Obchody a odchody

            Ach, ty naše Sudety, české Sudety plné Němců. Když se můj tatínek narodil, chtěli se místní Němci, stát součástí Rakouska, Německa, jen ne nové Československé republiky. Tak či onak, Beneš a dekrety prezidenta republiky, to později vyřešili po svém. Jednou a navždy. Teplice, Ústí, Liberec, Česká Lípa, Jablonec nad Nisou. Už se tu nemluvilo německy. Na úřadech, v obchodech, továrnách a v institucích jen  česky.

            Rok 1948 přitvrdil. Německý majetek obhospodařovali národní správci, pořád byly nutné potravinové a jiné lístky, aby se udrželo legální hospodaření státu, černý trh i tak prosperoval.

            Rok 1953. Rok výměny peněz, měnové reformy. Obchod se uskutečňoval v prostorách, jako za první republiky a protektorátu. Často v takových špeluňkách, že myši a jiná havěť tu žila beze strachu po celé generace. Zhruba tak 10 let po druhé světové válce začaly podniky bytového hospodářství tento majetek řádně spravovat. Nové dveře, větší okna, střechy... přesto dosavadní obchodní prostory už nevyhovovaly. Čím dál od města byly  horší a horší podmínky, prodejny byly stále ve stavu, v jakém  je republika převzala od Němců.

            Tatínek, ač byl vyučený tkadlec, zkusil prodávat zeleninu a později potraviny. Skončil v Pražské ulici v Liberci, v nejprestižnější ulici města, jako vedoucí prodejny Tuzex. Ta krátkou dobou v Liberci nabízela zboží z dovozu a naše exportní zboží za valuty, nebo za takzvané tuzexové poukázky převážně v sortimentu potravin.

            V polovině 60. let minulého století se setkal s rodinou rakouských skibobistů, kteří do města přijeli za sportem. Rozjaření sportovními úspěchy utráceli, a když zjistili, že pan vedoucí, hovoří líp německy než česky, družba pokračovala i u nás doma. Přátelství s touto rodinou z městečka St. Pölten trvalo velmi dlouho. Rodiny se navštěvovaly, a někdy počátkem r. 1968 byl tatínkovi nabídnut azyl v Rakousku v St. Pöltenu s možností řídit jedno z těch velkých super obchodních center při dálnici, které dnes známe i z okolí velkých měst i u nás doma. Naši se tenkrát dlouho rozhodovali. Tátovi bylo 50 let, řeč nebyla problém a známí jim zprostředkovali i hezké bydlení. A táta? Že si to rozmyslí.

            Tatínek nebyl žádný dobrodruh. Už jednou, v roce 1948, měl všechno připraveno k vystěhování do Chille. Zařízení tkalcovny, co  poslal napřed lodí, tam asi dodnes na nás čeká. Tehdy, ani o dvacet let později naši nikam neodjeli. K nám do Čech přijeli Rusové a táta, snad oprávněně napsal do Rakouska, že těch potřebných emigrantů z Československa bude víc, ať pomohou jiným. Bál se, ale zůstali jsme doma a víc se o tom nemluvilo. Asi jsme nebyli připravení a osud nám připravil hezký život i doma mezi svými. Když nyní chodím za rodiči na hřbitov a vzpomínám na jejich plány, pak si v duchu říkám, jak je dobře, že zůstali. Nezbohatli jsme a nepoznali cizí kraje, ale žili jsme spokojeně doma, jako většina našich známých a přátel.

            I u nás se zavřely staré prodejny plné myší a jiné havěti. Vyrostly jiné  zajímavé a krásné obchody, z nichž jeden nesl pečeť tatínkovy dobré práce. Nakonec i my máme na co vzpomínat, neboť u nás, z práce těch, co neodešli, vyrostl průmysl a obchod země, která mi nezevšedněla, která má na důchody a která zůstává v mé paměti jako jediná, kde jsem doma.

Dnešní bydlení

            Z těch mladších neznám nikoho, kdo by nechtěl bydlet ve vlastním domku, kde by si mohl vybrat sousedy, kudy nikdo nejezdí, kde bude mít klid a soukromí. Takový byl i můj tatínek ve druhé polovině minulého století. Na domky z inzerátů se zásadně chodil dívat v dešti, aby viděl, co voda dělá se střechou a se sklepem. Protékala voda na půdu a ve sklepě  sahala po kolena?  To byl důvod, proč jsme dlouhá léta žili v podnájmu. Peníze, připravené na domek „éňo-ňéňo“ bez oprav, uložené v kredenci.

            Nakonec to matka nevydržela, chytla se s tátou a domek byl nalezen pár metrů od našeho podnájmu. Bydlení a bydlení. Jiným rostly na zahradě pivoňky, nám přístavby na knižní regály. Já si toho ani nevšiml, ale matka a sousedé si notovali, jaké to bude, až půjdu na vojnu.

            Změnily se priority, co dělat nyní, a co až za čas. Podstatně se změnily ceny. Táta dal za domek čtyřicet tisíc a deset navíc. Záhy nato stála deset tisíc samostatná garáž. Stárne i majitel nemovitosti a velké oči stavebních úprav se smrskávají s věkem a finančními nároky na běžné opravy. Snad o to víc je patrný zájem příbuzných. Jak se nám bydlí, jak krásná je vyhlídka kamkoli, co vše je vidět na horizontu, v dálce i několik kilometrů hraničních hor.

            I mně se splnil sen. Vidět z okna vše zelené, modrou oblohu, po ruce dalekohled, v dálce slyšet vlaky a čapí zobáky. Vídám zapadat slunce do mraků, mraky honící se po obloze, první hvězdy, červánky… V domku by nikdo neměl zůstat sám, ale být s druhým člověkem, partnerem všech bolestí a radostí, štěstí i neštěstí. Se psem. S tím především, protože on rozumí všemu a vše chápe. Já takového mám a jsem šťasten. Nikdy bych nevěřil, že tahle poučka platí beze zbytku a že na ni nedám dopustit.

            Dneska jsou domky a domky. My ještě chtěli něco dostupného, dnes kolem měst rostou prapodivné stavby. Jen jejich oplocení muselo stát miliony. Budiž. Nejsou války, nejsou stávky, nejsou katastrofy. Lidé se mají rádi, nevraždí se, dá se říci, že se respektují. To pak mohou vzkvétat i trhy s nemovitostmi. My nemuseli mít bazény, střelnice, přistávací plochu pro vrtulník.

            Doba se změnila a mladí nositelé pokroku se od nás liší. Určitě to je lepší, než se s nimi hádat o hlouposti. Jsou tu proto aby, jako my svým rodičům dělali problémy. Je to drahé bydlení. My přistavovaliu a stavěli tehdy, když jsme si na cihly vydělali, nebo je očistili a svezli z bouraček. Dnešní mladí si na bydlení půjčí. Oželí veselku, ale ne cestu do Itálie (k Baltu jezdí jen socky). Oni si půjčí na let do Tichomoří, do Thajska, na Kanárské ostrovy. Po nás tu zbudou kachlíky kolem oken, trubková zábradlí a ploty z odpadu strojírenských dílen. Ne na dlouho. Mladí, sice na dluh, ale už ty naše prohřešky napravují. Snad to tak má být.

            Věřme, že dnešní bydlení je jiné než naše. Přejme budoucím majitelům realit ať tvoří díky vám, trpělivým.

Lízátka a hašlerky

                       

            Na špejli. Však si na ty z vašeho mládí vzpomenete taky. Ty dnešní jsem viděl v různých formách – s broukem, červem uprostřed čehosi sladkého. Taky na špejli. Dovoz z Kolumbie za 1 euro v Žitavě v cukrárně za radnicí. Kdy se to pošušňání objeví u nás nevím. Chutě se mění.

            Rád Vás vezmu s sebou o 65 let zpátky do naší půvabné vesnice Machnín, do krámku s potravinami fungujícího tehdy ještě i na lístky. Už příští rok paní Lanková krámek zavře, ,,lístky“přestanou platit, zemře Stalin, na jeho pohřbu se nastudí Gottwald a taky zemře. Já začnu chodit do první třídy a obchod, nyní už státní, se začne zabývat i cukrovinkami. Objednává lízátka a atlasky, cukrové špalky, suky, karamely, fialky s chutí fialek, lesněnky, hašlerky, mejdlíčka, energitky z libereckého Lipa na Ruprechtické ulici. Nevím, co jsem miloval víc. Asi šumáky a ta lízátka, co barvila jazyk do ruda, do žluta, do zelena.

            Jejich nabídku překoná jen vzpomínka na kyselé bonbony v lahvi od okurek na pultu v krámku paní Lankové u nás  doma. Moji vrstevníci, Vašek a Pavel, její synové, nám tehdy vyprávěli, že jí na ty bonbony chodí, a aby nám to nebylo líto, tak ty ocucané, co jim už nechutnaly, vracejí zpátky do lahví. Mocně pak láhev protřepají, že prý to nikdo nikdy nepozná, že se v ní hrabali...

            Paráda byla, když lízátka měla uprostřed toho dobrého nějaký vzkaz. Znak spartakiády, kytku, auto, cokoli. Vlastně, když ještě nebyla televize, byla to reklama cíleně zaměřená na nás – předškoláky. Hašlerky, italská směs, špalek, turecký med, mejdlíčka, to už byl sortiment rozšířený. Později přišla žvýkačka Pedro, kterou jsme přirovnávali k brzdným destičkám našich kol. Rumové pralinky zase milovala maminka. Já dělal, že to nevidím a maminka zase ocenila, že o tom zbytečně nemluvím, tudíž mi něco z nabídky bonbonů mi koupila. Ten souzvuk potřeb a chutí, nás spojoval a vydržel velmi dlouho.

            Pusa plná slin a hřejivý pocit tepla u srdíčka. Ach, maminko, kde jsme se ztratili v letech následujících? Vybledly vzpomínky, když jsi mě vedla do první třídy a dole u mostu v krámku u staré Špidlenky, jsem si mohl vybrat knížku s obrázky, nebo naproti ve smíšeném zboží bonbony. Patřím k té výjimce, že čím víc cukru, tím zdravější chrup. Začalo to dudlíkem v cukru a skončilo to cukrovkou. Ale zuby mám podle MUDr. Maršálkové zdravé. Výstavní. A tím bych mohl končit, ale nekončím.

            Jistou dobu jsem miloval hašlerky. Vedle mentolek, sisinek a kyselých měsíčků měly jinou chuť a pytlík, co vzdáleně připomínal vlajku USA. Však jsem se stal terčem vtipů, když jsem na pionýrském táboře totexáckých dětí v Navarově při hledání balonové provokace našel pytlík od hašlerek a odevzdal jej jako hledaný předmět doličný amerického imperialismu. Bylo mi deset a psal se rok 1957.

            V té době učila v naší škole krásná mladá slečna, za kterou až ke škole chodil její kluk. Jednoho dne se osmělil, vstoupil do třídy s krabicí od margarínu a oslovil slečnu učitelku. Nám přinesl celou krabici kyselých bonbonů. Ti dva se nakonec vzali a bonbony byly rozdány těm, co se nejvíc hlásili. Já už ke konci školního roku nemohl kyselé měsíčky ani vidět. Kdejaký voříšek už na mě čekal u školy, aby si vyloudil něco dobrého. Chodili se mnou přes celou obec a maminka řádila, že nechci jíst oběd. Bylo nás víc a musel to řešit ředitel Jiránek. Bonbony se přestaly vydávat, ale kam přišel zbytek, nevím. Asi tam někde ve škole ještě leží.

Naše děti – naše školství

            Před sto lety chodila většina dětí, naši dědečkové a pradědečkové, do školy bosa. Jednou z těch krásných mohutných školních budov Rakouska – Uherska v Liberci, byla škola U Soudu. Byla poslední a nejmodernější v celé té mohutné řadě škol druhé poloviny 19. století v našem městě. Mohla se pochlubit tím, co ostatním školám scházelo. Vytápěnou podlahou na chlapeckých WC. Chlapci stáli bosi na dřevěných roštech, a odspoda je hřál teplý beton. No, řekněte, to se to chodilo radostně do školy, když tam na vás čekaly takové vychytávky. Takových přívětivých škol bylo na Liberecku povícero. Například všechny školy měly na střeše zvoničku, a pokud by v dosahu zahořelo, pak by se zvonilo na poplach.

            Školy se postupně modernizovaly. Z těch maličkostí co si pamatuji, byla především u nás v Machníně kamna. Do nich se sypalo uhlí po kbelících a bylo to vždy příjemné vyrušení z vyučování, leč i třída plná kouře a srandovního poslouchání školnice paní Šandová, která to vše komentovala neslušnými slovy a posuňky.

            Uhlí… Pamatuji se na ty ohromné hromady uhlí před školou na Husovce, které pan školník vozil dozadu k uskladnění. To vše za 50 let zmizelo. Dnes to už ani ve školách nepáchne dezinfekcí, jako dříve.

            Ještě v 70. letech minulého století byl propastný rozdíl mezi školami ve městě a na vesnici v hygieně. Spousta onemocnění žloutenkou, nemocí špinavých rukou, omluvenek z důvodu nemoci, kdy omluvený musel pomáhat na poli, při sběru úrody. Kdy za trest jezdil neposlušný učitel učit z Liberce do Václavic, do Hlavice, do Rynoltic, do Nového města pod Smrkem.

            Škola by měla zůstat, tak jako armáda a policie bez toho, že její představitelé jsou exponenty politických stran a hnutí, bez politické příslušnosti. Což v minulosti nebylo. A není ani v současné době. Ke škodě řešení problémů šikany a práce s dětmi mimo dobu vyučování v zájmových kroužcích, doučování. Dnes se i výchovné postupy dětských ústavů dostávají do předvolebních polemik na úkor věcné diskuze odborníků na pedagogické půdě.

            Školy, to byla i dětská organizace pionýr, která dříve byla v rámci výchovného systému vtělena do společenských organizací. Dnešní stav mimoškolní výchovy postrádá osobnosti, které by pomohly řešit volný čas dětí, tradiční školní kroužky. Jak se to daří, posuďme sami...

Lužická Nisa, plynoucí čas

            Na našem území nic moc. Pár kilometrů a už je řekou svým významem vymezující hranici mezi  národem Poláků a Němců, hranicí určenou vítězi druhé světové války, kteří si přáli mír. Hranice na Odře a Nise tomu měla do budoucna přispět. A přispěla. Mír trvá 72 let a nikdo si nestěžuje. Řeka, která pramení pár kilometrů za našimi zády v Jizerských horách, má svůj romantický dolní tok počínaje Svárovem. Právě zde na jejích březích byly shromažďovány obrovské kusy liberecké žuly na stavbu monumentálního Stalinova pomníku v Praze na počátku padesátých let minulého století.

            Nisa, jejíž tok už je zde pozvolný, dál protéká Machnínem, obtéká hrad Hamrštejn, zrušenou uhelnou elektrárnu v Andělské hoře, která se cudně schovává v hustých lesích kouzelného údolí libereckého okresu. Posilněna vodami potoků z přiléhajících oblasti odtéká z Chrastavy a její cesta vede dál, kolem legendární továrny na textilní stroje Totex, Bílým Kostelem a baráky ženské části někdejšího koncentračního tábora Gross Rosen. Dál už to je řeka, ve které by se dalo i koupat.

     Jsem z dolní části toku řeky. Z Machnína. Před mostem přes řeku stál ještě před šedesáti lety rozcestník. Do kopce ke kostelu směr Chrastava, přes řeku doprava  Údolí svatého Kryštova, doleva do kopce Karlov, Ostašov. My školáci chodili přes most a kousek po rovině a je tu spádová škola Machnín. Naproti hospoda Zelený strom, kino a prašná cesta proti proudu řeky do Stráže nad Nisou.

            Téměř nikdy jsme se v řece nekoupali, nechytali ryby. Moje druhá babička bydlela úplně na nejdolnějším toku Nisy, tři sta metrů od hranic, kde řeka opouštěla státní hranici. Předposlední most na našem území za babiččiným plotem nese její jméno - ,,U Wienerů“. Pod ním jsme se v řece Nise přece jen koupali. Sice jenom v neděli odpoledne, když před tím odtekla špína a použité barvy z našich textilek dál do Německa. To se ještě pracovalo i v sobotu dopoledne a necelých třicet kilometrů stačilo, aby se řeka zbarvila do barevné škály barvených látek. Žel, ryby v řece nebyly. A to, jak jsem se dočetl, žilo koncem 19.století v Machníně ještě šest profesionálních rybářů, kteří své rodiny uživili.

            Nisa, Lužická Nisa, je dnes řekou spoutanou ve své hrozbě regulací břehů ve všech městech, kudy protéká. Je plná překvapení i tam, kde pomalu teče vesnicemi, lesem, mezi skalami pod Hamrštejnem. Je hrozbou i sluhou, vzácným šperkem v krajině Sudet, v níž žijeme. Dnes v ní plavou ryby a čistá voda zve ke koupání. Už nehrozí povodněmi, je plná kouzel nočního rozjímání, šepotu těch, co stojí na břehu, drží se za ruku a poslouchají hlas vody tekoucí kolem.

Posekaná tráva

 Jak kouzelně voní! Ta vůně mě jako kluka budila. Nejdřív svist ostří, jak se zakusovalo do zelené plochy svažité louky tam u babičky, na prázdninách. Probouzel jsem se a kolem ležela posečená mokrá tráva. Slunce už stálo vysoko a země voněla, nevím proč, jak z pece vytažený pecen chleba. Byl jsem malý kluk. Spal jsem ve starých peřinách, kolem byl svět oprýskaných oken plných pavučin a mrtvých much.
 Ke snídani jsem chodil bos. Nejdřív do posečené trávy. Chladila a umyla, na co večer nebyla chuť a  čas. Tráva schla sama. Nemusela se ani obracet a před očima se měnila na voňavé seno. Nevím jestli se mi to tehdy všechno jenom zdálo, ale pořád na to počátkem léta myslím. Prázdniny, posečená tráva. Babička, co už není, starý skleník na který spadla shnilá větev obsypaná třešněmi, léto, prázdniny u vody.
 Když se tráva obracela, tak obvykle prášila a spousta lidí smrkala, oči jako králíci. K tomu křičeli, ptáci, psi štěkali jak pominutí. Z horka se nikomu spát ani nechtělo. Hvězdy svítily, jako o závod. Měsíc svítil, jako rybí oko. Noční vítr cosi šeptal starým vodovodním trubkám, kameninovým kachličkám. Nejvíc mě fascinoval let netopýra, cik, cak, kolem mě a hurá pryč. Co chvíli na zem k nohám spadl chroust. Rovněž krávy se činily, hádal bych, že měly málo vody. Léto, okna v noci dokořán. Co všechno vlétlo okny dovnitř! Můry, noční motýli, mušky a pokud jsem si večer dlouho četl, byla to celá noční armáda, celý noční svět.
 Tráva roste jako z vody. Muselo ale pršet. Když nepršelo, ze země se prášilo, jak z deky, na které ležel babiččin pes Ořech. Do boudy raději nelezl. Ta pamatovala ještě Vlasovce, co tady Ořechova dědečka drbali na hlavě a snad i tu boudu stavěli. Babička v létě pokaždé míň a míň slyšela. O to víc ji svědil nos. Cítila všechno. Kdy přijde změna počasí, co se komu ve vsi připálilo, kdy se obrátil vítr, že teče někomu z auta benzín, kde mají doma prase, kohouta a slepice, byť by to bylo v posledním domě naší ulice. Kdo čím si topí, čím zatápí.... Ach, ta naše babička, jak ta uměla i vařit, péct a jaké dělala buchty...
 Když se ráno sekala tráva kolem domu byla první, kdo šel obracet. Nezapomněla se zastavit u králíků a u slepic, jaká to dobrota se pro ně chystá. Však jsem jí byl hned v patách, abych si poslechl, jak si babička se zvířátky povídá. Dospělí se jí proto smáli, ale já zvířátkům záviděl. Moje babička byla jako ta z babičky od Boženy Němcový, vše k něčemu uměla přirovnat. Byla to krásná stará paní, sedřená prací, ale moc, moc hodná.

Třešně – vzpomínka na léta 1953 – 61

            Polovina června a dál ke konci školního roku patřila nám, klukům a holkám povinných základní školní docházkou. Pak už přišly prázdniny, déšť, sem tam velké jahody, rybíz, angrešt a letní jablka. Rajčata od čtrnácti korun do dvaceti, první nakládačky – močáky, lusky, salát, kedlubny. To všechno byl náš jídelníček. Noc, co noc, loupeživé výpravy za plot a plenit sousedovic zahrádky. Spali jsme venku v šatech, ve kterých jsme běhali celé dny - baterky, tepláky, kecky, trička s dlouhými rukávy...

            Třešně kolem nás zrály, tmavly, praskaly z přemíry deště, cukru, červavěly, kosila je mračna kosů, špačků a za svitu měsíce naše noční nájezdy. Nic nebylo lepší, než zrající třešně, jejich šťáva na bradě, na jazyku. Pecka - ven a nová třešně vklouzla do pusy a tak stále dokola. Náhle, přišlo to jako blesk z čistého nebe, zaškrundalo to v břiše, pak vlevo v tlustém střevě... Ještě, že byla tmavá noc, kdy vítr ševelil a tráva šustila. Pak se dělo - neptejte se, nechtějte to vědět. Byl čas vyprázdnit střeva, skočit si domů do lékárničky spolknout endiaron s troškou vody a věřit, že nebudu muset ještě jednou…

            Jo, mládí. To nejsou jen kradmé dotyky druhého pohlaví, nesmělé polibky, obdivné pohledy, to jsou  i nadměrné zralé třešně, sladký, lepící se nektar na bradě, na prsou, všude, kam se ta sladká voda s cukrem dostane. Třešně, višně, špendlíky, letní jablka jen máloco může být chutnější. A v letech, kdy žaludek snese ještě víc, se zdá, že tomu bude navěky.

            Nacpat se k prasknutí. Miluji tyhle vzpomínky. Jen jahody mě občas dostaly. To byla ona zrádná zarudnutí kůže, pupínky, co se tehdy „léčily“ tekutým pudrem, proti škrábání... Borůvky! Na ty bych skoro zapomněl, ale třešním, třešním není, co vytknout. Snad přece - rostou na větvích vysoko od země a sklízet je občas obtížné. Znám případy, že pokud někdo spadl ze žebříku, nedopadlo to vždy dobře. Ale nám se tyhle průšvihy vyhýbaly. My padali taky, ale šikovně. Báli jsme se, ale odnesly to vždy jen rozervané kalhoty.

            Jó, když třešně zrály, to bylo hned na světě kamarádů, přátel tatínka i maminky, nejvíc ale těch, co měli křídla a zobák pořád otevřený a jedli by a jedli naše třešně, popřípadě i sousedovy. Vzpomínám na tahle léta trávená mezi větvemi, kdy stačilo natáhnout ruku a plod si nacpat do pusy. Ta léta, kdy pršelo a škvoři bydleli s námi ve stanu a všude byli mravenci.

            Vše kolem bylo o třešních a o višních, o nocích trávených mimo dozor dospělých... Přeji těm dnešním klukům a děvčatům, moře šťastných chvil, polibků, letmého dotyku a tolik sladkých, přezrálých třešní, co barví i to, co by neměly. Ať jsou jejich vzpomínky sladší, než naše, než všechny sladké plody stromů na  jejichž větve dosáhli.