Vzduch plný ozónu a kapek do očí.

Když oči brečí, říká se, že slzí. Když v Sudetech zabouří, tak to je po obou stranách pohraničních hor o tom, že si máš dát pozor, neboť z lesů, hor a kopců vystupují na povrch horké prameny, aby vzápětí uhasily žár černých tůní, mokřadel a bažin, co se tlačí až k nám, do našich srdcí, maštalí zdomácnělých koní, podél plotů k vlakovým zastávkám přes Ještěd až k Máchovu jezeru a dál k Mníšku pod Brdy.

Vzduch kolem nás jiskří a létá, jako výboj elektřiny voní tak svěže a hmatatelně, že slabší povahy vidí kolem sebe osoby, co mají kolem hlavy svatozář. A k tomu leje jako z konve, plné kýble vody od země po hlavu. Nejhorší je, že vody je tolik, že vám teče rovnou do pusy, za krk, na chlupatá prsa i do podprsenky.

Ze země záhy stoupá pára a potí se nejen les. Jeleni a laně se klepou zimou, kdežto veverky a kanci si vlezou někam do sucha a spí jako na kavalci. Taky ptáci se halí do páry - nevidím tě, neslyším tě. Sedí tiše, aby je slejvák, sudeťák bouřlivák a pytel z Raspenavy ani neviděl. Jó, když u nás za Libercem zabouří, je lepší dát si pivo a natáhnout si nohy v sednici. Nohy na rovno, nebo i trochu výš, koukat do stropu a čekat, až bude líp.

Na horách v potůčcích pod Smědavou do Bílého Potoka se potom valí vlny, na kterých mohou plout i zaoceánské lodi a beru s sebou všechno. Mosty, elektrárny, Franclíkovi svah a kus chalupy. Potom tu jen málokdo zůstane jako on, aby to dával dohromady. Přesto je i u Smědavy krásný kraj, Sudety, jaký jiný. A lidi jsou tu plní vůle, vzduch plný nábojů do pušek a děl. To, že z očí občas kape, to svědčí jenom o jednom. Je tu krásně.

Žijí tu silní a pracovití lidé, ruce sedřené prací nejsou krásné, ale dílo po nich vidíte všude. Zima je tu dlouhá, slunce si dává na čas a chodí nepravidelně, o tepu radši nemluvit. Je tu parádně, obloha jako šmolka, nebo, že na krok pro mlhu nevidíte. Příroda si tu pohrála s těmi, co se tu octli omylem a podala ruku těm, kteří se pro ozón v povětří občas zakuckají a déšť jim teče do očí.

Stojí za to sednout si v lese do mechu tam, kde je plno zeleně, stromů, keřů, vysoké trávy blízko potoka, odkud je slyšet, jak voda poskakuje a skáče z kamene na kámen, kde nic, než tisíc komárů čeká na Janu, až si sedne. Pak se vytvoří na obloze něco jako hlava lva, mocně otevře tlamu a spolkne Janu i Egona. Milá příroda plná ozónu a slaného potu, co z čela padá do buchet, nebo do smaženého květáku. Les je plný postranních myšlenek, ale to, co mu dává sílu je ohromná snaha obětí vzepřít se osudu a zůstat naživu. Protože miliarda komárů, je nic proti tomu zavzpomínat si: „Pamatuješ se? My dva, čas teplého jarního deště, vzduch plný ozónu a komáři...“

Kouzelná tovární předměstí

Pokaždé, když vstupuji do komplexu budov libereckého Babylonu, centra zábavy a poučení bratří Vajnerů v současné době rozšířeném o hotel, Aquapark, a blízká setkání s vědou, mám prapodivný pocit, že jsem svědkem transmutace prvků v kabalistické kuchyni císaře Rudolfa II, blahé paměti. Svědkem proměny obyčejných běžných kovů, ze kterých se razí zlaté mince.

Neodhalil jsem kámen mudrců, to už přede mnou udělali ti, co správně investovali, rodiče oněch tří šťastných majitelů komplexu poznání a zábavy pro celou rodinu. Jedno z těch lepších řešení otázky, co udělat se Silkou, Hedvou n. p. A nedělat s hlavním závodem Textilany. Tak či onak, je to konec legendy o bohatství textilních baronů a konec výroby textilu v Čechách.

V případě revitalizace nefunkční textilky sázka na volný čas, relaxaci a naučné programy pro žáky škol. Jsem přesvědčen, že mohu mít pravdu. Psal se rok 1962 a nevím, co se dělo v hlavách úředníků ministerstva školství, že přišli s tím, že vedle maturitního vysvědčení si studenti dvanáctiletky (tehdejší ekvivalent čtyřletého gymnázia) odnesou do života výuční list z nejbližší textilní fabriky. Pro nás to byla Hedva a Silka pod nádražím v Liberci. A tak jsme chodili každé úterý na šest hodin do fabriky, abychom tam, kde je dnes komplex Babylonu splynuly s dělnickou třídou a přišli na chuť časnému rannímu vstávání, následné nezaměnitelné vůni textilního prachu, hukotu textilních stavů, hrčení vozíků, naložených zbožím, adjustaci balíků, navazování popraskaných nitek, klábosení při přestávkách.

Jak moc mi to připomíná dnešní čas, kdy „Babylon“ hledá cestu, jak nově zabavit i poučit a není daleko dosáhnout na výsledek, který není v okolí tak často k vidění. Musíme vzít na vědomí, že do starých budov textilek se výroba nevrátí, a že jejich osud je jim jednou provždy dán. Buďme vděčni za jakoukoli snahu revitalizovat část města a nedopustit další jámy, muldy a opuštěné tovární haly. Oživit části, které město odepsalo – kouzelná tovární předměstí.

Mládí – aktuálně pro děti Sudet

Je to o tom, kdo půjde spát, a kdo usne ještě v tomto století. Kdo koho měl a míval rád. O časném vstávání a holení a snídání. Kdo komu pomůže, kdo zhasne nebo si chce ještě povídat. Mládí je o šťastné hvězdě a o spánku po celou noc. Nikam nechodit a nechat si zdát šílený hlouposti. Mládí je o dešti, o vysoké mokré trávě, o štěstí.

Je toho tolik, co nikdy nikdo nesváže do otýpky a nehodí si ji svázanou přes ramena. Jde o překrásnou měsíční osvícenou krajinu. To je fůra štěstí. Otýpka hozená přes rameno a jen tak jít a cestou snít, vandrovat světem nemajetných. Jen tak s batohem dříví na plecích. Mít akorát pevné boty a před sebou cíl, nikterak malý. Jít, stále jít, nebát se, být mladý a šťastný.

Jako jsou všude v lese mravenci, jako, že pokaždé za horami svítá, nemám a neměl jsem s tím starosti. A byla při mně víla lesní studánky, větve stromů a taky jejich kořeny. Nebeská báň pokrytá hvězdami, měsíc a jeho stín, voda, co teče v příkopech a zakopává o plechovky, o kusy čehosi, co tady do příkopu zahodili cestáři.

Mládí, na které vzpomínám, bylo o kalhotách s gumou v pase, o švédské košili, o době, kdy máma byla doma a táta domů nosil tak asi jeden a půl tisíce výplaty. Na co si vzpomenu a vidím, to jako by bylo včera. Z nikoho z nás rodiče, nechtěli udělat stroje na prachy. Byli jsme obyčejní kluci a holky, co radostí výskají, když jim skončila škola, a začal čas nicnedělání.

Mládí bylo i o čichání toluenu a jiných ředidel. Žel zařval na to i syn tátova kamaráda pana Michálka. Měl všechno, co já neměl. Za mnohé bych i dneska dal sbírku pohlednic a známek. Mládí, to nebyl jenom smutek, když někdo z blízkých odešel. Byla to i radost každé ráno, když slunce vstalo a odvedlo nás do školy, na kopec, k lesu, mezi baráky, na pole, kde bylo už vše sklizeno, na hřiště, tam, kde se nám líbilo.

To bylo mládí. Pes i domácí kočka, fůra věcí, co mě bavilo dělat. Čas, který nikdo hodinkami tak moc nekontroloval. Stráně, špatně udržované cesty, úvozy, pěšinky lesem. Naše mládí kluků i mladých slečen. Nás, co s vděkem vzpomínáme všech hloupostí, které jsme provedli a ještě provedeme...

To byla a je generace dětí Sudet, co s rodiči tu žili a žít tu chtějí stále. My Němcům už nic nevyčítáme. Jsme novou generací obou stran, která už nechce jednostranný pohled. Pokud jsme byli mladí, tak to nešlo. Čas nazrál až nyní. Naši rodiče to asi nepochopí, příbuzní zavražděných asi taky ne. Čas se nezastavil a stáří je o rozumu. A čas a rozum rány zahojil. Kolem je svět bez hranic. Co by za to dali ti, co tu žili před námi...

Kuchyňské váhy umí, co byste do nich neřekli....

Tety, ach ty mé tety! Jeden má chuť říct spolu s klasikem: „Mé drahé tety.“

Ta, které jsem nejméně rozuměl, byla od roku 1944 vdovou. Muž jí padl na ruské frontě, žel na té druhé straně. Jako sudetský Němec narukoval hned po svatbě a teta Anežka pak na něj do své smrti už jen vzpomínala. A to zrovna v době, kdy její sestra, moje matinka balila pár kousků prádla pro dva na cestu do Terezína. Další teta byla odrostlejší, jiná zasáhla do příběhu o padesát let později.

Válka a okupace citelně do života sester zasáhla. Vítězné mocnosti dorazily do Terezína a do Prahy včas a život sestřiček už nemělo, co ohrozit. Jejich vztah zrál jako dobré víno a nebylo na nebi mráčků, který by zakryl zářící a usměvavé nebe. Děvčata stárla spolu se svými dětmi, z nichž některé rovněž dělaly svým matkám a otcům jen radost. Až na tetu Anežku. Po smrti svého manžela se už nevdala a žádné děti neměla.

Na svět přicházely další generace dětí, a kolem hřálo slunce a v Sudetech pěli ptáci, zurčely potoky, v podvečer se Ještěd halil do mlhy a okolní hluboké lesy šeptaly, zda na Liberec spadne déšť, zda porostou houby, zda si dát pozor na klíšťata a infikované komáry. Teta Anežka si spokojeně žila v domově pečovatelské služby, užívala si vdovský důchod ze Západního Německa a v podstatě ji nic netrápilo. Snad až na jedno. Komu co odkáže, až odejde za Kurtem, zemřelým manželem. Nakonec se jednalo jen o pár maličkostí, a kdo by je chtěl.... Pár kousků starého nábytku, postel, skříň, malá lednička, prastarý televizor, kuchyňské váhy na kredenci ještě z První republiky. Já sám takových podobných mám z blešáků asi tři. Jsou ve sklepě a reznou. Dnes už ani nevím, proč jsem si po stovce kupoval.

Obě sestry se při pravidelných návštěvách ubezpečovaly o své lásce a tak ani nedošlo k formálnímu sepsání toho, co která zdědí. Do toho vstoupil i další možný dědic. Sestra manžela, který padl na ruské frontě. I ta se starala o švagrovou.

Každá dostala přislíbené v dědictví, ale úplně jiný osud měly jednoduché kuchyňské váhy, co stály nahoře na kredenci. No a jak to dopadlo? Jedna z příbuzných si váhy odnesla domů a na malér a rodinnou diplomatickou roztržku bylo zaděláno.

Čas plynul a já jsem se zcela náhodně setkal se vzdálenou sestřenicí. Řeč se nesla v duchu radostných vánoc, až přišla řeč na dárky, které nemusíme, a tak mi byly představeny kuchyňské váhy, jejichž pohnutý osud jsem tušil. Ano byly to ony, ty, které dosud hořce oplakává maminčina nejmladší sestra.

Co teď? Mám vstoupit po tolika letech do děje a dořešit dějový uzel? Mimochodem, váhy mi byly nezištně nabídnuty k okamžitému odvezení kamkoli. Odmítl jsem. Nevím, zda se kdy v rozhovoru se současnými nadmíru milými majiteli zmíním o jejich osudu. A to se řekne – kuchyňské váhy...                                                                 

Na rozcestí mého krásného města pod Ještědem

Kudy a kam? Kterou mám jít a slzy polykat? Určitě dlážděnou a dát si pozor, abych nesešel z cesty. Už nikdy úvozem, roklí, po pražcích, mělkým potokem.

Pamatuji se, když počátkem let padesátých v naší obci, měnili hlavní silnici dosud samosprašnou, na kámen politý thérem. A byl čas všimnout si i chodníků, protože ještě žili sprostí dlaždiči První republiky, kteří dláždili téměř na věčné časy. Babo, chyť se za bradu! Vše kolem praskalo pod koly těžkých nákladních vozů a traktorů.

Bylo to až k nevíře. Byl toho plný Dikobraz, plné místní noviny. Jen, co práce na jedné straně ulice končila, na druhé straně začala. Sotva se položil plyn a chodník se znova vydláždil, byly tu všelikeré dráty, trubky, bůh ví od čeho, a když byl chodník předlážděn, došlo na vodu.

Dnes je to trochu jiné. Technici používají lasery, počítače, sondy, mají vysoké školy, stáže v Americe, ve Švýcarsku. Sejdou se nad jámou, ke které přijeli třemi služební vozy. V jámě se nacházejí kopáči ukrajinsko-cikánské národnosti a vyjednávají. To, co je ovšem hrozné, že kravaťáci přinesli špatnou zprávu. Chodník se nebude dláždit, ale vylévat asfaltem. A tak se stalo, že metropole severu Liberec spadla na úroveň měst Beskyd a Jeseníků v době z počátků průmyslové revoluce. Asfalt ve středu města. To není dobrá vizitka.

Dlažební kostka je vizitkou bohatého města, asfalt popraskaných černých ker pak sibiřských pastí na mamuty. Kudykam? Kde na to lepší vzít? Když má mít město přízvisko, vraťme se k původnímu: metropole severu – Liberec. A pokud se vrátí Liberec i k významu přídomku ,,metropole“, pak jsme na správné cestě získat prestiž pro turisty, obchodníky a podnikatele, kteří začnou proudit do města s vypráskanou pokladnou.

Jak prapodivně zní, že Liberec je městem sportu, když si současný Liberečák nevzpomene ani na jeden finální výrobek libereckého současného průmyslu. Jsme na rozcestí krásných snů a konkrétních výsledků. Co takhle spojit se s německou Žitavou a polskou Bogatyní? Jedni mají teplou odpadní vodu z elektrárny, druzí víc peněz v rozpočtu. Takový mezinárodní svazek, sňatek z rozumu. Nebo už jen zbývá jít se s kloboukem postavit ke kostelu?

Škola na Husovce – 100 let od založení

Už vím, co sluší ohaři a co to je závodní dráha, co říká ovčákovi salaš a horníkovi šachta a co slyší námořník, když srdce zvonu bije. To samé jsem zažil 4. ledna roku 2014, když jsem stál u schodů školy na Husovce v Liberci a s ostatními čekal až se po stu letech otevřou dveře a my budeme moci dál.

Je tomu 52 let, kdy se za mnou zavřela tahle školní vrata a já jsem vstoupil znovu dál.... Vy, co už nebloudíte s kompasem a o cíli své cesty už něco víte, nebraňte se říct: Má školo, mé mládí, mé dětství, mé lásky, mé poznání... Třída po třídě, chodba, aula, kreslírna, posluchárny fyziky a chemie, toalety, šatny, kuchyň a jídelna, sborovna, kancelář krásné mladé ředitelky.

Škola jako nová. Sto let? To se někdo spletl. Úplně nové učebny plné techniky. Dnešní škola je už desítky let specializovaná na vyučování jazyků. Šla nám z těch informací hlava kolem. Ještě, že bylo kam si sednout a poslouchat ukázky z dramatické tvorby, zpěváky, hráče na kytary i jiné hudební nástroje.

Co by to bylo za jubileum, kdyby neexistoval almanach – Stoleté vzpomínky 1914-2014. Co učitelů, technických pracovníků, vychovatelů, kuchařek, školníků a pomocného personálu se po oněch sto let staralo o řádný chod školy, o výsledky, které byly často nadprůměrné. I dnes škola patří k nejlepším a jsem rád, že se spoustou liberečáků mohu hrdě říct: Chodil jsem na Husovku, a kam jsi chodil ty?

Co vím, tak žádná škola v Liberci není špatná. To jenom občas učitel na svou práci nestačí. Ne každý zvládá své předměty, ne každý pedagog si tohle jméno zaslouží. Jsem převelice rád, že mohu vydat svědectví, že po dobu mého studia na Husovce takoví učitelé nebyli.... Kéž bych to mohl říct o učitelích na gymnáziu v Jeronýmově ulici.

Má školo, skoro Sorbóno na Husovce, jak moc ti přeji: Užij si ty oslavy! Není nic víc, než poděkování těch, které jste učili. Závidím dnešním dětem a nakonec i rodičům, jak mohou být a jistě jsou, spokojeni s tím, co všechno je škola na Husovce naučí. A zrovna jazyky. To říká ten, co o ví o čem mluví, protože jeho sestřenice a bratranci žijí po celé zeměkouli.

Vždyť Liberci právě tohle schází. Být kosmopolitní, být opět metropolí severu. Hostit lidi z celého světa. Rozumět jim a vzdělávat je na našich školách. To vše už tady kdysi bylo a naše město z toho profitovalo. Ať tedy právě škola na Husovce je v čele těch, kteří uvítají návštěvníky pod Ještědem a budou jim snadno rozumět. Ať naše město opět vzkvete turisty, studenty, obchodníky bez jazykových bariér.. Ať škola na Husovce i příštích jedno sto let patří k těm, kterými se liberečáci chlubí. Ke školám, které mohou být příkladem ostatním....

Babička byla obyčejná ženská, ale ty děti....

V celém průvodu a i v kostele svatého Václava jsem byl v uniformě vojáka Československé lidové armády jediný. Ostatní, ač nosili uniformy se zlatými knoflíky na sakách i na pláštích, nechali své uniformy doma v šatnících a s babičkou se přišli rozloučit v civilu.

Připadal jsem si jako v dobrodružném filmu, nebo na přísně utajeném zasedání generálního štábu. Co chvíli přibíhali od nablýskaných černých aut mladí muži s telefony v uších a ubezpečovali své nadřízené, že Praha, světový mír, a jejich velíny nejsou v rukou nepřítele. Ano připadal jsem si na pohřbu babičky ve své kopřivové uniformě s kabátem až ke kotníkům zcela mimořádně.

Bratrancova babička byla vystavena v rakvi před oltářem a zavřenýma očima hleděla rovnou do nebe, kam dozajista patřila. Dva generálové, čtyři plukovníci, tři špioni, jeden major, dva vedoucí oddělení ÚV. Dvě babiččiny dcery, bratrancovy tety, jsem neznal, ale co vím, v padesátých letech hlídaly Slánského děti a tak jistě nebyly žádné nicky u státní bezpečnosti.

Kostel měl ostrahu, jako by na pohřeb přijel sám Dr. Husák, ale ten poslal jen kondolenci. Průvod na hřbitov byl střežen, jako by vezl státní dokumenty. A přitom na babičce bylo zajímavé, že měla čtrnáct dětí, takže bratranec měl třináct tet a strýčků. Asi proto trvalo vyřízení civilu, povolení opustit posádku a účasti na pohřbu tak dlouho. Až když jsem řekl, že velitel posádky na ten funus jede taky, šlo vše jako po másle. Jen na tu uniformu se v zápalu omlouvání jaksi zapomnělo.

Stál jsem tehdy vedle bratrance a jednoho z generálů a salutoval, když jsem si domyslel, že farář řekl něco podstatného. A podstatného toho bylo hodně. Babička těžce pracovala po celý svůj život. I já ji znal jako stále něco kutící stařičkou babičku, takovou tu pravou vesnickou babku s šátkem na hlavě a s rukama, které stále něco dělaly.

V uniformách se stříbrnými klobouky byli na pohřbu funebráci, koně s čabrakami a s černým peřím na hlavách. Pohřeb to byl skoro státní určitě tak byl střežen. Pro mě to bylo víc jak „opušťák“ z milovické posádky. Byla to především vzpomínka na starou paní, která toho tolik pamatovala a milovala nás, děti.

Škoda, že z toho pohřbu existuje tak málo fotek. Kdo přišel s foťákem, měl smůlu. Ochranka pracovala tiše a nekompromisně. Ač šlo o rodinnou sešlost, sešlo se tu mnoho vzácných příbuzných. Velitelé divizí i milicí, diplomaté, ohromně vlivní bratranci a jejich podřízení.

Byl jsem rád, že jsem se pohřbu mohl zúčastnit. Městečko bylo ochromeno od jihu i od severu. Doprava byla odkloněna, vrtulník armády i bezpečnosti střežil klid na obloze. Místní občané se cítili povzneseni. Taková žena tu žila a oni to nevěděli!

Ano. Bylo to o vzpomínce na sběr klásků z polí, kde jsme s babičkou mockrát a mockrát byli. Sbírali jsme klásek po klásku, až jme se narovnat nemohli, jak nás bolela záda. Babička byla úplně, ale úplně obyčejná ženská. Obyčejná ženská... Až na ty děti, co se rozlétly do velkého světa.