Oni ti naši páni šlechtici nebyli v minulosti libereckého kraje žádní andílci. Asi to bylo dobou, jinak si to neumím vysvětlit. Pořád byli s někým ve při, ve sporu s nadřízeným (králem), se sousedy, s poddanými, sami se svými v rodinách. Pro samé pře, často i s manželkami se stávalo, že neměli čas. Dokonce ani čas na plození potomků, aby rod přežil. Z nedostatku času si hledali partnerky, co nejblíž a tím škodili sami sobě. Rodily se jim děti poškozené dědičnými vadami.
Rád bych vás seznámil s Vartemberky, s rodem sídlícím v blízkém okolí na Ralsku a Děvíně. Jejich sváry, naschvály a plenění vyústily v regulérní válku se sousedy; s lužickými městy Žitavou, Zhořelcem, Budyšínem, Lubaní, Lubijcem. Vzájemná loupeživá přepadení vyústila v krvelačnou válku, neznající šlechtického ducha natož kavalíry.
Sváry a vzájemná napadení přešla v plenění a žhářství, při nichž v roce 1444 vpadlo lužické vojsko do severních Čech. Dostalo se až k Děvínu. Družcov a Osečná byly vypleněny a to tak dokonale, že ještě víc jak po sto letech byl Družcov uváděn jako pustý. Ale stal se zázrak. V průběhu 16. století noví majitelé děvínského panství, frýdlantští Bibrštejnové a později českodubský Jan z Oppersdorfu začali psát mírové dějiny této oblasti. Až na Valdštejny, kteří vedli vytrvale spory se svými poddanými.
Z dochovaného zápisu ze smírčího jednání mezi hrabětem Kristiánem Valdštejnem a poddanými z července 1630 se dovídáme, že obyvatelstvo se dvakrát obrátilo na vévodského zemského hejtmana s prosbou, aby stanovil míru povinností vůči vrchnosti. A hejtman Taxis? Na zámku v Českém Dubu došlo k jednání se všemi zainteresovanými a překvapivě došlo ke vzájemné dohodě o narovnání mezi stranami. A happyend na závěr: když v roce 1631 při saském vpádu do Čech byl hrabě Kristian Sasíky zbit a oloupen i o šaty, utekl do vsi (Družcov). Tehdy mu poddaní přišli na pomoc a odvezli ho do Českého Dubu, kde se mu dostalo na zámku pohostinství.
To ovšem nemění nic na faktu, že šlechta se vůči svým poddaným nechovala vždy s láskou a porozuměním. Doba po Třicetileté válce i v našem kraji byla dobou protireformační, kdy značná část obyvatel byla nucena emigrovat z náboženských důvodů a kdy docházelo ke snaze uvalit na poddané nové a nové robotní povinnosti. Z toho pak plynula povstání, která byla velmi bezohledně a krutě šlechtou potlačována po celé 18. století.
středa 2. září 2009
úterý 1. září 2009
Felix
Má téměř osmnáctiletá dcera si přivedla domů Felixe. Čekal jsem leccos a leckoho, ale po nohavici mi leze tchoř Felix. Nohavicí se snaží dostat co nejvýše. Ucukl jsem v předstírané hrůze. Dcera se srdečně zasmála a řekla, že tu s námi bude týden, neboť jeho majitelka odjela na vodu.
Felix se nemyje, žere můj salám a Sára mu kupuje něco pro kočky. Pokud nespí je aktivní a zajímá ho všechno. Na rozdíl od dcery i neuklizené nádobí, koš s odpadky, vysavač, všechna zaprášená zákoutí, pavučiny... Trpím. Dcera je vysloveně šťastná a zahleděná do Felixe.
Původně jsem čekal kluka a ona je to zvířecí holka. Felix? Asi se vloudila chybička. No budiž. Co můžu čekat od Felixe? Zatím se očicháváme. On je stále na vodítku a určitě při tom zůstanem. Uvidíme, co týden ukáže.
Stále se ubezpečuji, že fretka je domestikovaný tchoř s potlačenými pachovými žlázami, ale přesto to chlupaté pravítko nedráždím. Já vím, co dovede příroda: přívalové deště, požáry, orkány... Budiž, snad to všichni přežijem ve zdraví. Felixovy zoubky v té dětské hlavičce budoucí šelmičky ve mně vzbuzují respekt. Pokaždé, když mi jimi přejíždí po prstech ruky, prochází mi páteří jemné mrazení. Atavistický strach neadrtálce ze šavlozubého tygra. Strach o něco menší, přesto však obava z nejhoršího.
Není skulinky, kam by Felix nestrčil hlavu. Jeho leopardí pohyby mne utvrzují v tom, že se budeme vzájemně respektovat. Já pán, ty pán. Nic neslibuju. Beru ho na vědomí a on mne asi taky. Moc toho nenapovídá, ale vím, co mi chce říct: Jsou mi tři měsíce a rostu. Nedávno jsem viděl, jak ex Bond Putin střelil usurijského tygra. Felix roste nápadně rychle. Nechci, aby měl v budoucnu zdravotní problémy a tak dostává preventivně sušené brusinky. K tomu si vyškemral z mé svačiny trochu rybího salátu.
Zajímalo by ne, zda by si se mnou dal pivo. Kyselé mléko odmítl, ale Bebe sušenky ne. Zkusíme kečup, hlávkový salát, rajčata a malinový sirup. Gothaj v něm mizí velmi rychle. Jeho žaludek, zuby i trávicí trakt jsou v naprosté shodě s chutí do života, kterou mi tady předvádí 26 hodin denně.
Chtěl bych ho nenápadně převést na zeleninovou stravu zvířecího vegetariána. Bude záležet na Felixovi. Jen aby to vydržel.
Felix se nemyje, žere můj salám a Sára mu kupuje něco pro kočky. Pokud nespí je aktivní a zajímá ho všechno. Na rozdíl od dcery i neuklizené nádobí, koš s odpadky, vysavač, všechna zaprášená zákoutí, pavučiny... Trpím. Dcera je vysloveně šťastná a zahleděná do Felixe.
Původně jsem čekal kluka a ona je to zvířecí holka. Felix? Asi se vloudila chybička. No budiž. Co můžu čekat od Felixe? Zatím se očicháváme. On je stále na vodítku a určitě při tom zůstanem. Uvidíme, co týden ukáže.
Stále se ubezpečuji, že fretka je domestikovaný tchoř s potlačenými pachovými žlázami, ale přesto to chlupaté pravítko nedráždím. Já vím, co dovede příroda: přívalové deště, požáry, orkány... Budiž, snad to všichni přežijem ve zdraví. Felixovy zoubky v té dětské hlavičce budoucí šelmičky ve mně vzbuzují respekt. Pokaždé, když mi jimi přejíždí po prstech ruky, prochází mi páteří jemné mrazení. Atavistický strach neadrtálce ze šavlozubého tygra. Strach o něco menší, přesto však obava z nejhoršího.
Není skulinky, kam by Felix nestrčil hlavu. Jeho leopardí pohyby mne utvrzují v tom, že se budeme vzájemně respektovat. Já pán, ty pán. Nic neslibuju. Beru ho na vědomí a on mne asi taky. Moc toho nenapovídá, ale vím, co mi chce říct: Jsou mi tři měsíce a rostu. Nedávno jsem viděl, jak ex Bond Putin střelil usurijského tygra. Felix roste nápadně rychle. Nechci, aby měl v budoucnu zdravotní problémy a tak dostává preventivně sušené brusinky. K tomu si vyškemral z mé svačiny trochu rybího salátu.
Zajímalo by ne, zda by si se mnou dal pivo. Kyselé mléko odmítl, ale Bebe sušenky ne. Zkusíme kečup, hlávkový salát, rajčata a malinový sirup. Gothaj v něm mizí velmi rychle. Jeho žaludek, zuby i trávicí trakt jsou v naprosté shodě s chutí do života, kterou mi tady předvádí 26 hodin denně.
Chtěl bych ho nenápadně převést na zeleninovou stravu zvířecího vegetariána. Bude záležet na Felixovi. Jen aby to vydržel.
Mirabelky
Když už nesmím čokoládu, tak mi aspoň dopřejte mirabelky, špendlíky. Ty žluté, malé načervenalé meruňky našich příkopů, luk, polí, strání a zaplevelených zahrad. Dopřejte mi tu radost předčasného stáří. Ovoce, spíš plevele našich sadů, bastardů, levobočků chlupatých masitých broskví, sladkých meruněk a bosenských švestek, plebejců mezi značkovým ovocem – voňavými jablíčky, máslovými hruškami a jižními citrusy. Mirabelky, ty ptáčnice velkých blum a vší té krásy, co zdobí stůl a rodí tahle země.
Odkud jsi, odkud jsi k nám přišla, mirabelko? Že jsi prý plodem čísi nepatřičné lásky. Myrobalán? Nebo samostaný druh Prunus Domestica? Je mi to jedno, chutnáš po sluníčku, mirabelko, po slunné Itálii. A že mi rostečš na zahradě v Hrádku nad Nisou, pak jenom díky pravdivosti rčení o hloupém sedlákovi a jeho krásných velkých bramborách. Nechci víc pátrat, odkud jsi. Každý má právo na své tajemno.
Každý stromek si žije a dobře opylen i plodí. Pro ty, co mají potíže s cukrem – ideální. Tak malé, říkám si, jistě nemají žádný cukr, jen fruktózu. Od takové drobné kuličky mi nebezpečí nehrozí. Mirabelko zlatá, žlutá, velikosti kuličky hroznového vína, angreštu... Ty svého konzumenta jistě nezradíš. Jsi jako mrak plný deště, můj pomologický, ovocnářský zázrak. Je to o tom, co mi nevědomky dáváš, o chuti téhle malé peckoviny, co chutná po skutečné ambrosii.
Jsi bonusem, benefitem krásné přírody pro nás pro všechny, co nesmí višně a rozinky v čokoládě, sladké melouny a co já vím co ještě. Vím zcela jistě, že mirabelky mají chuť těch nejsladších brusinek, borůvek, malin, ostružin i jahod na stole chudáka cukrovkáře. Jsou jako z knížky pohádkáře, z pláže mladých, krásných opálených těl. Moje malá exotika. Jsi vůní korábů vozících hřebíček ze Zanzibaru, Ovocem českých řek plných kaprů, candátů a plotic, lesem borovic a košíků plných pravých hříbků, slunce a lesních pavučin, mokřadů s vážkami a krásnými motýly.
Takhle já vidím tu malou žlutou živoucí neposedu – mirabelku. A nechci nic slyšet, kolik cukru tají, co všechno smím a nesmím jíst...
Odkud jsi, odkud jsi k nám přišla, mirabelko? Že jsi prý plodem čísi nepatřičné lásky. Myrobalán? Nebo samostaný druh Prunus Domestica? Je mi to jedno, chutnáš po sluníčku, mirabelko, po slunné Itálii. A že mi rostečš na zahradě v Hrádku nad Nisou, pak jenom díky pravdivosti rčení o hloupém sedlákovi a jeho krásných velkých bramborách. Nechci víc pátrat, odkud jsi. Každý má právo na své tajemno.
Každý stromek si žije a dobře opylen i plodí. Pro ty, co mají potíže s cukrem – ideální. Tak malé, říkám si, jistě nemají žádný cukr, jen fruktózu. Od takové drobné kuličky mi nebezpečí nehrozí. Mirabelko zlatá, žlutá, velikosti kuličky hroznového vína, angreštu... Ty svého konzumenta jistě nezradíš. Jsi jako mrak plný deště, můj pomologický, ovocnářský zázrak. Je to o tom, co mi nevědomky dáváš, o chuti téhle malé peckoviny, co chutná po skutečné ambrosii.
Jsi bonusem, benefitem krásné přírody pro nás pro všechny, co nesmí višně a rozinky v čokoládě, sladké melouny a co já vím co ještě. Vím zcela jistě, že mirabelky mají chuť těch nejsladších brusinek, borůvek, malin, ostružin i jahod na stole chudáka cukrovkáře. Jsou jako z knížky pohádkáře, z pláže mladých, krásných opálených těl. Moje malá exotika. Jsi vůní korábů vozících hřebíček ze Zanzibaru, Ovocem českých řek plných kaprů, candátů a plotic, lesem borovic a košíků plných pravých hříbků, slunce a lesních pavučin, mokřadů s vážkami a krásnými motýly.
Takhle já vidím tu malou žlutou živoucí neposedu – mirabelku. A nechci nic slyšet, kolik cukru tají, co všechno smím a nesmím jíst...
pondělí 31. srpna 2009
1.září 2009
V letošním roce uplyne 70 let od doby, kdy z Wilsonova nádraží v Praze odjely z Protektorátu Čechy a Morava vlaky se židovskými děti pryč od jisté smrti. Jejich odjezd organizoval třicetiletý britský úředník Nicholas Winton. Vlaky s dětmi odjížděly z obsazené Prahy, projely nacistiským Německem do holandského přístavu a odtud trajektem do Anglie, kde vystoupily z vlaku v Londýně na nádraží Liverpool Station.
Sedmdesátileté výročí této události a sté (!) narozeniny Nicholase Wintona vyústí v příštích dnech v mezinárodní vzpomínkový akt, který významem přesahuje naše území. Společnost Winton Train společně s Českými drahami zorganizují repliku tehdejší jízdy dětí vlakem z Prahy do Londýna. 31. srpna 2009, den před odjezdem vlaku bude Praha svědkem velkého shromáždění „Wintonových dětí“, jejich potomků, studentů. umělců a osobností našeho veřejného života. Následující den, 1. září 2009 odjede slavnostní vlak sestavený z devíti historických vagónů. Bude tažen parní lokomotivou z roku 1937. V Německu a v Anglii budou rovněž nasazeny dobové lokomotivy. Pasažery budou tehdejší děti, dnes dospělí, jejich děti, novináři, organizátoři a kulturní pracovníci. Během jízdy se budou konat společenská setkání a kulturní akce. Čtvrtý den cesty bude vlak slavnostně přivítán na liverpoolském nádraží v Londýně. Zde se účastníci akce setkají se sirem Wintonem, který děti zachránil.
Přáním všech organizátorů projektu je, aby další vlaky „Winton train“ s mladými lidmi zamířily do všech evropských měst a aby lidé, inspirováni touto akcí. aktivně vystupovali proti neonacismu a pomohli formovat svět bez rasové nesnášenlivosti. Ve světě různých národů a etnik bez hrozeb války a návratu fašistických či totalitních režimů.
Sedmdesátileté výročí této události a sté (!) narozeniny Nicholase Wintona vyústí v příštích dnech v mezinárodní vzpomínkový akt, který významem přesahuje naše území. Společnost Winton Train společně s Českými drahami zorganizují repliku tehdejší jízdy dětí vlakem z Prahy do Londýna. 31. srpna 2009, den před odjezdem vlaku bude Praha svědkem velkého shromáždění „Wintonových dětí“, jejich potomků, studentů. umělců a osobností našeho veřejného života. Následující den, 1. září 2009 odjede slavnostní vlak sestavený z devíti historických vagónů. Bude tažen parní lokomotivou z roku 1937. V Německu a v Anglii budou rovněž nasazeny dobové lokomotivy. Pasažery budou tehdejší děti, dnes dospělí, jejich děti, novináři, organizátoři a kulturní pracovníci. Během jízdy se budou konat společenská setkání a kulturní akce. Čtvrtý den cesty bude vlak slavnostně přivítán na liverpoolském nádraží v Londýně. Zde se účastníci akce setkají se sirem Wintonem, který děti zachránil.
Přáním všech organizátorů projektu je, aby další vlaky „Winton train“ s mladými lidmi zamířily do všech evropských měst a aby lidé, inspirováni touto akcí. aktivně vystupovali proti neonacismu a pomohli formovat svět bez rasové nesnášenlivosti. Ve světě různých národů a etnik bez hrozeb války a návratu fašistických či totalitních režimů.
pátek 28. srpna 2009
O jazyku a škole
Už tomu bude 85 let, kdy se v roce 1925 v Hrádku nad Nisou otevřela česká škola, nejmodernější široko daleko. Bylo to velké zadostiučinění všem předchozím generacím usilujícím o českou školu v tomto regionu. Nezanedbatelná česká menšina žila krátce po vzniku ČSR nejen v Hrádku, ale i v blízké Žitavě, Bílém Kostele, Chotyni, Chrastavě, Machníně a v dalších blízkých i vzdálených obcích. Až do té doby navštěvovaly české děti pouze nižší třídy s čekým vyučovacím jazykem. V Hrádku to bylo v tzv. Azylu. Vyšší české třídy zde už nebyly a děti musely vstupovat do německé měšťanky.
Ze všech jmenovaných míst včetně Žitavy, se začaly denně sjíždět děti do nové hrádecké české školy. Byl to velký úspěch české menšiny v kraji s většinou německého obyvatelstva. Toho si byli účastníci slavnostního otevření plně vědomi. Při té příležitosti byla odhalena i pamětní deska a žáci vyšších ročníků vysázeli v jejím okolí stromky a okrasné keře, které zdobí školní zahradu do současnosti.
Škola slouží svému účelu 85 let, což je jeden dlouhý životní cyklus. Je tedy relativně mladá, takže co jí popřát k jubileu? Snad jen žáky, kteří budou český jazyk chápat nejen jako dar, ale i jako komunikativní zdroj, který nám byl kdysi upírán a kterého bychom si měli vážit jako daru největšího ze všech, co jsme kdy dostali. Dar společného jazyka, společné kultury českého národa.
Ze všech jmenovaných míst včetně Žitavy, se začaly denně sjíždět děti do nové hrádecké české školy. Byl to velký úspěch české menšiny v kraji s většinou německého obyvatelstva. Toho si byli účastníci slavnostního otevření plně vědomi. Při té příležitosti byla odhalena i pamětní deska a žáci vyšších ročníků vysázeli v jejím okolí stromky a okrasné keře, které zdobí školní zahradu do současnosti.
Škola slouží svému účelu 85 let, což je jeden dlouhý životní cyklus. Je tedy relativně mladá, takže co jí popřát k jubileu? Snad jen žáky, kteří budou český jazyk chápat nejen jako dar, ale i jako komunikativní zdroj, který nám byl kdysi upírán a kterého bychom si měli vážit jako daru největšího ze všech, co jsme kdy dostali. Dar společného jazyka, společné kultury českého národa.
Legendy, na které se nezapomíná – Studio Y
Když jsem byl v roce 1966 převelen k vojenskému útvaru 3256 do libereckých Dolních kasáren a začal tam budovat amatérské divadlo, vůbec jsem netušil, že mě o tři roky předběhl Jan Schmid. V Liberci se tehdy zrodilo Studio Y, které se později zabydlilo v Severočeském loutkovém sále YMCA v Revoluční ulici. Herci libereckých divadel zde nad rámec svých úvazků hrávali něco „navíc“. To, co už v roce 1969 vedlo k profesionalizaci scény a tak se Studio Y stává autonomní scénou Naivního divadla v Liberci.
10 let byl Liberec svědkem něčeho, co tu ještě nebylo. Inscenace jako Michelangelo, encyklopedické heslo XX. Století, Kovář Stelzig, Ubu králem, Carmen nejen podle Bizeta... Ať to byla představení v Liberci nebo později, po roce 1978 kdy soubor odešel do Prahy, stala se liberecká „Ypsilonka“ něčím, co lze těžko pojmenovat. Fenomén doby.
V rovině smíchu, ve složitých podmínkách jinotajů a narážek na současné dění, se zrodil maják občanské a umělecké odvahy. Ypsilonka nikdy „nezkaměněla“, uchovala si osobitost, rukopis i poetičnost neskonalé „srandy“ a tak ten, kdo to zažil na vlastní kůži, nezapomene. Vyrostli na rock´n rollu, byli vrstevníky Beatles a inklinovali ke swingu, a přesto vše, co odeznělo z prken, na kterých stáli, bylo krásné a aktuální. Oslovilo nás.
Písničky Marka Ebena, Jiřího Smitzera, ale i principála Jana Schmida nás uváděly v úžas. Jirka Lábus, Jana Synková. Pražské Večery pod lampou pocházely z modelu libereckého období. A hosté? V Liberci to byli třeba Bohouš Záhorský a Václav Kaplický.
Improvizace a naprostá profesionalita. Scéna, kostým, rekvizita. Ypsilonka nikdy nezklamala. Dokonalé aranžmá, divadlo jako kolektivní hra plná vynikajících individualit. Improvizace jako součást jednotlivce v dokonalém znění celého orchestru. Předběhli dobu a přitom byli současní i nadčasoví. Stali se legendou, na kterou se nezapomíná, součást našeho života, který udělali hezčím a bohatším. Chtělo by to postavit se zase v těch úzkých řadách známých sedadel a zatleskat jim, jako tehdy. Přesto, že je scéna prázdná už víc jak 30 let.
10 let byl Liberec svědkem něčeho, co tu ještě nebylo. Inscenace jako Michelangelo, encyklopedické heslo XX. Století, Kovář Stelzig, Ubu králem, Carmen nejen podle Bizeta... Ať to byla představení v Liberci nebo později, po roce 1978 kdy soubor odešel do Prahy, stala se liberecká „Ypsilonka“ něčím, co lze těžko pojmenovat. Fenomén doby.
V rovině smíchu, ve složitých podmínkách jinotajů a narážek na současné dění, se zrodil maják občanské a umělecké odvahy. Ypsilonka nikdy „nezkaměněla“, uchovala si osobitost, rukopis i poetičnost neskonalé „srandy“ a tak ten, kdo to zažil na vlastní kůži, nezapomene. Vyrostli na rock´n rollu, byli vrstevníky Beatles a inklinovali ke swingu, a přesto vše, co odeznělo z prken, na kterých stáli, bylo krásné a aktuální. Oslovilo nás.
Písničky Marka Ebena, Jiřího Smitzera, ale i principála Jana Schmida nás uváděly v úžas. Jirka Lábus, Jana Synková. Pražské Večery pod lampou pocházely z modelu libereckého období. A hosté? V Liberci to byli třeba Bohouš Záhorský a Václav Kaplický.
Improvizace a naprostá profesionalita. Scéna, kostým, rekvizita. Ypsilonka nikdy nezklamala. Dokonalé aranžmá, divadlo jako kolektivní hra plná vynikajících individualit. Improvizace jako součást jednotlivce v dokonalém znění celého orchestru. Předběhli dobu a přitom byli současní i nadčasoví. Stali se legendou, na kterou se nezapomíná, součást našeho života, který udělali hezčím a bohatším. Chtělo by to postavit se zase v těch úzkých řadách známých sedadel a zatleskat jim, jako tehdy. Přesto, že je scéna prázdná už víc jak 30 let.
Rok 1848 a následující
Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
Rok konce všemocného rozhodování šlechty nad vším kolem nás. Rok povstání a revolucí v celé Evropě dokončil zhroucení aparátu postaveného na středověkém principu vrchnosti a příslušnosti k „zámku“. Rok změn, kdy veřejná správa byla odejmuta vrchnostenským úřadům, které pozbyly práva soudů, hospodářských ediktů a nakládání s pozemky. Konec s robotou s konečnou platností a bez výjimky. Rok vzniku okresních hejtmanství, kdy i v našich obcích byla volena obecní zastupitelstva.
V našem regionu za ještědským kopcem se napříkla Českodubsko stalo v tomto roce samostatným soudním okresem podléhajícím pouze politické správě, tj. Okresnímu hejtmanství v Turnově. Z bývalého svijanského panství byly obce Újezd, Svijany, Příšovice, Pěnčín a Lažany zařazeny do soudního okresu turnovského a obce Havlovice, Soběslavice, Vlastibořice a všechny obce dále na sever patřily pod soudní okres českodubský. Organizačně a politicky byly řízeny z Turnova.
Toto uspořádání trvalo prakticky až do roku 1960, kdy byly upraveny obvody okresů a krajů (Liberec přestal být tehdy krajským sídlem). Všechny obce ležící na pravém břehu Jizery od Svijan až po Lažany se staly součástí Podještědí – okresu Liberec a to až do zrušení okresů před několika lety. Na jak dlouho? Dokud efektivnost řízení „vrchnostenských“ úřadů nepozbyde orpávnění a dokud nebudou nahrazeny řízením efektivnějším a modernějším.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)