Co jsem dostal k vánocům – měkké a tvrdé obaly

Předem a všem! Co nevydýchám jsou bačkory…. A protože se vracím do dětských let, nechci dárky v měkkých obalech, košile, trenky, nátělník, ponožky. Tvrdé obaly vítám společně s naší mládeží. A budu si prosím dlouho pamatovat tak, jako i ti nejmladší, co bylo každému dáno v tvrdé krabici. Tvrdé je samo sebou vítěz. Jaký Ježíšek, takový kožíšek...

Kde že ty květy mladých lásek jsou? Byznys se jmenuje onen pán, co pěstuje soby na řízky a umělé smrky, co voní, mění barvy, tančí…. Kde že je romantika Ladových pohlednic, ty překrásné, domácí betlémy? Pečení cukroví. I to socialistické postávání ve frontách na vánoční zboží…. Neschází vám to taky? To věčné shánění a ta radost, když se podařilo! Dnes to nemá tu atmosféru, jít do obchodního řetězce, kde mají všechno... To není ono, to nejsou vánoce!!! To je, jako bych šel na houby a našel je hned po vstupu do lesa, jako by rybář nemusel sedět u vody a zahrádkář, co zasel, do hodiny sklidil. To přeci takhle kruci písek nejde. Každý den slunce, šampus, jahody.

Mám toho plné střevíce. Měkké a tvrdé obaly…. Co je to za výmysl? Nesouhlasím. To už dělejme vánoce, až bude Ježíškovi půl roku někdy v létě, třeba v srpnu. Na konci prázdnin. Fuj. Touhle pašeráckou stezkou určitě ne. Tudy cestička pod smrček jistě nevede. Vánoční jolku si uděláme pokaždé tradičně na konci prosince. A co na to řetězce? Mě pořád bere a žere ta adjustace. Měkké a tvrdé. Měkký je odjakživa tvaroh, voda, případně polštář. Měkký je opak tvrdého. Jak na to odlišení ti mladí přišli? Tím nám vlastně řekli, že hadříky nechtějí, že chtějí něco podstatně dražšího, v obalu pevném, dobře a kvalitně baleno. A jak dál, s čím přijdou příště? Na co se mám připravit? Je možné čelit fenoménu tržních vánoc?

Svět kráčí kupředu mílovými kroky. Nám nezbývá, než vidět vánoce jako konec dětských snů, starých obyčejů, zvyků. Místo, kde se kouzelná a romantická myšlenka stává nástrojem v rukou těch, co z původních církevních svátků vytvořili celosvětový festival obchodů, tržeb a výdajů v měkkých a v tvrdých obalech. Naše původní svátky a vánoce jsou zbaveny kouzla. Obdarovaní jsou zajatci ve světě, kde rukojmí, v souladu s přáním „únosců“, podlehl „stockholmskému syndromu“ a spolupracuje s únosci, plní a chápe jejich požadavky. A tak se naše nejkrásnější svátky v roce stávají cílem globálního útoku na původní tradice, smysl a poslání těch nejkrásnějších svátků v roce.

Tvrdé a měkké obaly… Nikdo by nevymyslel nic, co by víc korespondovalo s útokem na původní tradici obdarovávaní potřebných. A to vše v časovém rámci jedné generace. Vánoce instanční, v prášku, v konzervě. Dolít vodou a přihřát. Svátky, kdy regenerace sil a obnova duševní rovnováhy a rekapitulace dosaženého je „naplněním“ i omakem, příslibem dárku zabaleného v papíru a uloženého v měkkém, nebo tvrdém obalu. Žel i to byly vánoce roku 2013.

Nahlédnutí do hlavy

Ačkoliv měl tatínek Bar micva v krásné liberecké synagoze, do židovského kostela v Praze vstoupil až v roce 1951. A rovnou do Staronové synagogy. Na hlavu si dal kapesník s uzly po stranách a mě držel pevně za ruku, a ačkoliv jsem chtěl všechno vědět mlčel jsem.

O Židech jsem toho moc nevěděl, ale ptát jsem se styděl. To téma bylo u nás doma tabu. Že houfně odjížděli do Palestiny vědělo tehdy každé malé dítě. I naši známí, co přežili, vycítili, že tady zvítězí komunisté a ti nás nemají rádi. Tak jsem to cítil já, bůh ví, co cítili táta a máma, strýcové, tety, mí bratranci a sestřenice.....

Ač se téma holocaustu doma neotevíralo, tušil jsem, že i našim se stalo něco moc hrozného, a že svět měl skončit o něco dřív, než jsem se narodil. Hostitelské země Židy vydaly Hitlerovi a nechaly si za to i štědře zaplatit. Doktoři, zubaři, architekti, herci veřejně v novinách poděkovali za to, že je Norimberské zákony zbavily konkurence..... V tatínkově případě asi ne, byl vyučený tkadlec a zrovna v Sudetech se tkalcovalo za pár korun týdně. Svět měl skončit plynovými komorami, tábory v Polsku a hrůzami v Pobaltí. A začalo to  tím, jak se kultivovaní Němci zachovali ke svým sousedům.

Lepší to nebylo v Protektorátu, ani na Slovensku, v Polsku, v Rusku, v Maďarsku. Tahle společnost arizátorů skončila tak, jako skončil Řím, Starý Egypt, Řecko, Mezopotámie. V propadlišti dějin.

Staronová synagoga, němý svědek „lásky a soužití“ tisíce let v jedné ulici, která byla svědkem tolika pogromů! Teď jsem v ní s tátou, sedím na lavicích podél stěn a naslouchám tichu, které nás tehdy obklopovalo jako led, jako sníh. Na co se zeptat? Co mi tak řekneš, táto? Nešlo to. Uplynulo dalších dvacet let a táta zemřel. Odříkávám slova za zemřelé, kadiš... Neznám ta správná slova, která by doletěla k Bohu. Mohu odpustit, zapomenout? Sedím venku, opírám se o omítku a dýchám, dýchám svěží vzduch... I to je i moje Praha, Židovské město, mosty, ulice, nemocnice, sochy, lavičky i parky. Slunce na obloze, kavárny, květiny ve vázách, malé popelníky

A tady jsem doma, v zemi na hranici za Ještědem, která se právě ukládá ke spánku. Déšť umyl asfalt na vozovce i kostky na chodníku a pláč dítěte v kočárku mě vrací do současnosti. Usínám s hlavou na polštáři a sním sen, sen ze kterého se mi motá hlava.

Papinův hrnec a úžasná směsice nabídek v Pražské ulici

Vy, co jste poznali na vlastní kůži, jak málo zboží leželo na pultech obchodů v padesátých a šedesátých letech minulého století víte, že není možné srovnávat. Pokud něco bylo, tak v omezeném množství, často po jednom, dvou kusech a v jedné barvě. Možná že bylo víc, ale  v „Bílé labuti“ pražském obchodním domě, ale v Liberci? V Sudetech v pohraničí?

Jo, v Pražské ulici byla „Jiskra“ dříve obchodní dům Brouk a Babka, ale co tam? Co by tam malého kluka- mě lákalo? Snad jen to, že starší kluci od nás z vesnice, říkali, že je tam výtah a ti, co čekají na další, mohou, když si dají sklíčko na špičku boty, mohou vidět ženským pod sukně. A pozor! Některé jezdí tímhle výtahem i bez trenýrek. To mi na několik dalších měsíců pořádně rozházelo metabolismus.

Chtěl jsem to vidět a potvrdit si, že je to hloupost. Trenky nosí všichni, i staré báby a ty nosí trencle, co se jim odborně říká bombarďáky. Vím to. Dělali u nás řemeslníci z Chrastavy novou jímku na wc a já je odposlouchával. Dokonce jsem na to i šeredně doplatil. Jeden z nich koktal a já to chytil od něho, jako chřipku. Máma každému na potkání říkala: „Opravdu to chytil, jako nějakou infekční chorobu. Koktá teď za dva. Manžel by chlapa vyhodil, ale je to komunista, a starej se bojí, aby nám ten suchej hajzlík nezůstal v baráku nadosmrti.“ Ženský se obyčejně smály. Matka pochopila, že je to k neuvěření a přestala jim to říkat. Já půl roku po tom, co jsme na záchodě splachovali zatažením šňůrky dolů, přestal koktat. Přešlo to samo od sebe.

Zní to blbě, ale já fakt potřeboval zjistit, jak to v tom libereckém obchodním domě Brouk a Babka, tehdy v lidově demokratické „Jiskře“, chodí. Zda ženský opravdu chodí naostro a zda jim tam fouká, když pod sukní nemají nic. A tak jsem k řemeslníkům dolejzal, čím dál, tím víc. Bylo mi šest-sedm let a věděl jsem, jak průvan ničí zdraví, tvoří choroboplodné zárodky, a jak nemocní, co se takhle nastudí, trpí. Záhy byl ze mě pátrač, indián, co pozná z ohnutého listí, kdy naposledy kolik dní po sobě a co měl kdo v žaludku.

Při tom přibližování jsem spadl i s tříkolkou do vykopaného septiku, kam už byl zaveden odpad. Zkušební provoz byl shledán spolehlivým. Chlapi měli polední pauzu a já myslel, že si šeptají dole v jámě. Nic se mi nestalo, spadl jsem do měkkého vystlaného papírem. Vytáhli mě, ostříkali studenou vodou z hadice a vzali na mě od sousedů psí šampón. Máma chvíli brečela, a pak se smála, že má doma koktavejna a hovnivála, a že měla zůstat v Praze, že Sudety pro ni nejsou. Bydlela do konce války na Smíchově a Praha je Praha. Což jsem jí řekl, špinavej ještě od hovínek, ale skoro bez koktání. Brala to sportovně a vypila rum, co měla doma na pečení vánočního cukroví.

To chlapi, včetně toho koktavého komunisty z Chrastavy si řekli, že to v tom Machníně začíná být průserový a práci v údernickém tempu dokončili. Táta s mámou se radovali jako děti, já smrděl pořád, teď ještě navíc tím psím šampónem. Jiránek mě ve škole posadil k Pomezný, co stále močila mimo přestávky. Fugr, hrdina třídy, řekl, že to řekne tátovi a ten to napíše jeho kámošovi Gottwaldovi., abych se nebál.

A abych nezapomněl, s tím sklíčkem a koukáním babám pod sukně v Jiskře v liberecké Pražské ulici to bylo nereálné. A ještě ke zboží na pultech 20. století v metropoli Sudet - Liberci. Všechno, co za něco stálo, bylo pod pultem, a jen pro známý. Být na živu můj táta, co taky v té ulici prodával, tak by mi jednu vrazil za prozrazení státního tajemství. V regálech vše výměnou za služby a za jiné. A bylo to moc fajn zajetý, vcelku za lidový peníz. Dosažitelné od kaviáru po super módní italskou košili. Co je mi dneska platný, že je vše, že přetékají regály, když na to nemám.

A jak to chodí dneska? Raději zpět do tý senkrovny a sednout si vedle periodicky čůrající Pomezný… A i Brouk a Babka je na tom špatně. Nějak se to kunčafti domákli a výtah netáhne. A to jezdíval i s obsluhou úplně jak u ,,Bati“. Ale znáte to: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ani do výtahu v Pražské ulici. 

Poselství psaná na křídovém papíru – letáky.

Jsou všude kolem nás. Neznám palouk v lese, kámen vedle studánky, aby tam někde neležel leták ze sámošky. My, co zažili první samoobsluhy, ten div světa, kde kdosi neznámý nalil mléko do flašky, takže tam nebyl pult a za ním mlékařka paní Junková, která stále nalévala mléko z hrnce do přinesené bandasky. My všichni, co prožíváme div druhé poloviny 20. století a žijeme i v 21. století, jsme toho tolik zažili! Moc, moc toho bylo…

Zůstanu proto u toho mléka z bandasky. Co dřív, kam, kde, od kdy a za kolik, to jsou letáky. Dřív pěly chválu po kuse a podobaly se uměleckým skvostům. Dnes jich jsou tisíce druhů, až oči přecházejí. Přesto nesahají ani po paty těm klasickým, secesním, kubistickým, těm, na které stačí jen pohledět a z paměti se neztratí.

