A přestaň si hrát s tankem! Osvobodil i tvé rodiče, nebo ne? Máme to problém v naší domovině! Neumíme to s hrdiny na podstavci. Na každého něco víme. Jakýpak hrdina, když jako mladý kradl višně… Ten tank opravdu v roce 1945 nepřijel do Prahy jako první. Ale na své cestě kus světa od fašistů osvobodil a seděli v něm skvělí lidé, kteří svůj krk a život svěřili stroji, který obstál a dovezl osvoboditele – rudé vojáky až do májové Prahy přes spáleniště, přes krvavé řeky…
A pak mým jménem, kdosi s nudlí u nosu, ten tank natřel na růžovo, jako by do krajek chtěl obléci hrdinu. Proč se nešel malíř pokojů rovnou vyčůrat na hrob neznámého vojína? Proč rovnou na Olšanech nenechal ty, co padli za svobodu vyorat a odvést do kafilérie… Opravdu máme tolik hrdinů, co umí jen natírat tanky, plácat do nich rukou, nic víc, nic víc?
Je mi špatně z takové cti, dívat se jak přestárlí kluci a ministr české vlády blbne. Jak si plete dojmy s pojmy. Ten tank a jeho posádka, kterou zneuctily a urazily velké nuly, neobsazoval tuhle republiku v roce 1968, ale je už naší národní vlastností místo poděkování plivnout hrdinům do očí. Těžko oddiskutuje někdo, že nejprve jde jedno a za ním putuje až to druhé. Nejdřív jsme si div neurvali jazyk, jak jsme Rusům za všechno děkovali, pak jsme v opačném gardu, vše ruské nenáviděli, až nás ruce pálily. Copak se neumíme normálně chovat? Rozumně uvažovat? Musíme mít stejný názor s tím natěračem tanku, který se narodil hluboko v míru a neví, co byla válka a v jednom se mýlí?
Tenhle tank s okupací v roce 1968 nemá, co by ho spojilo, nezaslouží si být za slečinku. Natěrač i ministr, co jej na pontonu usazoval, by udělali líp, kdyby do té řeky skočili a ochladili svá rozpálená těla a raději nám vysvětlili, alespoň ministr, proč kolem něj všichni kradou. Co nás všechny stojí jeho nové pandury, kolik si kdo strčil do kapsy a přitom nadával na Rusy…
Egon Wiener
sobota 9. července 2011
neděle 3. července 2011
Francouzština
Francouzština byla odjakživa jazykem galského kohouta, Athose, D´Artagnana, Aramise, Porthose a taky Jany z Arku a poštovních úředníků a celníků. Vím to. Celý svůj život sbírám známky a pošty spolu komunikovaly vždy galsky. Francouzsky, samozřejmě. Však i můj první známkový katalog Yvert to se mnou zkoušel touhle řečí. Co vím, tak i diplomaté museli umět „fráninu“, tak jako vzrůstem malí vzdělanci z Indočíny Ho Či Min a další. Též Napoleon s Josefínou spolu mluvili francouzsky. Uměli ji i Karel IV., polští králové i ruští carové. Na ní stálo samoděržaví. Uměl ji Lenin a vsadím boty, že i Naděžda Krupská, autor verneovek, kapitán Dreyfus, baron Rothschild, Mata Hari, vynálezce papinova hrnce, maršálové Petén i Fosch, minér Lesseps, pán a paní Curie, moje setřenice z Naharia v Izraeli. Učit se ji musela čtyři roky na gymnáziu má oblíbená dcera Sára. Mluvila jí děvčata, co uklízela v zámcích na Loiře, ve francouzských TGV rychlících, holiči ve Strassburgu, mstitelé svedených dcer na Elbě rybáři z Bretaně. Páni, co žili na Sychrově, Rohanové, letci slavné letky Normandie – Němen, co za druhé světové války vzlétali do bojových akcí ze Sovětského svazu i ti, co ve „svobodné zóně“ poslali francouzské ženy do plynu.
Francouzština, je řeč králů, jakobínů, Zoly, Balzaca, Pasteura i Edith Piaf, stavitelů horkovzdušných balónů, Asterixe, Obelixe a maršála De Gaulla. Monackého prince i hádavé Bardotky, četníků ze Sant Tropéz, kuličky hazardu známé rulety v Monaku, zvoníka od Matky Boží v Paříži, rakušanky sťaté gilotinou.
Francouzština je řečí nosohltanu a těch, co nechrápou, proto ji asi neumím. Mám nosní polypy a v nosní přepážce díru. Proč, ptám se vás, doktore Kosi? Říkal jste: „Ještě jednou takového pacienta a půjdu do dolů.“ Co vás to napadlo emigrovat a Laděnu tu nechat? Dnes jste už asi zcela jistě nahoře.
Nevím, zda pánbůh mluví francouzsky, ale pošta patřila téhle aromatické, libozvučné řeči. Vím, proč ji neumím. Neumím zpívat, nadávat a klít. Pro tuhle řeč je třeba mít dar hudebního sluchu. Co je to kankán a hudba Jacquese Offenbacha? Francouzská vstupenka do nebe, spalující melodie židovského autora, co mluvil jenom francouzky.
Ta řeč je i dar, odměna, jako Řád čestné legie. Měl ho Štefánik jako prezident Beneš. Přátelé sladké Francie. Francie to je posvátná Remeš, tak jako spolehlivé francouzské auto a sladké víno. Francouzsky mluvící města v daleké Kanadě.
Buď francouzštině čest. Ať žije Francie, ať žijí frantíci a jejich krásná řeč.
Francouzština, je řeč králů, jakobínů, Zoly, Balzaca, Pasteura i Edith Piaf, stavitelů horkovzdušných balónů, Asterixe, Obelixe a maršála De Gaulla. Monackého prince i hádavé Bardotky, četníků ze Sant Tropéz, kuličky hazardu známé rulety v Monaku, zvoníka od Matky Boží v Paříži, rakušanky sťaté gilotinou.
Francouzština je řečí nosohltanu a těch, co nechrápou, proto ji asi neumím. Mám nosní polypy a v nosní přepážce díru. Proč, ptám se vás, doktore Kosi? Říkal jste: „Ještě jednou takového pacienta a půjdu do dolů.“ Co vás to napadlo emigrovat a Laděnu tu nechat? Dnes jste už asi zcela jistě nahoře.
Nevím, zda pánbůh mluví francouzsky, ale pošta patřila téhle aromatické, libozvučné řeči. Vím, proč ji neumím. Neumím zpívat, nadávat a klít. Pro tuhle řeč je třeba mít dar hudebního sluchu. Co je to kankán a hudba Jacquese Offenbacha? Francouzská vstupenka do nebe, spalující melodie židovského autora, co mluvil jenom francouzky.
Ta řeč je i dar, odměna, jako Řád čestné legie. Měl ho Štefánik jako prezident Beneš. Přátelé sladké Francie. Francie to je posvátná Remeš, tak jako spolehlivé francouzské auto a sladké víno. Francouzsky mluvící města v daleké Kanadě.
Buď francouzštině čest. Ať žije Francie, ať žijí frantíci a jejich krásná řeč.
Den nezávislosti v pořadí 235.
Protože to neumíme, máme se co učit. Je to o hrdosti a vzájemné úctě. Nikdo se na nikoho netlačil, nechtěl servilně autogram, nepospíchal. I to sluníčko svítilo a hřálo, přes všechny negativní meteorologické předpovědi.
Prezident republiky Václav Klaus stál metr před námi. Nikdo nepředbíhal. Někteří drželi v tlapce květiny, jiní čokoládové bonbóny. Stáli jsme v zástupu po dvojicích, těsně před námi pohublý kardinál Vlk s teologem Hermanem, k nim se připojila „jaderná“ inženýrka Drábová s usměvavým indem.
Moc hezké bylo její objetí s kardinálem. Indiskrétně jsem vyslechl jejich rozhovor. Neuvěříte! Chtěla, aby kardinál loboval za patrona pro jaderné fyziky. Kardinál jí to slíbil, a že se bude rvát jako lev příští týden u Svaté kurie v Římě. Kdo by to řekl!
Všichni stojící ve frontě na podání ruky panu velvyslanci se mezi sebou znali. Pouze se občas dohadovali, co mu popřát, aby neslyšel pořád to samé. Jana mu poděkovala za pozvání, já mu popřál sluníčko a hodně úspěchů. Co mi odpověděl nevím, víc se věnoval Janě. Jeho paní zase srdečně a mocně cloumala mou paží. Pár kroků davem generálů, církevních hodnostářů všech náboženství, velvyslanců, atašé, vědců a intelektuálů a byli jsme na schodech rezidence vedoucích do zahrad bývalého paláce rodiny Petschků.
Před námi hrálo hudební těleso americké armády a zaměstnanci ambasády, kteří to také dobře uměli. Na všechny čekalo občerstvení až takové rozličné a matoucí, že jsem si spletl malé černé kamínky v misce zatěžující letáček s exotickou pochutinou. Pokud budu pozván i příště, vezmu panu velvyslanci ochutnat české buchty s povidly a mákem. Počkám až si kousne a zhodnotí, jak chutnají.
Nikdy bych nevěřil, kdo všechno přišel oslavit s Američany jejich svátek. Byla tu celá naše vláda, prezident bez manželky, zástupci obou komor parlamentu, generální štáb, zástupci univerzit, diplomaté, představitelé institucí, kléru, zástupci organizací, novináři, spisovatelé, osobní přátelé, významní lékaři, vědci, podnikatelé, politici, opozice, bývalý premiér Zeman i bývalý primátor Liberce Jan Korytář.
Českou hymnu zazpívala Iva Bittová, hymnu USA Michael Horák. Český prezident pronesl projev v angličtině, ambasador USA jej prošpikoval českými bonmotty. (Jak známo, maminka Normana Eisena je z Čech). Prezident Klaus využil téměř celých dvou hodin k neformálním rozhovorům mimo protokol a tak většina z nás, stojících okolo, využila té příležitosti představit panu prezidentovi svůj doprovod. Poklidnou atmosféru „zneužili“ pouze redaktoři TV Prima k dotazu na názor prezidenta k ukončení vládní krize.
Norman Eisen bodoval tím, jak lehce spěchal podat si ruku s každým v zahradě a poptat se tradičně: „How do you do?“ Trochu mne vyvedl z míry hlavní hygienik, který mi poli kravatu červeným vínem. O to větší radost jsem měl z toho, že generál Sedláček je stále ve formě i ve svých více devadesáti letech.
Odešli jsme s Janou spolu s MUDr. Pirkem. My jsme šli na metro, expremiéra Zemana odvážela na Vysočinu limuzína.
Den nezávislosti USA 235. V pořadí se vydařil. Budu se těšit na další.
Prezident republiky Václav Klaus stál metr před námi. Nikdo nepředbíhal. Někteří drželi v tlapce květiny, jiní čokoládové bonbóny. Stáli jsme v zástupu po dvojicích, těsně před námi pohublý kardinál Vlk s teologem Hermanem, k nim se připojila „jaderná“ inženýrka Drábová s usměvavým indem.
Moc hezké bylo její objetí s kardinálem. Indiskrétně jsem vyslechl jejich rozhovor. Neuvěříte! Chtěla, aby kardinál loboval za patrona pro jaderné fyziky. Kardinál jí to slíbil, a že se bude rvát jako lev příští týden u Svaté kurie v Římě. Kdo by to řekl!
Všichni stojící ve frontě na podání ruky panu velvyslanci se mezi sebou znali. Pouze se občas dohadovali, co mu popřát, aby neslyšel pořád to samé. Jana mu poděkovala za pozvání, já mu popřál sluníčko a hodně úspěchů. Co mi odpověděl nevím, víc se věnoval Janě. Jeho paní zase srdečně a mocně cloumala mou paží. Pár kroků davem generálů, církevních hodnostářů všech náboženství, velvyslanců, atašé, vědců a intelektuálů a byli jsme na schodech rezidence vedoucích do zahrad bývalého paláce rodiny Petschků.
Před námi hrálo hudební těleso americké armády a zaměstnanci ambasády, kteří to také dobře uměli. Na všechny čekalo občerstvení až takové rozličné a matoucí, že jsem si spletl malé černé kamínky v misce zatěžující letáček s exotickou pochutinou. Pokud budu pozván i příště, vezmu panu velvyslanci ochutnat české buchty s povidly a mákem. Počkám až si kousne a zhodnotí, jak chutnají.
Nikdy bych nevěřil, kdo všechno přišel oslavit s Američany jejich svátek. Byla tu celá naše vláda, prezident bez manželky, zástupci obou komor parlamentu, generální štáb, zástupci univerzit, diplomaté, představitelé institucí, kléru, zástupci organizací, novináři, spisovatelé, osobní přátelé, významní lékaři, vědci, podnikatelé, politici, opozice, bývalý premiér Zeman i bývalý primátor Liberce Jan Korytář.
Českou hymnu zazpívala Iva Bittová, hymnu USA Michael Horák. Český prezident pronesl projev v angličtině, ambasador USA jej prošpikoval českými bonmotty. (Jak známo, maminka Normana Eisena je z Čech). Prezident Klaus využil téměř celých dvou hodin k neformálním rozhovorům mimo protokol a tak většina z nás, stojících okolo, využila té příležitosti představit panu prezidentovi svůj doprovod. Poklidnou atmosféru „zneužili“ pouze redaktoři TV Prima k dotazu na názor prezidenta k ukončení vládní krize.
Norman Eisen bodoval tím, jak lehce spěchal podat si ruku s každým v zahradě a poptat se tradičně: „How do you do?“ Trochu mne vyvedl z míry hlavní hygienik, který mi poli kravatu červeným vínem. O to větší radost jsem měl z toho, že generál Sedláček je stále ve formě i ve svých více devadesáti letech.
