Černožluté barvy

Severní Čechy. Jablonecko, Liberecko, Českolipsko. Všichni odtud i z blízkého okolí od onoho odpoledne 26. června 1914, kdy se objevily černožluté vyhlášky, spěchali do Turnova. Oba české armádní sbory, pražský i litoměřický, mobilizovaly do 24 hodin pod své prapory. První svěrtová válka se stala skutečností. „Štráfexpedice“ proti Srbskému království se rozvinula v zápas 31 států a státečků s nedozírnými následky.
Líbezný Turnov ( 6911 obyvatel, 672 domů)se stal v několika dnech středobodem vesmíru pro všechny naše dědečky a pradědečky – doplňovacím okresem pěšího pluku č. 94 i druhého praporu zeměbraneckého pluku č. 10. Většina mužů Jablonecka, Frýdlantska, Chrastavska, Liberecka, Českolipska, Turnovska, okolí Dubu i Hodkovic. Tisíce a tisíce záložáků mířilo do centra Turnova.
Ve městě byl takový hluk, že nebylo slyšet vlastní hlas. Nádvoří obou kasáren se černala davy mužů s kufříky, balíkya krabicemi v rukou. Délesloužící šarže pobíhaly zmateně kolem a svou bezradnost maskovaly bohapustými nadávkami a řvaním. Kolem plotů a zdí se tísnily plačící ženy aděti, tísnící se u černožlutých vrat se dovídaly, že na jejich tatínky se zde nevolá:“Tatínku,!“ ale elender hund, trottel popřípadě „čechiše pakáž“.
Mezitím přijížděly do Turnova v dalších hodinách nové a nové vlaky ze všech stran a chrlily další tisíce záložníků do přeplněného města. Jediný proud, obrovská řeka se stále valila od nádraží do města, plná ponejvíce Němců z Jablonecka, Lípy a Liberecka. Němci, střízliví i opilí zpívali a hulákali hesla provokující kdekoho a spílali slovanským Srbům.
Kasárna už nestačila. Byly obsazeny školy, pivovary, hospodské sály, stodoly a dvory, všechny volné místnosti ve městě i širokém okolí. V ty noci se Turnov přeměnil na Las Vegas, Monte Carlo – město nespalo. Hektické dny pokračřovaly hektickými nocemi. V kouři cigaret a ve výparech alkoholu chtěli Češi i Nemci, každý zvlášť, zapomenout nebo nemyslet na to, co je čeká za hrůznou budoucnost. Těžko se usínalo domácím za zpěvu „Lieb Vaterland magst ruhig sein“. Svátek svaté Anny se rozplynul v očekávané mase rezervistů, která proudila do města. To si pomalu zvykalo na to, že se stalo mamutím terminálem, skladem a překladištěm vojenského materiálu a vystrojovacím místem odcházejících na frontu. Skladiště se rychle vyprazdňovala, celé stohy, obrovské hromady výstroje hodinu, co hodinu měnily své majitele. Řemeny, bajonaty, manlicherovky, šálky, boty, prádlo.
Před sirotčincem i na poli proti hostinci „U Karla IV.“ se vařilo a kolem železných kotlů se hromadily davy vojáků. Štiplavý kouř páleného dřeva se táhl ulicemi pod „Zelenou cestou“, nad poli nad kasárnami stály v dlouhých řadách nové muniční vozy. Čekalo se jen, kdy dojde k neštěstí. Městem procházela policejní stráž a turnovští byli za stálého bubnování seznamováni se situací, kterou radnice zvládala jen s obrovskými problémy.
Velká pozornost všech byla upřena na odvod koní. Od páté hodiny ráno až do pozdní noci, hulánský major po celý den, za početné asistence četnictva, úřednictva, vojska a zvěrolékařů vykupoval koně pro potřeby armády. Ceny se pohybovaly od 450 do 800 korun. Byl-li majitel koně s cenou srozuměn, byla mu vystavena kvitance, kterou si po šesti nedělích mohl směnit za hotovost na berním úřadu. Pokud majitel koně nesouhlasil s navrhovanou cenou, hulánský major zvolal: „Odhad!“ a odhadní cenu stanovili na místě civilní odhadci. Vůči takovému výroku nebylo odvolání. Odvedeným koním byla do hřívy dána plomba nebo jim rovnou bylo vypáleno na stehna žhavým železem znamení. V prvních dnech mobilizace činila cena za odvedené koně hodně přes čtvrt milionu. V té době stála vykrmená husa jednu korunu a padesát krejcarů. Při takové koncentraci lidí je pochopitelné, že Turnov byl záhy „vyjeden i vypasen“. Ceny začaly závratně stoupat.
Velkou podívanou byla velká vojenská mše na cvičišti za Daliměřicemi 31. července 1914. Dostavilo se na ni více jak 6000 věřících vojáků a tisíce diváků se přišlo podívat. Vojáci i koně byli ozdobeny kvítím a vše dohromady tvořilo obrovskou mírovou iluzi. Ta však pro naše dědečky skončila velmi brzy. Ještě téhož dne, ve Skálově ulici večer, do počínajícího soumraku letního dne zazněly vřeštivé zvuky polnice, které přehlušila vojenská hudba. Při ní pochodoval z kasáren první prapor pěšího pluku č. 94, vedený podplukovníékem Hinkelmanem na turnovské nádraží.
Celé město bylo v mžiku na nohou. Obrovský dav mužů, žen a dětí vyprovodil celou jednotku až k přistavené vlakové soupravě. Reservisté tam naplnili pověstné nákladní vagóny (40 mužů nebo 6 koní). Terčem posměchu německých vojáků byl ruský car a srbský král Petr I., kteří tu byli zobrazeni v různých pózách s doplněnými přisprostlými veršíky. Čeští hoši odjížděli s nápisy „Sbohem, česká země! Sbohem, české děvy!“.
Po deváté hodině večerní odjela první souprava za českého zpěvu „Kde domov můj“ a německého „Wacht am Rhein“, k ránu pak odjeli další a během následujícíhi dne i zbývající. Do vyprázdněných kasáren, změněných v c. k. reservní nemocnici již 31. srpna přijel první transport raněných ze srbských bojišť, v září ranění z Haliče, ale to už je jiná kapitola z dějin našeho kraje. Téměř pet let trvala První světová válka než bylo Versailským mírem umožněno realizovat přání většiny – samostatný stát, Československou republiku.