Na špejli. Však si na ty z vašeho
mládí vzpomenete taky. Ty dnešní jsem viděl v různých formách – s broukem,
červem uprostřed čehosi sladkého. Taky na špejli. Dovoz z Kolumbie za 1 euro v
Žitavě v cukrárně za radnicí. Kdy se to pošušňání objeví u nás nevím. Chutě se
mění.
Rád Vás vezmu s sebou o 65 let
zpátky do naší půvabné vesnice Machnín, do krámku s potravinami fungujícího
tehdy ještě i na lístky. Už příští rok paní Lanková krámek zavře,
,,lístky“přestanou platit, zemře Stalin, na jeho pohřbu se nastudí Gottwald a
taky zemře. Já začnu chodit do první třídy a obchod, nyní už státní, se začne
zabývat i cukrovinkami. Objednává lízátka a atlasky, cukrové špalky, suky, karamely,
fialky s chutí fialek, lesněnky, hašlerky, mejdlíčka, energitky z libereckého
Lipa na Ruprechtické ulici. Nevím, co jsem miloval víc. Asi šumáky a ta lízátka,
co barvila jazyk do ruda, do žluta, do zelena.
Jejich nabídku překoná jen vzpomínka
na kyselé bonbony v lahvi od okurek na pultu v krámku paní Lankové u nás doma. Moji vrstevníci, Vašek a Pavel, její
synové, nám tehdy vyprávěli, že jí na ty bonbony chodí, a aby nám to nebylo
líto, tak ty ocucané, co jim už nechutnaly, vracejí zpátky do lahví. Mocně pak láhev
protřepají, že prý to nikdo nikdy nepozná, že se v ní hrabali...
Paráda byla, když lízátka měla
uprostřed toho dobrého nějaký vzkaz. Znak spartakiády, kytku, auto, cokoli. Vlastně,
když ještě nebyla televize, byla to reklama cíleně zaměřená na nás –
předškoláky. Hašlerky, italská směs, špalek, turecký med, mejdlíčka, to už byl
sortiment rozšířený. Později přišla žvýkačka Pedro, kterou jsme přirovnávali k
brzdným destičkám našich kol. Rumové pralinky zase milovala maminka. Já dělal,
že to nevidím a maminka zase ocenila, že o tom zbytečně nemluvím, tudíž mi něco
z nabídky bonbonů mi koupila. Ten souzvuk potřeb a chutí, nás spojoval a
vydržel velmi dlouho.
Pusa plná slin a hřejivý pocit tepla
u srdíčka. Ach, maminko, kde jsme se ztratili v letech následujících? Vybledly
vzpomínky, když jsi mě vedla do první třídy a dole u mostu v krámku u staré
Špidlenky, jsem si mohl vybrat knížku s obrázky, nebo naproti ve smíšeném zboží
bonbony. Patřím k té výjimce, že čím víc cukru, tím zdravější chrup. Začalo to
dudlíkem v cukru a skončilo to cukrovkou. Ale zuby mám podle MUDr. Maršálkové
zdravé. Výstavní. A tím bych mohl končit, ale nekončím.
Jistou dobu jsem miloval hašlerky. Vedle
mentolek, sisinek a kyselých měsíčků měly jinou chuť a pytlík, co vzdáleně
připomínal vlajku USA. Však jsem se stal terčem vtipů, když jsem na pionýrském
táboře totexáckých dětí v Navarově při hledání balonové provokace našel pytlík
od hašlerek a odevzdal jej jako hledaný předmět doličný amerického
imperialismu. Bylo mi deset a psal se rok 1957.
V té době učila v naší škole krásná
mladá slečna, za kterou až ke škole chodil její kluk. Jednoho dne se osmělil,
vstoupil do třídy s krabicí od margarínu a oslovil slečnu učitelku. Nám přinesl
celou krabici kyselých bonbonů. Ti dva se nakonec vzali a bonbony byly rozdány
těm, co se nejvíc hlásili. Já už ke konci školního roku nemohl kyselé měsíčky
ani vidět. Kdejaký voříšek už na mě čekal u školy, aby si vyloudil něco
dobrého. Chodili se mnou přes celou obec a maminka řádila, že nechci jíst oběd.
Bylo nás víc a musel to řešit ředitel Jiránek. Bonbony se přestaly vydávat, ale
kam přišel zbytek, nevím. Asi tam někde ve škole ještě leží.
Žádné komentáře:
Okomentovat