Nevím, jak si letos nájemci koupališť pomohli, ale na severu bych do koupališť neinvestoval. Opačně se zachoval za První republiky řezník a hostinský F. Richter, když za své nechal postavit nedaleko liberecké vápenky nad starými pekárnami tehdy jedno z nejmodernějších koupališť. To bylo otevřeno 21. května 1933 a ve své době patřilo opravdu ke špičce ve svém oboru. Mělo dětské brouzdaliště, věž na skákání do vody, travnaté plochy k opalování, stánek s občerstvením a moderní kabiny. Napájeno bylo filtrovanou vodou z janovodolského potoka, což bylo před několika desítkami let příčinou jeho uzavření na dlouhou dobu. Dnes, po vyřešení problému, je koupaliště v plném provozu. Za zmínku stojí i to vždy pekelně studené ruprechtické Lesní koupaliště, vybudované v letech 1934 – 1936, stále opravované a následně zavírané.
Historie společného koupání má na Liberecku a Jablonecku slušnou tradici. Je spojeno s osobou nám známou, se jménem plavčíka Antonína Skopka, který vyučoval plavání již v roce 1837 na rybníku za libereckou továrnou směrem k Jablonci nad Nisou. V tom pokračoval v letech 1840 – 1841 na rybníčku za dnešní zoologickou zahradou a na vodní nádrži textilky ve Františkově.
Boom veřejného koupání pro místní i přespolní začal otevřením prvního koupaliště napájeného ruprechtickým potokem, které bylo nedaleko dnešního libereckého muzea. Stejná voda napájela v letech 1886 – 1893 rybník vhodný ke koupání na dnešním Tržním náměstí. Do podvědomí Liberečáků se ovšem nejvíce zapsalo koupání na rybníku před ZOO. Takzvané Jezírko sloužilo plavcům do vzniku ZOO v roce 1918 – 1919, kdy se tam koupat přestalo, ale na lodičkách, zrovna tak jako v zimě bruslit, se smělo i později.
Opomenout bych neměl veřejná koupaliště na Nise. Ta nebyla regulována a sevřena v hlubokých korytech. Její volné břehy a meandry zrovna vybízely ke koupání. Žel textilní fabriky brzy zabarvily vodu do nebývalých barev a tak i z toho důvodu byla koupaliště z let 1854 – 1879 na Nise ze zdravotních důvodů zrušena.
Na přelomu minulého století vzniklo další, třetí koupaliště, v Růžodole I za viaduktem, pod dnešním gymnáziem, dnes už desítky let zrušené. Zrovna tak jako koupaliště v Rochlicích z roku 1905, které je dnes rovněž zasypáno. Co žije, je koupaliště z roku 1901 ve Vratislavicích. Nedá mi to nevzpomenout mého koupaliště za machnínskou vodárnou. Koupaliště se vším všudy. Ani ono se nedočkalo současnosti, přestože bylo v krásném a ideálním prostředí hojně navštěvováno.
Liberecká koupaliště nemají šťastnou a veselou historii. Nedá se mluvit ani o nadějné budoucnosti. Investice do venkovního koupání v krásné přírodě Jizerských a Lužických hor je žel ohroženo většinou chladným letním počasím, které přeje jen otužilcům. Tak tomu bylo alespoň po celých 170 let libereckého koupání.
středa 27. října 2010
Konec lhaní si do vlastní kapsy
Máme ten problém za humny. Zatím. Dosud neklepe na dveře v Liberci ani v Jablonci, a přece z něj jde strach. Ztroskotaný projekt multikultury a to díky nechuti muslimů začlenit se do naši evropské kultury – společnosti. Celý princip stojící na společném respektu přistěhovalců i domácích u všech našich sousedů ztroskotal. Muslimové se slovy k němu přihlásili, činy se však rozcházejí se vším, co tak veřejně proklamují. Naše zákony jsou pro ně až na druhém místě. Na prvním místě jsou jejich náboženské příkazy. Tak to má u věřících být. Ale nesmí tím porušovat zákony naše. U nás, kde jsme my doma a kam oni tak rádi emigrují, musí dodržovat a respektovat ty místní. A to oni nechtějí.
Německá kancléřka Merkelová zcela jasně pojmenovala dosavadní snahu za neúčinnou, za „absolutně ztroskotanou“. Naše kultury se žel míjejí a v našem světě nenašli společnou řeč. Řekněte muslimům, že křesťanství, židovství a islám má být zrovnoprávněno a nesmíte se divit, že nebudou souhlasit. Nechtějí slyšet o tom, že by měli respektovat náboženské cítění a kulturu druhých. Pak se ovšem musí smířit s tím, že náš svět „multikultury“ jim bude uzavřen a jejich praktiky netolerance mohou realizovat pouze ve svých zemích, tam odkud přišli a kam by se měli vracet. Až si tohle uvědomí, naučí se naší řeč a budou respektovat naše zákony, pak mohou stavět minarety vedle našich kostelů a synagog. Pokud tak tomu dosud není, pak chybou nebude naše snažení, ale jejich setrvávání v hlubokém středověku.
