Oni ti naši páni šlechtici nebyli v minulosti libereckého kraje žádní andílci. Asi to bylo dobou, jinak si to neumím vysvětlit. Pořád byli s někým ve při, ve sporu s nadřízeným (králem), se sousedy, s poddanými, sami se svými v rodinách. Pro samé pře, často i s manželkami se stávalo, že neměli čas. Dokonce ani čas na plození potomků, aby rod přežil. Z nedostatku času si hledali partnerky, co nejblíž a tím škodili sami sobě. Rodily se jim děti poškozené dědičnými vadami.
Rád bych vás seznámil s Vartemberky, s rodem sídlícím v blízkém okolí na Ralsku a Děvíně. Jejich sváry, naschvály a plenění vyústily v regulérní válku se sousedy; s lužickými městy Žitavou, Zhořelcem, Budyšínem, Lubaní, Lubijcem. Vzájemná loupeživá přepadení vyústila v krvelačnou válku, neznající šlechtického ducha natož kavalíry.
Sváry a vzájemná napadení přešla v plenění a žhářství, při nichž v roce 1444 vpadlo lužické vojsko do severních Čech. Dostalo se až k Děvínu. Družcov a Osečná byly vypleněny a to tak dokonale, že ještě víc jak po sto letech byl Družcov uváděn jako pustý. Ale stal se zázrak. V průběhu 16. století noví majitelé děvínského panství, frýdlantští Bibrštejnové a později českodubský Jan z Oppersdorfu začali psát mírové dějiny této oblasti. Až na Valdštejny, kteří vedli vytrvale spory se svými poddanými.
Z dochovaného zápisu ze smírčího jednání mezi hrabětem Kristiánem Valdštejnem a poddanými z července 1630 se dovídáme, že obyvatelstvo se dvakrát obrátilo na vévodského zemského hejtmana s prosbou, aby stanovil míru povinností vůči vrchnosti. A hejtman Taxis? Na zámku v Českém Dubu došlo k jednání se všemi zainteresovanými a překvapivě došlo ke vzájemné dohodě o narovnání mezi stranami. A happyend na závěr: když v roce 1631 při saském vpádu do Čech byl hrabě Kristian Sasíky zbit a oloupen i o šaty, utekl do vsi (Družcov). Tehdy mu poddaní přišli na pomoc a odvezli ho do Českého Dubu, kde se mu dostalo na zámku pohostinství.
To ovšem nemění nic na faktu, že šlechta se vůči svým poddaným nechovala vždy s láskou a porozuměním. Doba po Třicetileté válce i v našem kraji byla dobou protireformační, kdy značná část obyvatel byla nucena emigrovat z náboženských důvodů a kdy docházelo ke snaze uvalit na poddané nové a nové robotní povinnosti. Z toho pak plynula povstání, která byla velmi bezohledně a krutě šlechtou potlačována po celé 18. století.
Žádné komentáře:
Okomentovat