Na
našem území nic moc. Pár kilometrů a už je řekou svým významem vymezující
hranici mezi národem Poláků a Němců,
hranicí určenou vítězi druhé světové války, kteří si přáli mír. Hranice na Odře
a Nise tomu měla do budoucna přispět. A přispěla. Mír trvá 72 let a nikdo si
nestěžuje. Řeka, která pramení pár kilometrů za našimi zády v Jizerských
horách, má svůj romantický dolní tok počínaje Svárovem. Právě zde na jejích
březích byly shromažďovány obrovské kusy liberecké žuly na stavbu
monumentálního Stalinova pomníku v Praze na počátku padesátých let minulého
století.
Nisa,
jejíž tok už je zde pozvolný, dál protéká Machnínem, obtéká hrad Hamrštejn,
zrušenou uhelnou elektrárnu v Andělské hoře, která se cudně schovává v hustých
lesích kouzelného údolí libereckého okresu. Posilněna vodami potoků z
přiléhajících oblasti odtéká z Chrastavy a její cesta vede dál, kolem
legendární továrny na textilní stroje Totex, Bílým Kostelem a baráky ženské
části někdejšího koncentračního tábora Gross Rosen. Dál už to je řeka, ve které
by se dalo i koupat.
Jsem z dolní
části toku řeky. Z Machnína. Před mostem přes řeku stál ještě před šedesáti
lety rozcestník. Do kopce ke kostelu směr Chrastava, přes řeku doprava Údolí svatého Kryštova, doleva do kopce
Karlov, Ostašov. My školáci chodili přes most a kousek po rovině a je tu
spádová škola Machnín. Naproti hospoda Zelený strom, kino a prašná cesta proti
proudu řeky do Stráže nad Nisou.
Téměř
nikdy jsme se v řece nekoupali, nechytali ryby. Moje druhá babička bydlela
úplně na nejdolnějším toku Nisy, tři sta metrů od hranic, kde řeka opouštěla
státní hranici. Předposlední most na našem území za babiččiným plotem nese její
jméno - ,,U Wienerů“. Pod ním jsme se v řece Nise přece jen koupali. Sice jenom
v neděli odpoledne, když před tím odtekla špína a použité barvy z našich
textilek dál do Německa. To se ještě pracovalo i v sobotu dopoledne a necelých
třicet kilometrů stačilo, aby se řeka zbarvila do barevné škály barvených
látek. Žel, ryby v řece nebyly. A to, jak jsem se dočetl, žilo koncem
19.století v Machníně ještě šest profesionálních rybářů, kteří své rodiny
uživili.
Nisa,
Lužická Nisa, je dnes řekou spoutanou ve své hrozbě regulací břehů ve všech
městech, kudy protéká. Je plná překvapení i tam, kde pomalu teče vesnicemi,
lesem, mezi skalami pod Hamrštejnem. Je hrozbou i sluhou, vzácným šperkem v
krajině Sudet, v níž žijeme. Dnes v ní plavou ryby a čistá voda zve ke koupání.
Už nehrozí povodněmi, je plná kouzel nočního rozjímání, šepotu těch, co stojí
na břehu, drží se za ruku a poslouchají hlas vody tekoucí kolem.
Žádné komentáře:
Okomentovat