Kdo vzal mé oči a hodil je do schránky, kam mi pošťačky nedávají poštu, ale dopisy z banky a letáky, kam mám jít, co koupit, kde a za kolik co utratit. Proč jsem se stal kolečkem v tom prapodivném soukolí, proč nemám čas číst knížky, proč nemá můj syn čas si se mnou popovídat? Proč mě vyloží z auta a nemá čas jít se mnou za branku nahoru po schodech do mého bytu? Proč se stále víc koukám dozadu? Proč mě hloupý leták z Globusu tolik vyvedl z míry? Proč sedím zase po tolika letech na převráceném kýblu u babičky z Mníšku a dívám se, jak cpe huse do krku za pomoci trychtýře šišky z mouky....

A naproti v sokolovně, až nahoře u vikýře za otevřeným oknem řve jak divoké zvíře chlap na svou partnerku. Až po letech jsem ke svému údivu zjistil, že si říkal Egon Bondy a z Prahy jej vyhnala snaha najít práci, chudoba a velká žízeň. Sedím tam u babičky a poslouchám, jak ten pán odnaproti přes silnici křičí a dívám se na husu, jak se těmi šiškami dusí. Babička to vidí taky a dobře slyší. Pak řekla: „Má dost,“ podívala se směrem k sokolovně a prohodila: „Ten nemá nikdy dost?“ a vytáhla huse z krku trychtýř.

Nějak si nemohu vzpomenout, kde v té době byl bratranec Ivan, teta Lenka a strýc Karel. Moje maminka ležela v nemocnici na Svaté hoře a tatínek něco zařizoval v Praze. Svět se točil kolem své osy, vlaky měly svůj pevný jízdní řád. A stromy? Jak těm se žilo! Jako včelám, čmelákům a rackům na nádraží v Turnově, vrabcům na Ještědu a knihám v knihovnách.

Penicilin nám píchali, televize ještě nebyla, Svět v obrazech byl větší než Rudé právo. U nás v Machníně před krámem s potravinami, kde bylo napsané Smíšené zboží, byla proti vchodu do prodejny vápenná kaluž a do té ohraničené vápenné břečky každý, kdo si chtěl cokoli v krámě koupit, musel vstoupit. Ze Švábovy vily zmizely kamsi řecké děti a nahradily je děti s očními vadami.

Dnes zůstalo z vily jen arboretum úžasných dřevin a my, roztroušení pamětníci. Svět je po každé změně hezčí. To máte jako když vyperete špinavé prádlo. Co z pračky vytáhnete je čisté, dalo by se říci, jako nové. 

Věčné neřesti

Kolikrát jsem si říkal, odkud se šikana a úplatkářství, bere. Korupce a všimné… S těmito barbarskými zvyky se setkáváme v dějinách našeho národa často. Jako příklad nám může posloužit i příběh z Jablonecka.

Za vrchností se muselo až na Malou Skálu. Tam sedlák čekal na vyřízení své žádosti i celý den. Doporučovalo se jim, než bude vrchností přijat, aby se zastavili v kuchyni pana vrchního a něco tam „zapomněli“, neboť i tehdy vrchnost slula tím, že byla jako nenamazaný stroj, který se dá do práce tehdy, je-li dobře promazán.... A to se psalo 18. století.

Přesto tihle chudáci šli na zámek s bušícím srdcem.... Hůl odložili hned za obcí, dýmku nechali hned v první hospodě, dali si štamprdli na cestu, ústa si vypláchli, aby vzácné panstvo neobtěžovali.... Již na schodech zámku smekli pokorně čepici a očistili si boty. Na dveře potichounku zaklepali a čekali. Byl-li pan vrchní náhodou dobře naladěn, uvítal je slovy: „Kdo jsou a co chtějí?“, načež jim vytrhl žádost z ruky a hodil ji na stůl. Ale obyčejně nebyla vrchnost v dobré náladě a to pak létaly hromy a blesky a často i spis dotyčnému pod nohy se slovy : „Dnes nemám kdy, přijdou jindy!“, a vyhodil sedláka ze dveří. Byl-li žadatel vytrvalejší a prosil pokorně o vyřízení žádosti, potom na něj zařval: „Oni osle! Oni vole! Přijdou za čtrnáct dní! Jdou jinak jich zavřu!“

V kanceláři si žadatelé nesměli sednout a byli nuceni vyslechnout všechny ty osly pěkně ve stoje. A tak to chodilo na všech panstvích. Všude byl pan vrchní a jemu podobní úředníci, kteří se snažili zalichotit těm nahoře dárečky, byť by to byla vajíčka, králík nebo vychrtlá slepice..... Před maloskalským úřadem stál dřevěný dřevěný „osel“ s oslím hřbetem, kam posazovali sedláky provinilce. Za selské vzpoury roku 1742 na něj sedláci naházeli všechna akta, když předtím zpustošili zámek, správcovu ženu hodili do sudu s kolomazí, obalili peřím a honili po zámku.... Po takové nádherné pomstě, přišlo probuzení i potrestání....

To si pak říkám, když dočtu nějakou tu starou kroniku, jaké je to potěšení číst, že se to stalo dávno a někomu jinému. Pak jdu na úřad, třeba na sociálku a zjistím, že mít s sebou vajíčka, zadní tlapy zajíčka, flašku becherovky, tak by si taky občas dal někdo říci. Ale to jsou malé ryby. Stavět mosty, dálnice, letiště, kruháče, zimní stadiony, to bych asi očím nevěřil, jak mocně se hřbet ohne kapsy plní zlatým ovsem a cennými papíry.

Je to divné, nic moc se nezměnilo. Dnešní páni se snad chovají trochu jinak a dávají si pozor, aby je nikdo nechytil za ruku, která přijímá úplatky. Před úřady schází jen ten starý dřevěný osel s ostrým hřbetem. Není nad splněná přání, vidět zkorumpovaného pána, jak zaslouženě trpí. Korupce bolí a je to s ní jako s prostitucí. žel, obě tu jsou stejně, jako chudoba a bohatství - nezničitelné, věčné, nesmrtelné...  

Nebojím se slova Sudety ani pojmu sudetský

Ta paní byla rozhodnuta do toho jít hned teď, aniž by sklopila hledí. Vystavila svou tvář studenému větru, špičce soubojového dřevce, pobídla oře a zaútočila. Pera na přilbě vlála, její plamenný zrak spaloval.... Viděl jsem ji a nemohl nevidět na jejím místě starého pána, Jana Nerudu, básníka, redaktora v.v., jak buší holí do výkladních skříní pražských židovských obchodů a mumlá své nesrozumitelné antisemitské kletby. Z krámů vybíhají příručí.... Vidím tam někde na ochozu hradu Janu z Arku v hrubé lněné košili, pod ní anorexií poničené tělo, žár očí, co spaluje a ničí, nahé adamity, blouznivce našich hor, spiritisty.....

Ta paní byla jednou - jedním z nich, co neustáli sílu větru a rozumu.... Podivuhodná země Sudety.... Místo konání: obchodní galerie blízko liberecké radnice, předmět: Sudety, metropole severu, město rododendronů.... Co z toho platí, neplatí? Co vím jistě je, že kůň pod rezolutní paní, prudce zaržál, postavil se na zadní a paní? „Sudety? Jak můžete obhajovat Sudety!!!“ Podotýkám, píše se prosinec, rok dvoutisící třináctý.

Žár očí a postoj soubojového koně zajedno s dámou mě přesvědčily. Je třeba se bít za Sudety: „Paní Sudety jsou zemí, kde jsem se hned po válce narodil, kde žiji, vy, já, naše děti. Kolem jsou sudetské lesy, Lužická Nisa je rovněž sudetská, sudetské hory sdílíme s bratry Poláky. Co mají tyhle Sudety společného s nacismem? Jazykově a národnostně jejich obyvatelstvo zneužil Kondrád Henlein s Adolfem Hitlerem a vytvořili státní útvar ošklivého názvu „Sudeten - Gau“. Pojmenování Sudet, se nepodařilo přeonačit ani panu prezidentu ČSR, doktoru Benešovi. Ani dekret o používání slova – pojmu Sudety nezahubil slovo, geografický pojem.“

Znovuobjevené jméno se vrací bez „ismů“ do map, průvodců a nabídek. K cestě do krajů při státní hranici, kde po druhé světové válce po odsunu Němců směli žít už jenom  Němci ze smíšených manželství, antifašisté a odborníci, kteří byli v průmyslu nezbytní a ti, co přišli do pohraničí – do Sudet budovat „nový svět“. A bylo co. U boudy štěkal pes, co rozuměl jenom německy, kočkám se říkalo „mici, mici“, spalo se pod německými duchnami, německými příbory se jedly německé brambory, kedlubny a zelí…

 Jsem rozený Sudeťák. Nemám padací most u kalhot a místo ponožek nenosím bílé podkolenky. Jsem občan České republiky, narozený a žijící v Sudetech. Nemám problém se tím i pochlubit. Nestydím se být českým hraničářem i Sudeťákem žijícím v Evropě. Bylo dost vzájemné nenávisti.

Nastal čas přestat živit vzájemnou nedůvěru. Liberec je metropolí severu, významným městem v Sudetech. Město zmizelých Židů, odsunutých Němců, Čechů, Slováků, Rómů, Poláků, Vietnamců, všech národů a národností, které se zde přihlásí k trvalému pobytu bez rozdílu.

Kolik zubů má poštovní známka

Vy ani netušíte jak mi tehdy bylo slastně. Byl jsem šťastný jako malé štěně. Josef Stalin ještě ani netušil, že má na kahánku a Klement, truhlář z Prahy s krásným německým jménem, že půjde hned za ním.

Nahoře bylo docela rušno, ale mně, dole pod stolem bylo fajn. Do školy jsem nemusel a prvního září bylo ještě daleko. Seděl jsem tiše jako myška a čekal, až přistane další známka, jako sněhová vločka. Někdy zasněžilo víc, někdy, když děda zapomněl, že sedím pod stolem a čekám spadla mi jen sem tam jedna do dlaně…

Děda byl filatelista a chtěl mě to naučit také. Nebyla to žádná dřina, děda na to šel hrou, dnes by se řeklo, že přímo vědecky. Opravdu nevím, jak se to všechno sepsulo. Monako vydalo známky – Verneovky, známky velké „jako kráva“ a Indonésie snad ještě větší… To všechno,,padalo“ jako z nebe do mé první sbírky známek z poštovního nebe od dědečka Artura, mého velkého učitele a ještě většího chytrého filatelisty.

Tak jsem se učil sbírat známky. Pomalu, krůček za krůčkem, od pohřbu obou státníků až do dneška. A že to je a byla prima zábava pro zvědavého kluka, to mi věřte! Přišel čas, kdy mě donutili učit se číst a psát všemi způsoby.  Dědeček k tomu neměl učebnice, ani vzdělání,  ale byl mi příkladem. Každou známku mi představil a naučil mě její řeči, a tak jsme si povídali, až jsme si nakonec rozuměli a stali se kamarády. Známky byly a jsou jako droga, ale díky nim se stanete nadmíru zvídavými. Jsou velkou světovou encyklopedií.

Chtělo by se mi říci: Dědečku, co všechno jsi mě naučil… Co já jsem se tě naptal na věci, které jsem neznal: Kolik zubů má známka? Kolik známek máš? Můžu sbírat třeba pralesní zvířata? Sbíral jsem na známkách lodě, mosty, koně a nakonec všechno. Už to nebylo o známkách, ale o tom, co všechno známka o světě ví. Co známka, to stránka učebnice.

Upovídané známky! Všechny povídají. Jsou jako čísla v telefonním seznamu. Stále si tedy s někým volám a ptám se: Není prosím doma vaše dobrá známá? Známka, která mi schází? Nebo někdo volá mě: Haló Egone, nemáš právě ty tuhle známku s malou vadou na kráse? A to já už vím, že ji mám, že jí schází zub, je slabá, razítko není uprostřed, a přesto jsem ji nevyhodil. Zůstala zastrčená ve starém albu.

To máte jako s člověkem. Sem tam i jemu nějaký ten zub schází. Nikdo není dokonalý. Známky jsou tím malým klíčem odemykajícím cestu k poznání světa. Sněhová vločka, co vám sedne na nos  zasvědí. To můj děda Artur, starý pan Wiener z Liberce, vám poslal z nebe známku, která je víc než jen papírový čtvereček, co se lepí na dopis.