Odešli jsme s Janou spolu s MUDr. Pirkem. My jsme šli na metro, expremiéra Zemana odvážela na Vysočinu limuzína.
Den nezávislosti USA 235. V pořadí se vydařil. Budu se těšit na další.
Popice u Znojma
Pokud jste z Jablonce nebo z Liberce, tak o tom uvažujte. Liberecký kraj a jižní Morava, sever a jih. Doma mi neuzrál ani mech a Popice jsou zralé, barevné a sladké. Bůhví kolik jim je let, ale málo to není. Viděl jsem vinné sklepy pod kostelem spolu s vinařem Koníčkem a ochutnával jeho víno. Takové sklepy v Liberci nejsou, snad jen hluboké sklepy pod „Plzeňkou“, sklepy civilní obrany a snad ještě v Jablonném pod Zdislavou… Ale co ty mají společného s romantikou a dobrou náladou?
Za to, když jste v Popicích, tak musíte vzhůru, doleva a pořád nahoru, až dojdete vřesem do vinic, které snad musí patřit jen Pánubohu. Všude kolem se hlasitě ozývají ptáci s měňavým peřím a na vysoké obloze ladně krouží predátor.
Obzor je tu pro nás, co jsme zvyklí zarazit se pohledem o hory, příliš vzdálený. Kaplička, Boží muka, pumpa u studny. Slunce ze všech stran, štětec a paleta. Zelená je barva úrody. Živé barvy. Smaragd, opál, tyrkys, jadeit a křišťálová voda. Připadám si jako v Jiříkově vidění. Je tu krásně, jako bych byl ve slunné Francii.
Krajina se podobá francouzskému Barbizónu, jako by vedle mne usedl velký Theodor Rousseau, Huguet, Latour nebo Vernon. S nimi vidím krajinu. Stromy a keře plné plachých ptáků hřadujících ve větvích. Ovce rozvážně spásají trávu, lidé pracují na vinicích. Široko daleko žádný známý smrk, strom deštných pralesů Jizerských hor. Vzpomínám na jeden pár hrdliček hnízdící ve větvích studeného pichláček v ranním sluníčku u rodného domu v Machníně.
Popice. A kolem těch podivných jmen! Havraníky, Hnanice, Mašůvky, Konice, Šatov… Vesnice se jmény jako písnička. A také je to o lidech jako jsou manželé Bogdanovi. Nějak mi tu nescházejí sprejeři, vandalové a somráci, co se dožadují příspěvku na krabicové víno.
Mám chuť na dobré jídlo a ještě lepší víno. A že ho tu kolem je! Můj drahý domove, přece jen je dobré občas zvednout kotvu a jet se někam podívat. Tenhle exkurz do kraje, kde všechno zraje, je pokus o smír s nebem plným hvězd, s tančícími plamínky večerního ohně v barvě zapadajícího slunce a s větrem, který žene mraky tmavou oblohou. Bude pršet a vzduch se ochladí. Je tu krásně i za deště. Bydlel jsem hned z kraje Popovic, kde mi pod okny kvetl bez a šípková růže a beránek před spaním počítal ovečky.
Liberec s Jabloncem mají Nisu, tady rozvážně krajinou plyne Dyje o kousek dál zvaná Thaya. Ať za hranicemi nebo před nimi, příroda je stejná. Roste tu všechno. Ořešáky, třešně,ale hlavně víno, víno, víno. Je v každé zahradě, za každým plotem, jsou ho plné nedozírné pláně, kam oko dohlédne.
Znojemsko je krásný kraj, plný „lidí od Frýdlantu“, kteří se sem přestěhovali za teplem. Kraj provoněný vínem a prozářený sluncem, plný lidského snažení změnit svět, což se jim daří. Stačí ho jen vzít, dát zkvasit, vylisovat, dát vyzrát, stočit do lahví a pozvat přátele. O tom je život podle Popic. Díky, přátelé.
Za to, když jste v Popicích, tak musíte vzhůru, doleva a pořád nahoru, až dojdete vřesem do vinic, které snad musí patřit jen Pánubohu. Všude kolem se hlasitě ozývají ptáci s měňavým peřím a na vysoké obloze ladně krouží predátor.
Obzor je tu pro nás, co jsme zvyklí zarazit se pohledem o hory, příliš vzdálený. Kaplička, Boží muka, pumpa u studny. Slunce ze všech stran, štětec a paleta. Zelená je barva úrody. Živé barvy. Smaragd, opál, tyrkys, jadeit a křišťálová voda. Připadám si jako v Jiříkově vidění. Je tu krásně, jako bych byl ve slunné Francii.
Krajina se podobá francouzskému Barbizónu, jako by vedle mne usedl velký Theodor Rousseau, Huguet, Latour nebo Vernon. S nimi vidím krajinu. Stromy a keře plné plachých ptáků hřadujících ve větvích. Ovce rozvážně spásají trávu, lidé pracují na vinicích. Široko daleko žádný známý smrk, strom deštných pralesů Jizerských hor. Vzpomínám na jeden pár hrdliček hnízdící ve větvích studeného pichláček v ranním sluníčku u rodného domu v Machníně.
Popice. A kolem těch podivných jmen! Havraníky, Hnanice, Mašůvky, Konice, Šatov… Vesnice se jmény jako písnička. A také je to o lidech jako jsou manželé Bogdanovi. Nějak mi tu nescházejí sprejeři, vandalové a somráci, co se dožadují příspěvku na krabicové víno.
Mám chuť na dobré jídlo a ještě lepší víno. A že ho tu kolem je! Můj drahý domove, přece jen je dobré občas zvednout kotvu a jet se někam podívat. Tenhle exkurz do kraje, kde všechno zraje, je pokus o smír s nebem plným hvězd, s tančícími plamínky večerního ohně v barvě zapadajícího slunce a s větrem, který žene mraky tmavou oblohou. Bude pršet a vzduch se ochladí. Je tu krásně i za deště. Bydlel jsem hned z kraje Popovic, kde mi pod okny kvetl bez a šípková růže a beránek před spaním počítal ovečky.
Liberec s Jabloncem mají Nisu, tady rozvážně krajinou plyne Dyje o kousek dál zvaná Thaya. Ať za hranicemi nebo před nimi, příroda je stejná. Roste tu všechno. Ořešáky, třešně,ale hlavně víno, víno, víno. Je v každé zahradě, za každým plotem, jsou ho plné nedozírné pláně, kam oko dohlédne.
Znojemsko je krásný kraj, plný „lidí od Frýdlantu“, kteří se sem přestěhovali za teplem. Kraj provoněný vínem a prozářený sluncem, plný lidského snažení změnit svět, což se jim daří. Stačí ho jen vzít, dát zkvasit, vylisovat, dát vyzrát, stočit do lahví a pozvat přátele. O tom je život podle Popic. Díky, přátelé.
Putovní lahve
Na rozdíl od putovních pohárů, kde se majitel zvěčňoval rád a dobrovolně, na drahé lahve koňaku si psala moje maminka, kdo ji přinesl zpět. Asi tomu nerozumíte. Uvedu vás do obrazu. Maminka prodávala jistý čas ve speciálce potravin, v dárkovém balení všelikerých dobrot, kterých bylo za socialismu jako šafránu. Běžně na pultech obchodů scházely olejovky, losos, párky v plechovkách, sardelová očka, čínské vepřové konzervy. K tomu se připojil drahý koňak, lepší víno, káva a vše úhledně zabaleno s mašlí v igelitovém pytlíku nebo v proutěném koši naplňovaly regály „dárkových potravin“ v liberecké Pražské ulici.
Za pultem stála moje maminka a otec, oba víc jak dvacet let. Od počátku šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Zažili v tom obchodě tolik, že se až divím, že oba zemřeli sešlostí věkem. Ten obchod stál uprostřed rušné ulice a s obchodem pana Pleštila naproti byl jedním z nejprestižnějších obchodů N. P. Potraviny Liberec.
Tady se scházeli lidé od divadla, kultury, z radnice, z politiky, automobiloví závodníci, doktoři, obchodníci, novináři, úředníci, aby buď s matkou přes pult, nebo s tátou vzadu řešili, co nemohli na svých pracovištích. Často i vzadu bez táty. To táta hlídal závěs, aby dozadu nikdo ani omylem nešel, protože tam se kuly pikle. Psala se léta šedesátá a každý by hned privatizoval, profiloval se a byl ve výhodné pozici „až to praskne“. A všichni přitom potřebovali dobře jíst a pít.
V krámě se děly věci! Turisté z německé demokratické republiky koukali nevěřícně na olejovky, které neviděli 10 let i na párky v plechovce. Potom nabízeli východní marku za dvě koruny a vedli k tomu velezrádné řeči, ve kterých posílali vedení své země, ani se neptejte kam. Ale maminka to vždycky nějak otočila a nechávala jim něco i mimo to dárkové balení. Tatínek si v té konspiraci počínal jako ryba ve vodě. Zavedl si takový malý diplomatický protokol. Lékaři se nesetkávali navzájem, aby si nezáviděli, obchodníci měli vyhrazeny pozdní pondělky. Nejvíc v tom klopýtala slečna prodavačka Soňa. Mnohokrát prověřena, nekradla, ale jinak v tom chodit neuměla. Kolikrát jí jen maminka říkala: „Soničko, na každého se usmívej. Budeme tu v sobotu odpoledne, uděláme si inventuru.“ Sonička se přestávala usmívat na zákazníky a nebylo jí hej. Do toho chodili později občas polští a ruští turisté nabízející polární lišky, zlaté prsteny, čaj a hodinky.
Vraťme se na začátek. Standardem bylo v oněch dobách dávat v ordinacích drahý alkohol. Lékaři jej brali a s malou ztrátou vraceli mé mamince výměnu za peníze zpět. Byl to už takový rituál. Maminka si vedla evidenci a přímo na lahve si dělala tužkou jednoduché poznámky. Tím získala přehled, že doktor F. P. z ortopedie má lepší výsledky než doktor X. Y. z chirurgie. Lékaři o statistice nic netušili. Ta přestala existovat s odchodem maminky do důchodu. Nikdy ji nepotřebovala a její tajemství o úspěšnosti libereckých primářů odešlo s ní.
Za pultem stála moje maminka a otec, oba víc jak dvacet let. Od počátku šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Zažili v tom obchodě tolik, že se až divím, že oba zemřeli sešlostí věkem. Ten obchod stál uprostřed rušné ulice a s obchodem pana Pleštila naproti byl jedním z nejprestižnějších obchodů N. P. Potraviny Liberec.
Tady se scházeli lidé od divadla, kultury, z radnice, z politiky, automobiloví závodníci, doktoři, obchodníci, novináři, úředníci, aby buď s matkou přes pult, nebo s tátou vzadu řešili, co nemohli na svých pracovištích. Často i vzadu bez táty. To táta hlídal závěs, aby dozadu nikdo ani omylem nešel, protože tam se kuly pikle. Psala se léta šedesátá a každý by hned privatizoval, profiloval se a byl ve výhodné pozici „až to praskne“. A všichni přitom potřebovali dobře jíst a pít.
V krámě se děly věci! Turisté z německé demokratické republiky koukali nevěřícně na olejovky, které neviděli 10 let i na párky v plechovce. Potom nabízeli východní marku za dvě koruny a vedli k tomu velezrádné řeči, ve kterých posílali vedení své země, ani se neptejte kam. Ale maminka to vždycky nějak otočila a nechávala jim něco i mimo to dárkové balení. Tatínek si v té konspiraci počínal jako ryba ve vodě. Zavedl si takový malý diplomatický protokol. Lékaři se nesetkávali navzájem, aby si nezáviděli, obchodníci měli vyhrazeny pozdní pondělky. Nejvíc v tom klopýtala slečna prodavačka Soňa. Mnohokrát prověřena, nekradla, ale jinak v tom chodit neuměla. Kolikrát jí jen maminka říkala: „Soničko, na každého se usmívej. Budeme tu v sobotu odpoledne, uděláme si inventuru.“ Sonička se přestávala usmívat na zákazníky a nebylo jí hej. Do toho chodili později občas polští a ruští turisté nabízející polární lišky, zlaté prsteny, čaj a hodinky.
Vraťme se na začátek. Standardem bylo v oněch dobách dávat v ordinacích drahý alkohol. Lékaři jej brali a s malou ztrátou vraceli mé mamince výměnu za peníze zpět. Byl to už takový rituál. Maminka si vedla evidenci a přímo na lahve si dělala tužkou jednoduché poznámky. Tím získala přehled, že doktor F. P. z ortopedie má lepší výsledky než doktor X. Y. z chirurgie. Lékaři o statistice nic netušili. Ta přestala existovat s odchodem maminky do důchodu. Nikdy ji nepotřebovala a její tajemství o úspěšnosti libereckých primářů odešlo s ní.
Pionýrské tábory
Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty. Moje vzpomínky spadají do let, kdy naši rodiče byli organizováni v národně frontovské organizaci ROH (revoluční odborové hnutí) a museli dost těžce pracovat, takže i ty 2 stovky za 3 neděle na pionýrském táboře bylo hodně peněz. Příspěvek ROH však onu částku o polovinu zmenšil. A tak jsem jezdil do táborů v Opárně, Rakousích, Rovensku, Navarově, Mladějově jezdil jako řada jiných. Pokud se nemýlím, vždy na tři týdny.
Byla to úžasná škola samostatnosti, srovnatelná v pozdějších letech s dvouletou presenční službou v Československé lidové armádě, ať si říká, kdo chce, co chce. Mějte mě třeba za hlupáka, ale tahle výchova ke kolektivismu, odpovědnosti, solidaritě a sociálnímu cítění měla hodně do sebe. Ani tehdy za socialismu jsme si nebyli všichni rovni. Dnes odvrhujeme chudé, jakoby si za chudobu mohli sami. Pokud tehdy byli chudí, dnes je chudých, kteří své děti nemohou poslat do letních táborů mnohem víc. A pionýrský šátek? Pro nás znamenal složením slibu víc, než jsme si mysleli. Nosili jej děti v Sovětském svazu, za velké vlastenecké války, španělské občanské války, děti demokratů v Německu... Každá krásná myšlenka je lehce zneužitelná.
Byla to úžasná škola samostatnosti, srovnatelná v pozdějších letech s dvouletou presenční službou v Československé lidové armádě, ať si říká, kdo chce, co chce. Mějte mě třeba za hlupáka, ale tahle výchova ke kolektivismu, odpovědnosti, solidaritě a sociálnímu cítění měla hodně do sebe. Ani tehdy za socialismu jsme si nebyli všichni rovni. Dnes odvrhujeme chudé, jakoby si za chudobu mohli sami. Pokud tehdy byli chudí, dnes je chudých, kteří své děti nemohou poslat do letních táborů mnohem víc. A pionýrský šátek? Pro nás znamenal složením slibu víc, než jsme si mysleli. Nosili jej děti v Sovětském svazu, za velké vlastenecké války, španělské občanské války, děti demokratů v Německu... Každá krásná myšlenka je lehce zneužitelná.
A čarovat umí kdo?
Sněm ptačí na Ještědu končil prazvláštním provoláním. Obec ptačí sněmovala s tím, že už je to neúnosné a dít se musí věci… Čiri, kiri, pták, kiririki krák. Dohodli se na tom všichni. Ti zdejší i ti, co proletěli světa kraj. Jako když rozevřeš vějíř, frr! a byli pryč. Rozletěli se do všech světových stran. Pod nimi ještě spalo město, řeka, celé Podještědí.
Ano, celá ptačí říše se usnesla, že i ptáci pomohou. Svým luzným zpěvem, co dávné sirény povedou turisty krokem uspěchaným, vdaným i rozvedeným, a sdělí všem, co nevědí a nerozumí: „Zastav se, zpomal a rozhlížej se, naslouchej a kochej se, zazpívej si a ponoř se do vší té světa krásy. Vnímej ji všemi póry těla. Ano, třeba i sedni na lavičku, zavři oči a poslouchej, jak všichni jak jeden hlas říkají: Jsi tady správně, je tady krásně…“
Vraťme se na zem. Jsme doma mezi stromy a přerostlými keř, jsme pány zanedbaných ulic a rozbitých chodníků, kde není kam si sednout. Špinavé jsou i kaluže na mramorové podlaze. Přesto je tu krásně, ale to je i jinde. Nemáme, co jinde mají. Jako vzor by mohl stačit Katalog dovolených 2011 ze Žitavy. V něm je cíl a dostatek všeho, co dát turistovi, aby tu zůstal a kochal se všemi vjemy krásy. Jako vysokohorský krystal nabízí přehršel všeho, co kdo z turistů hledá.
Liberci chybí nabídky na výlety, co vidět, co slyšet, co ochutnat. Okruhy pro turisty za kolik, jak často, jak dlouho trvají. A k tomu fotka. Vždy alespoň jedna, jak v katalogu Číňanů, co nabízejí něco k snědku. A k tomu okruh pro VIP. Včetně toho, že je přijme a provede po radnici některý z funkcionářů města. Těm, co si připlatí, bych ukázal i Klimtovu oponu v městském divadle, jak probíhají v Liberci svatby, církevní obřady, prohlídku synagogy, hřbitova či návštěvu v porodnici. Nezapomeňte, že v Liberci máme i nejstarší a dosud i nejhezčí krematorium – lze dojednat i prohlídky. Proč ne? Lidé jsou různí. Co taková strojovna – podzemí liberecké přehrady, kryty civilní obrany. Tohle všechno v balíčku s mašlí by mohlo být v nabídce „dovolená – nabídka – Liberec 2012“ a vystaveno v „i“ v Ausburgu, v Žitavě, ve všech informačních kancelářích v Evropě.
Řekněte, kde revitalizovali opuštěnou textilku jako Centrum Babylonu na IQ centrum evropské úrovně? Kde mají komplex ZOO a botanické zahrady v jedné ulici? Židovské památky, jedno z nejbohatších muzeí široko daleko, skvostnou galerii, jizerskohorské chalupy, lázně, hrady, poutní místa, sportovní areály, obří sudy, nanovlákna, obrovská nákupní střediska? Atraktivní sousedy Jablonec nad Nisou, Turnov, blízká střediska letní rekreace Máchovo a jiná jezera a především 20 minut vzdálená tak charismatická fotogenická česko-německá Žitava se vším, co mají ti nejatraktivnější a umí to „prodat“ včetně kláštera a hory Ojbin?
Ono mít před radnicí takový malý autobus, podobně jako Centrum Babylon, stále připravený po hodinách po celé léto vozit turisty - no řekněte, není to krásný sen? Byl jsem v mnohem menším městě ve Znojmě a tam to funguje. Tak jako kejklíř, flašinetář, trubači na schodech radnice, obarvená voda v kašně, „i“ se stánkem s informacemi. Sochy, uličky, umělecké drobnosti (ne jen od „Spacia“) a pokud nabízí, tak diskuzi, aby se toho lidé nebáli.
Dát městu textilní museum. Zaslouží si to i ti, co v textilkách pracovali. Ukázat našincům i turistům a hlavně našim dětem, kde pracovali prarodiče, čím město zbohatlo a čím bylo slavné… Je toho moc, čím by mohlo město a jeho okolí zkrásnět. Jenom konečně začít. Je čas.
Ano, celá ptačí říše se usnesla, že i ptáci pomohou. Svým luzným zpěvem, co dávné sirény povedou turisty krokem uspěchaným, vdaným i rozvedeným, a sdělí všem, co nevědí a nerozumí: „Zastav se, zpomal a rozhlížej se, naslouchej a kochej se, zazpívej si a ponoř se do vší té světa krásy. Vnímej ji všemi póry těla. Ano, třeba i sedni na lavičku, zavři oči a poslouchej, jak všichni jak jeden hlas říkají: Jsi tady správně, je tady krásně…“
Vraťme se na zem. Jsme doma mezi stromy a přerostlými keř, jsme pány zanedbaných ulic a rozbitých chodníků, kde není kam si sednout. Špinavé jsou i kaluže na mramorové podlaze. Přesto je tu krásně, ale to je i jinde. Nemáme, co jinde mají. Jako vzor by mohl stačit Katalog dovolených 2011 ze Žitavy. V něm je cíl a dostatek všeho, co dát turistovi, aby tu zůstal a kochal se všemi vjemy krásy. Jako vysokohorský krystal nabízí přehršel všeho, co kdo z turistů hledá.
Liberci chybí nabídky na výlety, co vidět, co slyšet, co ochutnat. Okruhy pro turisty za kolik, jak často, jak dlouho trvají. A k tomu fotka. Vždy alespoň jedna, jak v katalogu Číňanů, co nabízejí něco k snědku. A k tomu okruh pro VIP. Včetně toho, že je přijme a provede po radnici některý z funkcionářů města. Těm, co si připlatí, bych ukázal i Klimtovu oponu v městském divadle, jak probíhají v Liberci svatby, církevní obřady, prohlídku synagogy, hřbitova či návštěvu v porodnici. Nezapomeňte, že v Liberci máme i nejstarší a dosud i nejhezčí krematorium – lze dojednat i prohlídky. Proč ne? Lidé jsou různí. Co taková strojovna – podzemí liberecké přehrady, kryty civilní obrany. Tohle všechno v balíčku s mašlí by mohlo být v nabídce „dovolená – nabídka – Liberec 2012“ a vystaveno v „i“ v Ausburgu, v Žitavě, ve všech informačních kancelářích v Evropě.
Řekněte, kde revitalizovali opuštěnou textilku jako Centrum Babylonu na IQ centrum evropské úrovně? Kde mají komplex ZOO a botanické zahrady v jedné ulici? Židovské památky, jedno z nejbohatších muzeí široko daleko, skvostnou galerii, jizerskohorské chalupy, lázně, hrady, poutní místa, sportovní areály, obří sudy, nanovlákna, obrovská nákupní střediska? Atraktivní sousedy Jablonec nad Nisou, Turnov, blízká střediska letní rekreace Máchovo a jiná jezera a především 20 minut vzdálená tak charismatická fotogenická česko-německá Žitava se vším, co mají ti nejatraktivnější a umí to „prodat“ včetně kláštera a hory Ojbin?
Ono mít před radnicí takový malý autobus, podobně jako Centrum Babylon, stále připravený po hodinách po celé léto vozit turisty - no řekněte, není to krásný sen? Byl jsem v mnohem menším městě ve Znojmě a tam to funguje. Tak jako kejklíř, flašinetář, trubači na schodech radnice, obarvená voda v kašně, „i“ se stánkem s informacemi. Sochy, uličky, umělecké drobnosti (ne jen od „Spacia“) a pokud nabízí, tak diskuzi, aby se toho lidé nebáli.
Dát městu textilní museum. Zaslouží si to i ti, co v textilkách pracovali. Ukázat našincům i turistům a hlavně našim dětem, kde pracovali prarodiče, čím město zbohatlo a čím bylo slavné… Je toho moc, čím by mohlo město a jeho okolí zkrásnět. Jenom konečně začít. Je čas.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)