sobota 28. prosince 2013

Papinův hrnec a úžasná směsice nabídek v Pražské ulici

Vy, co jste poznali na vlastní kůži, jak málo zboží leželo na pultech obchodů v padesátých a šedesátých letech minulého století víte, že není možné srovnávat. Pokud něco bylo, tak v omezeném množství, často po jednom, dvou kusech a v jedné barvě. Možná že bylo víc, ale  v „Bílé labuti“ pražském obchodním domě, ale v Liberci? V Sudetech v pohraničí?
Jo, v Pražské ulici byla „Jiskra“ dříve obchodní dům Brouk a Babka, ale co tam? Co by tam malého kluka- mě lákalo? Snad jen to, že starší kluci od nás z vesnice, říkali, že je tam výtah a ti, co čekají na další, mohou, když si dají sklíčko na špičku boty, mohou vidět ženským pod sukně. A pozor! Některé jezdí tímhle výtahem i bez trenýrek. To mi na několik dalších měsíců pořádně rozházelo metabolismus.
Chtěl jsem to vidět a potvrdit si, že je to hloupost. Trenky nosí všichni, i staré báby a ty nosí trencle, co se jim odborně říká bombarďáky. Vím to. Dělali u nás řemeslníci z Chrastavy novou jímku na wc a já je odposlouchával. Dokonce jsem na to i šeredně doplatil. Jeden z nich koktal a já to chytil od něho, jako chřipku. Máma každému na potkání říkala: „Opravdu to chytil, jako nějakou infekční chorobu. Koktá teď za dva. Manžel by chlapa vyhodil, ale je to komunista, a starej se bojí, aby nám ten suchej hajzlík nezůstal v baráku nadosmrti.“ Ženský se obyčejně smály. Matka pochopila, že je to k neuvěření a přestala jim to říkat. Já půl roku po tom, co jsme na záchodě splachovali zatažením šňůrky dolů, přestal koktat. Přešlo to samo od sebe.
Zní to blbě, ale já fakt potřeboval zjistit, jak to v tom libereckém obchodním domě Brouk a Babka, tehdy v lidově demokratické „Jiskře“, chodí. Zda ženský opravdu chodí naostro a zda jim tam fouká, když pod sukní nemají nic. A tak jsem k řemeslníkům dolejzal, čím dál, tím víc. Bylo mi šest-sedm let a věděl jsem, jak průvan ničí zdraví, tvoří choroboplodné zárodky, a jak nemocní, co se takhle nastudí, trpí. Záhy byl ze mě pátrač, indián, co pozná z ohnutého listí, kdy naposledy kolik dní po sobě a co měl kdo v žaludku.
Při tom přibližování jsem spadl i s tříkolkou do vykopaného septiku, kam už byl zaveden odpad. Zkušební provoz byl shledán spolehlivým. Chlapi měli polední pauzu a já myslel, že si šeptají dole v jámě. Nic se mi nestalo, spadl jsem do měkkého vystlaného papírem. Vytáhli mě, ostříkali studenou vodou z hadice a vzali na mě od sousedů psí šampón. Máma chvíli brečela, a pak se smála, že má doma koktavejna a hovnivála, a že měla zůstat v Praze, že Sudety pro ni nejsou. Bydlela do konce války na Smíchově a Praha je Praha. Což jsem jí řekl, špinavej ještě od hovínek, ale skoro bez koktání. Brala to sportovně a vypila rum, co měla doma na pečení vánočního cukroví.
To chlapi, včetně toho koktavého komunisty z Chrastavy si řekli, že to v tom Machníně začíná být průserový a práci v údernickém tempu dokončili. Táta s mámou se radovali jako děti, já smrděl pořád, teď ještě navíc tím psím šampónem. Jiránek mě ve škole posadil k Pomezný, co stále močila mimo přestávky. Fugr, hrdina třídy, řekl, že to řekne tátovi a ten to napíše jeho kámošovi Gottwaldovi., abych se nebál.
A abych nezapomněl, s tím sklíčkem a koukáním babám pod sukně v Jiskře v liberecké Pražské ulici to bylo nereálné. A ještě ke zboží na pultech 20. století v metropoli Sudet - Liberci. Všechno, co za něco stálo, bylo pod pultem, a jen pro známý. Být na živu můj táta, co taky v té ulici prodával, tak by mi jednu vrazil za prozrazení státního tajemství. V regálech vše výměnou za služby a za jiné. A bylo to moc fajn zajetý, vcelku za lidový peníz. Dosažitelné od kaviáru po super módní italskou košili. Co je mi dneska platný, že je vše, že přetékají regály, když na to nemám.

A jak to chodí dneska? Raději zpět do tý senkrovny a sednout si vedle periodicky čůrající Pomezný… A i Brouk a Babka je na tom špatně. Nějak se to kunčafti domákli a výtah netáhne. A to jezdíval i s obsluhou úplně jak u ,,Bati“. Ale znáte to: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ani do výtahu v Pražské ulici. 

Žádné komentáře: