Na rozdíl od putovních pohárů, kde se majitel zvěčňoval rád a dobrovolně, na drahé lahve koňaku si psala moje maminka, kdo ji přinesl zpět. Asi tomu nerozumíte. Uvedu vás do obrazu. Maminka prodávala jistý čas ve speciálce potravin, v dárkovém balení všelikerých dobrot, kterých bylo za socialismu jako šafránu. Běžně na pultech obchodů scházely olejovky, losos, párky v plechovkách, sardelová očka, čínské vepřové konzervy. K tomu se připojil drahý koňak, lepší víno, káva a vše úhledně zabaleno s mašlí v igelitovém pytlíku nebo v proutěném koši naplňovaly regály „dárkových potravin“ v liberecké Pražské ulici.
Za pultem stála moje maminka a otec, oba víc jak dvacet let. Od počátku šedesátých do konce osmdesátých let dvacátého století. Zažili v tom obchodě tolik, že se až divím, že oba zemřeli sešlostí věkem. Ten obchod stál uprostřed rušné ulice a s obchodem pana Pleštila naproti byl jedním z nejprestižnějších obchodů N. P. Potraviny Liberec.
Tady se scházeli lidé od divadla, kultury, z radnice, z politiky, automobiloví závodníci, doktoři, obchodníci, novináři, úředníci, aby buď s matkou přes pult, nebo s tátou vzadu řešili, co nemohli na svých pracovištích. Často i vzadu bez táty. To táta hlídal závěs, aby dozadu nikdo ani omylem nešel, protože tam se kuly pikle. Psala se léta šedesátá a každý by hned privatizoval, profiloval se a byl ve výhodné pozici „až to praskne“. A všichni přitom potřebovali dobře jíst a pít.
V krámě se děly věci! Turisté z německé demokratické republiky koukali nevěřícně na olejovky, které neviděli 10 let i na párky v plechovce. Potom nabízeli východní marku za dvě koruny a vedli k tomu velezrádné řeči, ve kterých posílali vedení své země, ani se neptejte kam. Ale maminka to vždycky nějak otočila a nechávala jim něco i mimo to dárkové balení. Tatínek si v té konspiraci počínal jako ryba ve vodě. Zavedl si takový malý diplomatický protokol. Lékaři se nesetkávali navzájem, aby si nezáviděli, obchodníci měli vyhrazeny pozdní pondělky. Nejvíc v tom klopýtala slečna prodavačka Soňa. Mnohokrát prověřena, nekradla, ale jinak v tom chodit neuměla. Kolikrát jí jen maminka říkala: „Soničko, na každého se usmívej. Budeme tu v sobotu odpoledne, uděláme si inventuru.“ Sonička se přestávala usmívat na zákazníky a nebylo jí hej. Do toho chodili později občas polští a ruští turisté nabízející polární lišky, zlaté prsteny, čaj a hodinky.
Vraťme se na začátek. Standardem bylo v oněch dobách dávat v ordinacích drahý alkohol. Lékaři jej brali a s malou ztrátou vraceli mé mamince výměnu za peníze zpět. Byl to už takový rituál. Maminka si vedla evidenci a přímo na lahve si dělala tužkou jednoduché poznámky. Tím získala přehled, že doktor F. P. z ortopedie má lepší výsledky než doktor X. Y. z chirurgie. Lékaři o statistice nic netušili. Ta přestala existovat s odchodem maminky do důchodu. Nikdy ji nepotřebovala a její tajemství o úspěšnosti libereckých primářů odešlo s ní.
Žádné komentáře:
Okomentovat