sobota 28. prosince 2013

Věčné neřesti

Kolikrát jsem si říkal, odkud se šikana a úplatkářství, bere. Korupce a všimné… S těmito barbarskými zvyky se setkáváme v dějinách našeho národa často. Jako příklad nám může posloužit i příběh z Jablonecka.
Za vrchností se muselo až na Malou Skálu. Tam sedlák čekal na vyřízení své žádosti i celý den. Doporučovalo se jim, než bude vrchností přijat, aby se zastavili v kuchyni pana vrchního a něco tam „zapomněli“, neboť i tehdy vrchnost slula tím, že byla jako nenamazaný stroj, který se dá do práce tehdy, je-li dobře promazán.... A to se psalo 18. století.
Přesto tihle chudáci šli na zámek s bušícím srdcem.... Hůl odložili hned za obcí, dýmku nechali hned v první hospodě, dali si štamprdli na cestu, ústa si vypláchli, aby vzácné panstvo neobtěžovali.... Již na schodech zámku smekli pokorně čepici a očistili si boty. Na dveře potichounku zaklepali a čekali. Byl-li pan vrchní náhodou dobře naladěn, uvítal je slovy: „Kdo jsou a co chtějí?“, načež jim vytrhl žádost z ruky a hodil ji na stůl. Ale obyčejně nebyla vrchnost v dobré náladě a to pak létaly hromy a blesky a často i spis dotyčnému pod nohy se slovy : „Dnes nemám kdy, přijdou jindy!“, a vyhodil sedláka ze dveří. Byl-li žadatel vytrvalejší a prosil pokorně o vyřízení žádosti, potom na něj zařval: „Oni osle! Oni vole! Přijdou za čtrnáct dní! Jdou jinak jich zavřu!“
V kanceláři si žadatelé nesměli sednout a byli nuceni vyslechnout všechny ty osly pěkně ve stoje. A tak to chodilo na všech panstvích. Všude byl pan vrchní a jemu podobní úředníci, kteří se snažili zalichotit těm nahoře dárečky, byť by to byla vajíčka, králík nebo vychrtlá slepice..... Před maloskalským úřadem stál dřevěný dřevěný „osel“ s oslím hřbetem, kam posazovali sedláky provinilce. Za selské vzpoury roku 1742 na něj sedláci naházeli všechna akta, když předtím zpustošili zámek, správcovu ženu hodili do sudu s kolomazí, obalili peřím a honili po zámku.... Po takové nádherné pomstě, přišlo probuzení i potrestání....
To si pak říkám, když dočtu nějakou tu starou kroniku, jaké je to potěšení číst, že se to stalo dávno a někomu jinému. Pak jdu na úřad, třeba na sociálku a zjistím, že mít s sebou vajíčka, zadní tlapy zajíčka, flašku becherovky, tak by si taky občas dal někdo říci. Ale to jsou malé ryby. Stavět mosty, dálnice, letiště, kruháče, zimní stadiony, to bych asi očím nevěřil, jak mocně se hřbet ohne kapsy plní zlatým ovsem a cennými papíry.

Je to divné, nic moc se nezměnilo. Dnešní páni se snad chovají trochu jinak a dávají si pozor, aby je nikdo nechytil za ruku, která přijímá úplatky. Před úřady schází jen ten starý dřevěný osel s ostrým hřbetem. Není nad splněná přání, vidět zkorumpovaného pána, jak zaslouženě trpí. Korupce bolí a je to s ní jako s prostitucí. žel, obě tu jsou stejně, jako chudoba a bohatství - nezničitelné, věčné, nesmrtelné...  

Žádné komentáře: