Kouzelná tovární předměstí

Pokaždé, když vstupuji do komplexu budov libereckého Babylonu, centra zábavy a poučení bratří Vajnerů v současné době rozšířeném o hotel, Aquapark, a blízká setkání s vědou, mám prapodivný pocit, že jsem svědkem transmutace prvků v kabalistické kuchyni císaře Rudolfa II, blahé paměti. Svědkem proměny obyčejných běžných kovů, ze kterých se razí zlaté mince.

Neodhalil jsem kámen mudrců, to už přede mnou udělali ti, co správně investovali, rodiče oněch tří šťastných majitelů komplexu poznání a zábavy pro celou rodinu. Jedno z těch lepších řešení otázky, co udělat se Silkou, Hedvou n. p. A nedělat s hlavním závodem Textilany. Tak či onak, je to konec legendy o bohatství textilních baronů a konec výroby textilu v Čechách.

V případě revitalizace nefunkční textilky sázka na volný čas, relaxaci a naučné programy pro žáky škol. Jsem přesvědčen, že mohu mít pravdu. Psal se rok 1962 a nevím, co se dělo v hlavách úředníků ministerstva školství, že přišli s tím, že vedle maturitního vysvědčení si studenti dvanáctiletky (tehdejší ekvivalent čtyřletého gymnázia) odnesou do života výuční list z nejbližší textilní fabriky. Pro nás to byla Hedva a Silka pod nádražím v Liberci. A tak jsme chodili každé úterý na šest hodin do fabriky, abychom tam, kde je dnes komplex Babylonu splynuly s dělnickou třídou a přišli na chuť časnému rannímu vstávání, následné nezaměnitelné vůni textilního prachu, hukotu textilních stavů, hrčení vozíků, naložených zbožím, adjustaci balíků, navazování popraskaných nitek, klábosení při přestávkách.

Jak moc mi to připomíná dnešní čas, kdy „Babylon“ hledá cestu, jak nově zabavit i poučit a není daleko dosáhnout na výsledek, který není v okolí tak často k vidění. Musíme vzít na vědomí, že do starých budov textilek se výroba nevrátí, a že jejich osud je jim jednou provždy dán. Buďme vděčni za jakoukoli snahu revitalizovat část města a nedopustit další jámy, muldy a opuštěné tovární haly. Oživit části, které město odepsalo – kouzelná tovární předměstí.