pátek 24. června 2016

Lužická Nisa, plynoucí čas




            Na našem území nic moc. Pár kilometrů a už je řekou svým významem vymezující hranici mezi  národem Poláků a Němců, hranicí určenou vítězi druhé světové války, kteří si přáli mír. Hranice na Odře a Nise tomu měla do budoucna přispět. A přispěla. Mír trvá 72 let a nikdo si nestěžuje. Řeka, která pramení pár kilometrů za našimi zády v Jizerských horách, má svůj romantický dolní tok počínaje Svárovem. Právě zde na jejích březích byly shromažďovány obrovské kusy liberecké žuly na stavbu monumentálního Stalinova pomníku v Praze na počátku padesátých let minulého století.

            Nisa, jejíž tok už je zde pozvolný, dál protéká Machnínem, obtéká hrad Hamrštejn, zrušenou uhelnou elektrárnu v Andělské hoře, která se cudně schovává v hustých lesích kouzelného údolí libereckého okresu. Posilněna vodami potoků z přiléhajících oblasti odtéká z Chrastavy a její cesta vede dál, kolem legendární továrny na textilní stroje Totex, Bílým Kostelem a baráky ženské části někdejšího koncentračního tábora Gross Rosen. Dál už to je řeka, ve které by se dalo i koupat.

     Jsem z dolní části toku řeky. Z Machnína. Před mostem přes řeku stál ještě před šedesáti lety rozcestník. Do kopce ke kostelu směr Chrastava, přes řeku doprava  Údolí svatého Kryštova, doleva do kopce Karlov, Ostašov. My školáci chodili přes most a kousek po rovině a je tu spádová škola Machnín. Naproti hospoda Zelený strom, kino a prašná cesta proti proudu řeky do Stráže nad Nisou.

            Téměř nikdy jsme se v řece nekoupali, nechytali ryby. Moje druhá babička bydlela úplně na nejdolnějším toku Nisy, tři sta metrů od hranic, kde řeka opouštěla státní hranici. Předposlední most na našem území za babiččiným plotem nese její jméno - ,,U Wienerů“. Pod ním jsme se v řece Nise přece jen koupali. Sice jenom v neděli odpoledne, když před tím odtekla špína a použité barvy z našich textilek dál do Německa. To se ještě pracovalo i v sobotu dopoledne a necelých třicet kilometrů stačilo, aby se řeka zbarvila do barevné škály barvených látek. Žel, ryby v řece nebyly. A to, jak jsem se dočetl, žilo koncem 19.století v Machníně ještě šest profesionálních rybářů, kteří své rodiny uživili.

            Nisa, Lužická Nisa, je dnes řekou spoutanou ve své hrozbě regulací břehů ve všech městech, kudy protéká. Je plná překvapení i tam, kde pomalu teče vesnicemi, lesem, mezi skalami pod Hamrštejnem. Je hrozbou i sluhou, vzácným šperkem v krajině Sudet, v níž žijeme. Dnes v ní plavou ryby a čistá voda zve ke koupání. Už nehrozí povodněmi, je plná kouzel nočního rozjímání, šepotu těch, co stojí na břehu, drží se za ruku a poslouchají hlas vody tekoucí kolem.


Žádné komentáře: