Umět se oblíknout na recepci, na cestu přírodou

Mám z toho prapodivný pocit. Obléknout se. Vím, že tohle zrovna fakt nemusím a neumím. A je to tak pokaždé. Dnes musím sem tam, dřív jsem musel pokaždé a pokaždé to byl kříž, spodním prádlem počínaje, košili, ponožkami a kalhotami konče. Nejhůř bylo s kravatou, motýlkem, manžetovými knoflíčky. Žádný prsten, náramek. Decentní hodinky. Zaplať pánbůh, že je to pryč. Dnes, pokud musím, tak se pro věk omluvím.

Umět se obléct, oholit, učesat, navonět. Nechat se prohlídnout, zda je vše v pořádku, všechno jak má být. Čisté boty, úsměv na tváři, jak jinak, přilepený, čisto za nehty. Barva, kvalita oblečeni, nášivka firmy hned pod poutkem, tak aby byla dobře viděna. To je to jedno. Druhé je, co si vezmete na sebe, když jdete ke slepicím na dvorek. A pokud jich máte jako my tři, pak je jedno kolik jich je, důležité je, něco jim dát, protože jinak hlasitě protestují a je jim šumafuk, jak jste oblečení. Mám rád nátělník pod košili, boxerky mi k srdci nepřirostly, upřednostňuji tradiční trenýrky. A pokud není venku mráz, neberu si do bot, na tu chvíli, než slepice nakrmím, ani ponožky.

Umět se obléknout je pokaždé zcela individuální samostatné rozhodnutí každého z nás. Proto potkáváme na ulicích ženy v barvách léta uprostřed zimy, některé muže v krátkých kalhotách, i když kolem nich mrzne a mrzne. Máme i otužilce, kteří se koupou v zamrzlém rybníku. Těm na módě moc nezáleží. Jsou rádi, že to přežijí. Vzít si na hlavu beranici, teplé rukavice a štucl není u nich, myslím si, zrovna in.

Hoši létají ulicemi i se zcela holými lebkami, děvčata se chlubí tetováním. Kam ten svět spěje, lomily rukama už naše babičky a jejich babičky taky. Kde zůstala čabraka, čepce, široké sukně, sokolský kroj? Módní odívání obrozeneckých let? Nebylo žen, mužů, ale i dětí, kteří se oblékali kraj od kraje, pokaždé jinak. Jiné halenky, sukně, kabátce, střídmost, která se nenosí a která byla dána krojem. Zářili, dnes už jen na plátnech malířů jižní Moravy.

Umět se obléknout, to nikdo vlastně neuměl. Byla tu móda, každý rok tak trochu jiná a než se dostala do horní dolní, už byla zase jiná. A tak se oblíkala Praha jinak, než můj Liberec, nebo Česká Ves, pošta Jablonné pod Ještědem. Tak nějak to bude, pravda je uprostřed. Někdo byl za světáka, druhý na něj kouká, otevřená ústa, na tváři škleb. To je ta dnešní doba. Všichni mají stejná práva obléct se buď jako hastroš, nebo být v teple ve starém svetru v kalhotách se záložkami. Obléct se a nebýt za osla, být nohama na zemi v botách, v holínkách. Je to umění a není. Je to spíš o zdravém rozumu a pocitu, že něco správného vítězí nad lží, zda se obléci podle módy, nebo tak, abychom nemrzli.

Váš mizerně, ale prakticky oblečený Egon Wiener

Vánoční pohodě a věcem kolem ní

   Vánoce, svátky Chanuka, jsou v téhle kotlině Evropy rituálem víc než jak tisíc let. Židé a Slované v polovině měsíce oslavují. Jsou nás tisíce, statisíce, miliony, co si přejí žít v radosti, v míru, bez násilí. To v protikladu k těm, kteří hledají svár, násilí, dnes i terorismus a vraždění. I ti jsou našimi sousedy.

 Svátky světla, rodiny, štěstí a lásky jsou ty nejkrásnější, které se našim předkům povedly. Obdarovat své bližní, být s nimi pohromadě, vracet se k nim, hájit své hodnoty. Byl jsem malé dítě a v rodině jsme slavili oboje svátky. Skromně, za zavřenými okny, tak abychom na sebe neupozornili, přesto, že bylo už tolik let po válce. Pochopil jsem až mnohem později, proč i od nás lidé migrují a stěhují se ani ne tak za lepším, ale tam, kde jsou sousedé tolerantnější. Jsme příliš konzervativní a nemáme rádi jiné zvyklosti, jiné světa chápání. Snad až nyní jsme víc tolerantní, ale nejsem si tím zas tak moc až jistý. Znáte to, stačí i malá větev, která kouká sousedovi do zahrady a je tu spor, komu patří jablka, která se válí tam i tady.

Vánoce jsou o míru, sladkém a blaženém rozjímání v doslechu koled, písní plných romantiky, pohádek a vzpomínání. Dopřejme sluchu vánoční hudbě, projevům a přáním všeho nejlepšího, jídlu, času a dobrého zažívání. Dětem i dospělým hračky, splněná přání, cizincům nalézt, co doma ztratili. Těm, kteří s sebou nepřinášejí násilí dát domov, těm, kteří jsou už našimi občany víru, že domov už neztratí.

Jako malý jsem pokaždé našel pod stromečkem knížky. To byly moje vysněné dárky. Do kostela jsme nechodili, ani na vysoké svátky. Po zažitém utrpení rodiče nevěřili. Svátky se staly časem odpočinku, vzpomínání, přáním, aby se neopakovalo, čím si prošli oni a mnozí příbuzní, kteří se nedožili.

Vánoce. Jak krásně to zní! Však jsem taky začal v té době sbírat vánoční pohlednice. Už nebyly tak krásné, jako ty předválečné, byly často jen černobílé, přesto krásné. Byl to čas Josefa Lady, školních prázdnin, čas nicnedělání. Fabriky stály, lidé odpočívali. Nebylo zrovna moc uhlí, všechno bylo na lístky, ničeho nebylo dost. Sudety opouštěli poslední Němci a všichni moji příbuzní se stěhovali pryč. My zůstali, a Vánoce byly stále bílé, bramborový salát stále dobrý, na skříni dohoříval chanukový svícen. My děti jsme byly spokojené. Byly sáňky a staré lyže po Němcích, byl sníh i školní prázdniny a z radia se linula jedna vánoční píseň za druhou.

Prostě, Vánoce jsou a byly svátky míru, dárků, dobrého jídla a pití. A pokud při tom zůstane, není co měnit. K tomu nám sviťte hvězdičky, měsíc, chanukový svícen, rozzářené stromky, osvětlené ulice. Hezké Vánoce, přejí si všichni. Přidávám se k nim z celého mého okoralého srdce.

Egon Wiener

Zemi, po které chodím a nic mi neschází

Mnohem raději chodím, než létám. Snad nejhorší byl let z Taškentu do Buchary dvoumotorovým Iljušinem 14, což prý byla přestavěná Dakota z konce let 30. minulého století. Pravděpodobně v rámci pomoci USA Rusům v akci o půjčce a pronájmu, nebo tak nějak. Jak říkám, chodím raději po svých a po zemi.

Záleží i na tom, co na té zemi leží. Povětšinou jsou to kostky, a ty bývají pokaždé z něčeho jiného. Na pomezí Německa zastoupeného Saskem a Čechami, v Sudetech, leží dvě krásná města založená českým králem Přemyslem Otakarem II. Hrádek n/Nisou a saská Žitava (Zittau), a co je nejzajímavější, obě mají dlažbu z černého čediče, žel dnes povětšinou zalitou fujtajbl asfaltem. Ten původní kámen byl do Evropy dovezen zámořskými loděmi, jako balast zaručující většině lodí lepší komfort ve vzedmutých vlnách Atlantiku. Ne každý to ví. Škoda jen, že právě toto užitečné kamení není k vidění. Letmo si vzpomínám na pohraničníky té doby v sedle koní, jak jim to na dlažbě náramně zvonivě klapalo.

Nemusí být všude vydlážděno, chodník může být vylitý živicí. Většina menších ulic, uličky mezi domy jsou stále takové, jako byly za našeho mládí - prašné. Chodili jsme po nich bosí a byla to radost, neobouvat se.. Trochu to bolelo, chodidlo pak bylo špinavé, ale ten úžasný pocit! Tak nějak se cítí voříšek, když se mu podaří utéct branou ze dvora vstříc lákavému nebezpečí, svodům, které mohou zvýšit počet psů v širokém okolí i o polovinu. To je a byl svět putování naboso po prašných cestách necestách.

Rád chodívám jen tak pěšky. Nejlépe se mi chodí po dešti, zjara, když sluníčko svítí a vše kolem má květy. Svět po dešti voní, cesty ožijí vším možným a jsou opět schůdné. Miluji rovněž cestičky, co se vinou, jako vyšlapané zvěří.  Cestičky odnikud nikam, kolem plotů, kopřiv, divokého hloží, za stodolu, ke hřbitovu, dál a ještě dál, až za muničák, kolem Šarešova rybníku, dál, až za Chrastavu. Po zemi, kudy chodili dávno před námi lidé s těžkými sekerami, na koních i pěšky.

Tenhle kraj je jako učebnice dějepisu, kousek historie na každém kilometru. Jako by se na cestách zastavil čas. Pán na koni, dáma v povoze, sedlák si jede svou cestou, kráva žalostně bučí, stýská se jí po teleti. Cestička zdánlivě odnikud nikam míří do černého, k mostu přes řeku a vzhůru ke Karlovu. Cestička lesem, až na vrchol Ještědu. Čistý vzduch a město jako na dlani. Natáhnout ruku a dotknout se kopců, stromů, co tu rostou bez strachu z lidí, z motorové pily. I to je cesta mezi cestičkami.

Egon Wiener

Všem, které něco bolí, nebo jen pobolívá

Mám kamaráda, který chodí do Klubu důchodců tancovat a tam se vůbec nesmí mluvit o tom, co koho bolí, co si léčí. Píšu mu a závidím. Já, když někoho potkám, hned se řeč stojí na nevděčné děti, politiku a na to, co koho kde bolí. Dávno tomu, kdy jsem starým a nemocným nevěřil. Dnes je to naopak. Nevěřím mladým. Jsou tak daleko, na druhé straně barikády. Věřím jen tomu, na co si mohu sáhnout, co je reálné. Babička z matčiny strany měla dlaně ztvrdlé od těžké práce na poli. Maminka, tatínek, strýcové a tety, ti všichni měli něco, na co také umřeli.

Píši všem, kteří s tím zápasí, bojují. Nemoci přicházejí s věkem. Řekněte ale, je normální umřít mladý, zdravý? To raději mnohem, mnohem později. A o tohle se snažím i já. Dost možná, že to je řešení. Jsme jako lovci kožešin žijící v době kamenné. Žijeme tak, jak nám to zdraví právě umožní. Zdravotníci, lékaři, sestry jsou dnes co do počtu zaměstnanců největším podnikem v Libereckém kraji.

Po válce bylo v Liberci 6 lékařů, 4 se zázrakem vrátili z koncentráků. A stačilo to. Lidi byli nějak zdravější, odolnější. Co naplat, ty doby se nevrátí. Mohli by o tom vyprávět sami lékaři, doktoři Swarzwald, Göre, Léwy, Fišer z Chrastavy.

Dlouho po válce byly hřbitovy v Sudetech opuštěny. Žádné Dušičky. Kdo by tam taky chodil? Němci se vrátili domů, hroby nám tu nechali. To se dnes radikálně změnilo. Nedaleko odsud, v Jizerkách obnovili symbolické hroby svých soukmenovců, kteří padli ve válce, na frontách v Rusku. Já bych to nedovolil, radní z Polubného na to mají odlišné názory. Píši všem, komu to není lhostejné. Myslíte, že bychom měli agresorovi, který rozpoutal válku, porušil dohody a zaútočil na sousední zemi, stavět orlice na symbolické hroby, kde nikdo z agresorů ani neleží? Máme také své padlé, v zemi při Transsibiřské magistrále, kde bojovali v Rusku naši legionáři a tam se o pomníky starají i místní úřady. Ale tak to má být, naši tam nebyli agresory. Naopak, stavět zlu pomník je absurdní, i když je to víc jak 70 let po válce, která dokonale pozměnila svět.

Píši všem, které nic nebolí, ať při tom zůstane. Když něco bolí, tak život za moc nestojí. Záleží přitom i na lékařích. Ten, který v Ostravě střílel v čekárně Fakultní nemocnice, byl evidentně nemocný, lékař to tak neviděl a došlo k tragédii. Na ní má podíl i lékař, který neviděl, že někdo má bolest a pacienta odmítl. Za to, co následovalo by se měl zodpovídat i ten, který jej z ordinace vyhodil.

Píši všem, které cokoli bolí. Nedejte se odbýt. Platíme si nemocenskou a lékaři si tudíž nežijí špatně, tak ať je netlačí svědomí. Nedejme se, uzdravme se a dejme sílu jiným bojovat s nemocí, s bolestí. Není to vždycky totéž a lékař taky všechno nevidí. Přeji Vám všem brzké uzdravení a žádné bolesti…

Egon Wiener

Honzíkovi bylo jedenáct roků

Jedenáct let… Pamatujete se, když Vám bylo tolik? Pátá třída, tehdy národní i základní školy. Začala vláda Novotného, známého to krasavce mezi současnými politiky. Jak jednoduchý byl tehdy život! Obchody s technikou byly zásobeny velmi skromně, dovolená v cizině velmi ojedinělá, psal se rok 1958 a v úvahu připadalo, tak za dva – tři roky Bulharsko, Rumunsko, Polsko, nebo stát hodných Němců - NDR. A jiné zábavy, pro jedenáctiletého kluka? Jedině řádit s dalšími kluky kolem vesnice. Ve městě nějaké ty zájmové kroužky v Pionýrském domě, když o rok později začínal i Severáček, pěvecký dětský sbor manželů Uherkových.

Honzíku, Honzíku, co všechno dnes máš! Můj tatínek mi toho moc k narozeninám nekoupil. Byl elektrikářem v Totexu, Tvůj je universitním profesorem a budeš mít, na co ukážeš. Já jsem si ani v podstatě neuměl vybrat, nebylo z čeho. Chtěl jsem kolo „Esku“. Zatím jsem jezdil jen na kolech po Němcích. „Esku“ jsem dostal později o Vánocích. Neměla přehazovačku, ale i tak nemohl být nikdo šťastnější.

Být dnes jedenáctiletým, ani nedovedu odhadnout, co všechno bych si přál. Cestovat, něco z té úžasné možnosti komunikace, o které se nám tehdy ani nesnilo. Hračky, dětské zbraně, autíčka, optiku, dobroty, oblíkání, cestování, drahé sportování, knihy, koníčky. Miliony věcí, které bychom neuměli ani pojmenovat a je to jen šedesát let zpátky. Je to opravdu k nevíře, ale Vy už žijete v jiném světě, kde nic není nemožné. Jsou ale na světě děti v Tvém věku, které žijí na místech, kde se bojuje, kde není co jíst. Nemají drahé hračky, rodiče umírají, nemají pitnou vodu, ani kde koupit základní potraviny.

My ve střední Evropě, nevíme od roku 1945, co je to válka. Naši rodiče chodili po válce na manifestace za mír a ač se to dnes bude zdát přitažené za vlasy, nám a našim rodičům především, mír připadal jako největší dar. Dar míru, mír na celé planetě, znamenal štěstí pro každého. A tady jsme zklamali. Materiálně nemáme nouzi, žel i předpoklad, že se budeme mít dobře i v budoucnu je malý, mír se z Evropy vytrácí a je možné, že ho bude stále míň a míň.

Píši Ti, jen abys věděl. Je možné a já tomu věřím, že Vy budete jednou moudřejší generací, že nebudete mít s nikým spory, zahubíte nemoci, vody bude dost pro každého, jídla taky a vzduch bude dýchatelný. Silnice už nebudou samá díra, nebudou padat mosty a auta budou elektrická. Děti si budou hrát, v řekách budou plavat ryby, nebudou teroristi. Honzíku, kdo tohle pořeší? To budou Nobelovky! Doufám, že jednu dostaneš i Ty. Škoda, že to už neuvidím. Nedělej si s tím hlavu, třeba dojde i na reinkarnaci a já na sluncem prozářeném kameni se budu přeci jenom dívat, coby lišák, nebo ještěrka, co já vím.

Věřím, té Vaší generaci, že až to vezmete do ruky, bude vše létat jako v němém filmu, jako na skokanském můstku, jako když lyžař letí kopcem dolů kosmickou rychlostí. Bude to třeba. Náš svět se začal přehřívat, je nutný generální servis. Tak ať Vám k tomu svítí slunce, na plný pecky. Vše nejlepší k narozkám Ti přeje děda Egon, dnes z Jablonného v Podještědí.

Egon Wiener

Píši vám, hračkám minulého věku, všemu, s čím jsme si hráli

Ač mi to tak připadá, nevyrůstal jsem v Altamiře a nečmáral do skal obrázky šavlozubých tygrů, ledních medvědů a mamutů. Tak dávno, co jsem si hrál se špulkami od nití. Věřte, i když ani já tomu nevěřím, byla to doba bez hraček z umělé hmoty, vše jenom ze dřeva, plechu, hadrů, kombinace s papírem, vůbec nic z Číny… A přesto jsme vyrostli a dali světu děti, které vynalezly kompjůtry, hračky, co už ani nejsou hračky, hračky, které zastoupí rodiče, protože znají odpověď na každou dětskou otázku. Až mě to nutí zeptat se, zda si děti vůbec hrají? Jsou to ještě děti, kterým kupujeme chytré telefony, co nepotřebují číst, vidět pohádky? Nedospívají tyhle děti moc rychle, nejsou ony chytřejší než my?

Píši všem, těm dřevěným špulkám od nití, dřevěným náklaďákům, maňáskům, stavebnicím Merkur, vláčkům, mé oblíbené dřevěné stavebnici, moskevské spasské věži, která se po částech navlékala v daném pořadí na železný drát, aby na konci měla hodiny (dřevěná napodobenina) a rudou hvězdu, rovněž ze dřeva. Kdeže zůstala dětská leporela s infantilními básničkami, které si pamatuji? Byla o houbách a považte jen, děti zlaté, všechny byly jedovaté“… Nebo ten úžasný krasohled, papírový tubus s barevnými sklíčky, které se pootočením řadily do úžasných obrázků. Knížky, které už nikdy neuvidím, třeba „Serjoža Kostrikov“ o zavražděném vůdci petrohradských komunistů, kterého údajně zavraždil zhrzený manžel. Že vrahem soudruha Kirova byl sám velký Stalin, jsem se dozvěděl až po 40 letech.

Byli jsme nenároční. Stačil nám k radosti Spejbl, Hurvínek a Mánička, potulní kouzelníci, kteří dostávali prostor i v naší školní v tělocvičně. Hráli jsme si především na válku a jak Němci prohrávali, bez rekvizit z Čínské lidové republiky, ale s originální výstrojí po Němcích, které po nich zbylo všude plno ve všech domcích, půdách, v kolnách, na smetištích. Škoda, že jsme toho tolik zničili. Dnes by nám za to sběratelé militarií utrhli ruce. 

Píši Vám, krásné filmy, dětské pohádky mého mládí, rozhlasové pohádky čtené paní Růženou Naskovou. Vzpomínám na černé hodinky, kdy vypnuli elektrický proud a my s maminkou seděli po tmě a vyprávěli si. Maminka mluvila o svém mládí, jak k nim chodil domů přítel jejího tatínka, pan doktor Vančura a vyprávěl pohádky a taky tu, co jsem měl rád i já. Tu o Kubulovi a Kubikulovi. Pan doktor psal úžasně i pro děti. I jeho nechal popravit zločinec, ale tenhle se jmenoval pro změnu Adolf Hitler a nebyl z pohádky.

Hračky, hračky… Moc jsme jich jako poválečné děti neměly, ale hrály jsme si taky. Možná, že jsme si hrály stejně, jako ty dnešní, ale přesto. Bylo to hraní skromnější, takové obyčejnější, něco, co dnešní děti ani netuší. Víc v kolektivu, mezi ostatními, víc venku, kde jsme mezi sebou nesoutěžili tolik o to, kdo bude úspěšnější. Bylo to dětské, ne tak sešněrované, být už od malička úspěšní na úkor dětství. Sportování, umění, vše, co už mi dnes připadá jako povolání, budoucí zaměstnání, něco, co jsme  neznali a nám a našim rodičům to bylo cizí.

Egon Wiener

Když se stmívá, píši těm, kterých se to týká

Když už nebylo vidět a soumrak se vkradl i na můj stolek u dveří, rozsvítil jsem, vzal si knížku a začal číst. Má mysl se ponořila do děje a já začal snít. Stal jsem se další postavou, která procházela příběhem a já byl, jako ti hrdinové, silný a statečný. Bránil jsem slabé, otroky, utlačované Mexičany, děti, chudé rybáře, dělníky i ty co dřeli na polích, chudé rytíře před zvůlí baronů. Stál jsem v řadách zbojníků, co brali bohatým a dávali chudým.

Dnes mohu psát bez toho, že rozliju inkoust po stole, dopis i za denního světla cestovatelům Fričovi, Elstnerovi, že s nimi pojedu do nepřístupných hor, do džungle, a budu s nimi trhat orchideje, lovit papoušky, bojovat s jaguáry, mrznout na zamrzlých lodích, daleko na severu žít s domorodci, hledat ženšen. Plavit se s mořeplavci kolem neznámých břehů Austrálie, Tasmánie. Se vzbouřenci na Bounty, vysadit na Tahiti krutého kapitána, s kapitánem Korkoránem a jeho Jiskrou bojovat proti zlým Angličanům, s Holubem hledat cesty Afrikou, čelit nástrahám na lodích plných kurdějí. S lordem Byronem bojovat s Turky, žít ve Svaté zemi a poznat Saladina. Můj sen byl bít se ve válce růží, pomáhat černochům utéct plantážníkům pryč z otroctví po Mississipi. Tady a na mnohých dalších místech planety Země být tam, kde mě potřebují. To byl můj velký dětský sen.

Píši těm, kteří tenhle sen měli taky. Už jsme holt takoví. K dětství patří sny. Sestoupit do Mariánského příkopu v úžasném batyskafu pana Pickarda, vzlétnout s Gagarinem do stratosféry, přeplavat na voru z Afriky do Ameriky, s Dänikenem hledat dávné světy. Jak kouzelné a vzdálené všední realitě, ale jistě sen každého kluka a holky na světě, bez rozdílu barvy pleti a napříč politickými stranami jejich rodičů. Nemít sny, je jako mít ústa bez zubů, hlavu bez vlasů. Nebránit se jim, mít hlavu plnou bzučících včel. Bez verneovek to prostě ani nejde, bez Lema, Asimova a dalších to nejde vůbec. Bez filmu „Cesta do pravěku“ to je nemyslitelné.

Píši Vám všem. Pokud se neztotožníte s někým z nich, neprorazíte, nevzlétnete. Vhodným doplňkem je i sbírání poštovních známek. Já to praktikoval a nikdy nepřestal. Na těch mrňavých obrázcích je skoro všechno, co jsem vyjmenoval. Hrozně moc Vám to usnadní naplnit svůj sen. Píši všem, kterým se to povedlo. Je to hezký pocit ohlédnout se a vidět, že ne všechno, ale přeci jen něco se splnilo. Mám radost, že jsem nežil zbytečně. Většina z nás, kteří se dnes ohlížíme, vidíme, že se naplnil i náš sen a nemusíme se stydět. Píši všem, kteří nezávidí úspěšnějším, bohatším a slavným. Není štěstí jen v hromadění peněz a z toho plynoucích požitků. Mnozí z nás poznali štěstí i v jiných věcech. Vždyť našimi pokračovateli jsou děti, které tu budou žít další věky a snít podobné stejné sny. A my budeme v nich. To je splnění všeho, co jsme si přáli, když jsme si četli večer před spaním pod peřinou. Přejme dětem stejné potěšení. Vždyť kdo si hraje a večer čte před spaním, nezlobí.

Egon Wiener