas 31 států a státečků s nedozírnými následky.
Líbezný Turnov ( 6911 obyvatel, 672 domů)se stal v několika dnech středobodem vesmíru pro všechny naše dědečky a pradědečky – doplňovacím okresem pěšího pluku č. 94 i druhého praporu zeměbraneckého pluku č. 10. Většina mužů Jablonecka, Frýdlantska, Chrastavska, Liberecka, Českolipska, Turnovska, okolí Dubu i Hodkovic. Tisíce a tisíce záložáků mířilo do centra Turnova.
Ve městě byl takový hluk, že nebylo slyšet vlastní hlas. Nádvoří obou kasáren se černala davy mužů s kufříky, balíkya krabicemi v rukou. Délesloužící šarže pobíhaly zmateně kolem a svou bezradnost maskovaly bohapustými nadávkami a řvaním. Kolem plotů a zdí se tísnily plačící ženy aděti, tísnící se u černožlutých vrat se dovídaly, že na jejich tatínky se zde nevolá:“Tatínku,!“ ale elender hund, trottel popřípadě „čechiše pakáž“.
Mezitím přijížděly do Turnova v dalších hodinách nové a nové vlaky ze všech stran a chrlily další tisíce záložníků do přeplněného města. Jediný proud, obrovská řeka se stále valila od nádraží do města, plná ponejvíce Němců z Jablonecka, Lípy a Liberecka. Němci, střízliví i opilí zpívali a hulákali hesla provokující kdekoho a spílali slovanským Srbům.
Kasárna už nestačila. Byly obsazeny školy, pivovary, hospodské sály, stodoly a dvory, všechny volné místnosti ve městě i širokém okolí. V ty noci se Turnov přeměnil na Las Vegas, Monte Carlo – město nespalo. Hektické dny pokračřovaly hektickými nocemi. V kouři cigaret a ve výparech alkoholu chtěli Češi i Nemci, každý zvlášť, zapomenout nebo nemyslet na to, co je čeká za hrůznou budoucnost. Těžko se usínalo domácím za zpěvu „Lieb Vaterland magst ruhig sein“. Svátek svaté Anny se rozplynul v očekávané mase rezervistů, která proudila do města. To si pomalu zvykalo na to, že se stalo mamutím terminálem, skladem a překladištěm vojenského materiálu a vystrojovacím místem odcházejících na frontu. Skladiště se rychle vyprazdňovala, celé stohy, obrovské hromady výstroje hodinu, co hodinu měnily své majitele. Řemeny, bajonaty, manlicherovky, šálky, boty, prádlo.
Před sirotčincem i na poli proti hostinci „U Karla IV.“ se vařilo a kolem železných kotlů se hromadily davy vojáků. Štiplavý kouř páleného dřeva se táhl ulicemi pod „Zelenou cestou“, nad poli nad kasárnami stály v dlouhých řadách nové muniční vozy. Čekalo se jen, kdy dojde k neštěstí. Městem procházela policejní stráž a turnovští byli za stálého bubnování seznamováni se situací, kterou radnice zvládala jen s obrovskými problémy.
Velká pozornost všech byla upřena na odvod koní. Od páté hodiny ráno až do pozdní noci, hulánský major po celý den, za početné asistence četnictva, úřednictva, vojska a zvěrolékařů vykupoval koně pro potřeby armády. Ceny se pohybovaly od 450 do 800 korun. Byl-li majitel koně s cenou srozuměn, byla mu vystavena kvitance, kterou si po šesti nedělích mohl směnit za hotovost na berním úřadu. Pokud majitel koně nesouhlasil s navrhovanou cenou, hulánský major zvolal: „Odhad!“ a odhadní cenu stanovili na místě civilní odhadci. Vůči takovému výroku nebylo odvolání. Odvedeným koním byla do hřívy dána plomba nebo jim rovnou bylo vypáleno na stehna žhavým železem znamení. V prvních dnech mobilizace činila cena za odvedené koně hodně přes čtvrt milionu. V té době stála vykrmená husa jednu korunu a padesát krejcarů. Při takové koncentraci lidí je pochopitelné, že Turnov byl záhy „vyjeden i vypasen“. Ceny začaly závratně stoupat.
Velkou podívanou byla velká vojenská mše na cvičišti za Daliměřicemi 31. července 1914. Dostavilo se na ni více jak 6000 věřících vojáků a tisíce diváků se přišlo podívat. Vojáci i koně byli ozdobeny kvítím a vše dohromady tvořilo obrovskou mírovou iluzi. Ta však pro naše dědečky skončila velmi brzy. Ještě téhož dne, ve Skálově ulici večer, do počínajícího soumraku letního dne zazněly vřeštivé zvuky polnice, které přehlušila vojenská hudba. Při ní pochodoval z kasáren první prapor pěšího pluku č. 94, vedený podplukovníékem Hinkelmanem na turnovské nádraží.
Celé město bylo v mžiku na nohou. Obrovský dav mužů, žen a dětí vyprovodil celou jednotku až k přistavené vlakové soupravě. Reservisté tam naplnili pověstné nákladní vagóny (40 mužů nebo 6 koní). Terčem posměchu německých vojáků byl ruský car a srbský král Petr I., kteří tu byli zobrazeni v různých pózách s doplněnými přisprostlými veršíky. Čeští hoši odjížděli s nápisy „Sbohem, česká země! Sbohem, české děvy!“.
Po deváté hodině večerní odjela první souprava za českého zpěvu „Kde domov můj“ a německého „Wacht am Rhein“, k ránu pak odjeli další a během následujícíhi dne i zbývající. Do vyprázdněných kasáren, změněných v c. k. reservní nemocnici již 31. srpna přijel první transport raněných ze srbských bojišť, v září ranění z Haliče, ale to už je jiná kapitola z dějin našeho kraje. Téměř pet let trvala První světová válka než bylo Versailským mírem umožněno realizovat přání většiny – samostatný stát, Československou republiku.

O smíchu

 Taky jste si všimli? Co žijeme v kapitalismu, už se tolik nesmějeme. Ne, že by v „reálném socialismu“ bylo tolik věcí k zasmání, ale přece jen jsme se smáli častěji. Teď jsme svobodnější a zodpovědnější. Tehdy jsme měli pod sebou vždy záchrannou síť, nyní se vždy můžeme propadnout až na dno. A to budí strach, aspoň u dospělých. Mladí, ti mají záchrannou síť v nás, ale my dnes víme, že postarat se musíme sami. To je kapitalismus a tomu se není radno smát.
 Smích kdysi provázel i nás. Smích umí léčit. Dnes chodíme pro léky do lékárny a ty rostou jako houby po dešti. Humor je kořením života. Smát se uměli i staří Římané a jejich svátek, Den bláznů, neměl chybu. Staří Indové zase měli svátek Huli, kdy se prý smáli, až jim turbany padaly s hlavy. My máme „apríla“, ale kdeže jsou ty časy, kdy mě někdo naposledy vyvedl aprílem. Vzpomínám na Haškovu Lipnici, knížky nakladatelství HUSA, na Dikobraz, na „přihlouplé“ televizní estrády, filmové veselohry, lidové zábavy, kulturní pořady nevalné umělecké úrovně, které ale poskytovaly něco z tzv. komunální problematiky, která nám byla blízká, které ¨jsme rozuměli a které jsme se smáli.
 Dnešní telenovely, filmové horrory a přenosy z jednání Parlamentu děsí, vyvolávají deprese, špatné trávení a strach z budoucnosti. Stav společnosti, především mezi starými a mladými je tak tristní, že opravdu neposkytuje prostor pro smích a zábavu. Zábavy jsou čistě komerční záležitostí: slavnosti piva, sportovní zápasy. Koncerty populárních umělců stojí a padají s vloženými a očekávanými penězi. 
 Smích kdysi provázel naše předky a pomáhal v těžkých dobách. Jak to, že to nyní nefunguje? Proč ti, kteří nás baví, nejsou víc usměvaví, proč je jejich humor tak „politický“, urážlivý a ostře vyhraněný? Nevím, jak je tomu jinde, zda Indům i dnes padají turbany s hlavy a jak moc se smějí dnešní Římané. 
 Něco mi říká, že není čemu se smát.Že Světová investiční banka pro rozvoj neinvestuje do smíchu, ale do zcela jiných, prozaických záměrů. Zda to není právě tím, proč se dnes točí tak málo filmů jako třeba Pekařův císař a císařův pekař. Proč vtipy už tak neletí a proč se ulice plní bezdomovci a nezaměstnanými, kteří tak těžko hledají práci zvláště, pokud jsou starší...

Zákon shromažďovací

 „Rozejděte se!“ Asi to znáte. Kdysi to výhružně znělo za našimi zády, když se kamarádi bavili tím, že pokud se zastavíme, budeme už tři a porušíme literu zákona. Porušíme jeden ze sloupů, na němž stálo staré Rakousko, zákon shromažďovací, kdy se říkalo, že starý pán ve Vídni nepřeje „bunktování“ a shromažďování..
 Ale například turnovští , ti se spolkovému životu nevyhýbali. V roce 1908 bylo jen v Turnově téměř 60 spolků a byli to nějaké spolky! Mezi libozvučné lze zařadit Stůl pravdy pro podporu chudé školní mládeže, Katolickou politickou jednotu pro vikární okres Turnovský, Spolek mládenecký, Klub českých velocipedistů Turnov. Mezi spolky odborné se řadila místní skupina Národního sdružení okresních cestářů, Hostinského pomocnictva, Brusičů drahokamů. Mezi různé lze pak zařadit například Spolek pro zřízení Riegrovy mohyly na Kozákově, Pro vystavění a zřízení národně-sociálního domu v Turnově...
 Jak vidno, když přišel turnovák z práce, nemusel zapínat počítač, jako dnes, pospíchat do autoškoly či na nákup do supermarketu. Pradědové měli jiné záliby. Pouhé jedno století dokázalo, vyhnat z lidí touhy po kolektivizaci a společné práci pro veřejnost. Dálky se změnily na centimetr a to, co bývalo na dosah ruky zmizelo v dáli. Už se neumíme družit a dnes pouze výjimkky potvrzují pravidlo.
 Později přišly na svět brigády, akce Z a subotniky, které, dnes zavrženy, oddělily od sebe sousedy, lůidi z jednoho panláku, ulice. Lidé se potkávají, ale už se neznají. Sice se pozdraví, psy vyvenčí, jednou za 4 roky společně zavolí, ale už se nedruží. Ani dobrovolně ani z vůle úřadů. Nemusí. Mají svá politická přesvědčení a občanské svobody. Žel i díky tomu narůstá mezi nimi nevraživost a nesnášenlivost, jako by si něčím škodili. 
 Čím to je? Na to by měl odpověď hledat každý sám v sobě. Přestáváme být lidmi, stávají se z nás individualisté, kteří vidí jen sebe a své rodiny. Škoda těch spolků a společných brigád na stavbách mateřských školek, hřišť, a prodejen „Jednot“ na vesnicích, na chmelu a na bramborách.
 Vylili jsme vaničku i s dítětem. Za to máme nové, fajnové politické strany, škaredé, hamižné a xenofóbní politiky, kteří nás oblbují předvolebními sliby a pak, dnešní realitu, kde přetrvává sobectví nad solidaritou.

Avizo nové knihy

 Nakladatelství Vega-L Nymburk, připravuje do tisku knihu oblíbených fejetonů Egona Wienera, doplněnou nejstaršími pohlednicemi z Libereckého kraje. Fejetony znají čtenáři deníků na Liberecku, Jablonecku, Turnovsku, Semilsku, v podhůří Krkonoš stejně jako v okolí Máchova jezera i v České Lípě. 
 Známý a oblíbený liberecký publicista, autor desítek výstav pohlednic i úspěšné knihy Rub a líc mých pohlednic, glosuje ve svých fejetonech současné dění na severu Čech. V nové knize čtenáři najdou i vtipné a humorné články o málo známých historických událostech z regionu i okolí.
 Kniha je doplněná reprinty těch nejhezčích litografických pohlednic a vše nasvědčuje tomu, že bude stejně úspěšná jako kniha Rub a líc mých pohlednic, která zařadila autora mezi nejčtenější místopisné autory regionu.

  Ing. Ivan Ulrych
  nakladatelství VEGA-L

Berlínská vláda zasedala v Liberci

 Před 144 lety, 24. června roku 1866 pruská armáda obsadila Liberec a Liberecký zámek se stal na jistou dobu sídlem pruského krále, sídlem pruské vlády a generálního štábu pruské armády. Všechny uvedené instituce usazené v Liberci pracovaly stejně jako v Berlíně. 
 Na jednání pruské vlády v Liberci docházelo často ke sporům mezi předsedou vládyOtto Bismarckem a ministrem války, generálem Rohnem. Na jednom z jednání libereckého kabinetu ve městě pod Ještědem upozornil Bismarck generála Rohna na skutečnost, že by měl lépe zajistit bezpečnost berlínského monarchy, vlády i generálního štábu, neboť jeho výzvědná služba zjistila, že nedaleko Liberce operuje silný oddíl saské jízdy – spojence Rakouska. Oddíl by mohl na Liberec zaútočit a celé vedení pruského státu i armády lehce zajmout, čímž by Prusko válku v roce 1866 prohrálo. 
 Ministra Rohna se kritika dotkla, ale faktem zůstalo, že v Liberci byli pouze vojáci týlových jednotek. Aby Bismarckovu kritiku otupil, prohlásil, že předseda vlády se především bojí o svou bezpečnost. Ten, aby dokázal svou statečnost, našel si ubytování mimo zámek a to v dnešní ulici 8. března č.p. 13, naproti bývalé tiskárně Severografia. Nebylo to tedy daleko od zámku, takže zůstal nablízku, kdykoli k dispozici pruskému králi.
 K Bismarckovu ubytování v libereckém civilním domě se pojí zajímavá historka. Když prý přicházel ve vojenské uniformě se svým pobočníkem do nového bytu, přišel se na hosty také podívat v doprovodu služky i malý synek majitele domu. Měl na hlavě papírovou čepici, na rameni dřevěnou pušku a za pasem malou šavličku. Bismarck se dal s chlapečkem do řeči a pochopitelně se ho zeptal, zda bude také vojákem. Dočkal se však odpovědi, kterou nečekal: „Budu vojákem, abych mohl všechny nenáviděné Prusy postřílet!“ Služka, to se ví, zbledla jako křída, popadla chlapce a odvedla jej rychle z dohledu zkoprnělého Bismarcka.
 Když se po pár dnech pruská vláda, král a generální štáb stěhovali na opuštěný Sychrov ( celá Rohanova rodina odjela do Vídně), poslal Bismarck služce několik stříbrných tolarů s poznámkou, že je to odměna za úklid pokoje, ve kterém bydlel a také náhrada za ten úlek při jeho příchodu...
 Pruský král ze Sychrova poslal knížeti Rohanovi telegram, ve kterém mu poděkoval za ubytování. V té době se už naplno rozhořely boje Prusko-Rakouské války, kterou Rakousko fatálně prohrálo. Telegram, tehdy vypravený ze Sychrova, musel „obejít“ válečnou oblast přes neutrální státy a svým putováním se pruskému panopvníkovi notně prodražil.
 Tato válka ovšem nebyla jen válkou galantních telegramů a darovaných tolarů. Je třeba vzpomenout i mnoha jejích obětí, které v okolí Liberce odpočívají už 144 let po střetnutí u Chrastavy, nad Machníněm, v Ostašově a především z velké bitvy mezi Vescem a Dlouhými Mosty. Pomníčky a hroby padlých vojáků obou válčících stran připomínají padlé ve válce převážně Němců proti Němcům na našem území.