Německá kancléřka Merkelová zcela jasně pojmenovala dosavadní snahu za neúčinnou, za „absolutně ztroskotanou“. Naše kultury se žel míjejí a v našem světě nenašli společnou řeč. Řekněte muslimům, že křesťanství, židovství a islám má být zrovnoprávněno a nesmíte se divit, že nebudou souhlasit. Nechtějí slyšet o tom, že by měli respektovat náboženské cítění a kulturu druhých. Pak se ovšem musí smířit s tím, že náš svět „multikultury“ jim bude uzavřen a jejich praktiky netolerance mohou realizovat pouze ve svých zemích, tam odkud přišli a kam by se měli vracet. Až si tohle uvědomí, naučí se naší řeč a budou respektovat naše zákony, pak mohou stavět minarety vedle našich kostelů a synagog. Pokud tak tomu dosud není, pak chybou nebude naše snažení, ale jejich setrvávání v hlubokém středověku.
Na co děti na vesnicích už dneska nedosáhnou
My neměli vzdělávací kroužky, neměli jsme rodiče, co by z nás chtěli borce, vrcholové fotbalisty, tenisty, plavce bojující o medaile a velké peníze. My stavěli boudy z roští, plazili se kanalizací, přemisťovali vše, co nebylo přivázaný, spali v létě v noci ve stanech a boudách, přeli se, hádali a rvali jako koně. V každém průšvihu jsme byli namočení. Stále jsme na sebe a jiné pokřikovali. Chodili i do knihovny, do kina a pili červený, malinový limonády. Sbírali kde co, sušili a vozili to do sběrny. Stáli čestnou stráž u podpisových archů, když krátce po sobě umřeli naši prezidenti. Beneš, Gottwald, Zápotocký.
Já zastavil houpačku v půli oblouku a Sylva vyletěla nešťastně do kopřiv a na ostré kamení. Dal jsem do plechovky moc karbidu a sousedka úlekem upustila sebraná vajíčka. Spadl jsem i s trojkolkou do vykopané senkrovny. Dutý klíč jsem nacpal příliš naškrábanými hlavičkami od sirek a rána byla větší. Klíč nevydržel a mně to téměř utrhlo tři prsty. Bylo mi pět, když jsem tátu zachránil od jisté smrti - „chytil“ ho neuzemněný elektrický proud. S tou samou Sylvou, kterou jsem hodil do kopřiv, jsme si hráli na doktora.
Za domem byl hřbitov a znavený hrobník přesluhoval. Mrtvé vystavoval slunci a my se chodili koukat. To se ještě u nás na vsi zapřahaly za vůz krávy. Zeleninu, králíky a slepice měl u baráku každý. Chodili jsme na trávu, schovávali se ve vzrostlém kukuřičném poli. Chodili jsme za kostel, ale ne do do něj. Kolem byli po válce už jenom ateisti. Mlčeli jsme o tom, o čem si doma povídali rodiče, chodili pomáhat kamarádům, co měli včely, pole i brambory. Pálili jsme nať a pekli v popeli brambory, pouštěli draky, chytali žáby, pulce a raky, mučili motýly, kobylky, mouchy, kočky, topili koťata (to se skutečně dřív běžně dělalo). Trhali sousedům vše, co jim na zahradách uzrálo. Když byla svatba, tak jsme zatahovali a dostali, o co jsme si řekli. Kouřili jsme i bramborovou nať, chodili naproti těm, co přijeli. Tehdy nebyli devianti a rodiče se o nás nebáli. Na vesnici jsme chodili s myslivci do lesa přikrmovat, když lovili, tak kousíček za nimi. Chodili jsme s holkama do břízek na houby. Koupat se v noci na chrastavské „oko“ nebo na stále opravované koupaliště v Machníně, na Jánov sáňkovat, to samé za Mrázkova. S klukama z Bedřichovky jsme zkoumali bunkry – řopíky, za rybníkem „Šarešákem“ nad Chrastavou trápili žáby, do Hamrštejna na hradě slejzali hradby, lezli do opuštěných stodol, hledali zbraně po Němcích, zkoumali opuštěné šachty. Byli jsme u všeho, co se bouralo a bylo toho víc, než co kdo nového postavil.
Všechno se nám k něčemu hodilo. Šli jsme kupředu cestou od pokusu k pokusu. Každý jsme měli nějakou laboratoř, své domácí zvíře, odpovědnost za něco, co nám uložili dělat rodiče. Jezdilo k nám hodně návštěv, hodně se tehdy psalo a na psaní odpovídalo. Lidé si teprve v pohraničí zvykali. Žádný se tu v podstatě nenarodil. Každý přišel odjinud a měl jiné zvyky. My byli první generace jejich dětí a učili se žít spolu. Kluci a holky ze Slovenska, z Polabí, Moravy, děti ze smíšených manželství, Němci, Maďaři, Rumuni, cikáni. Byli jsme trochu jiní než generace pozdější.
Já zastavil houpačku v půli oblouku a Sylva vyletěla nešťastně do kopřiv a na ostré kamení. Dal jsem do plechovky moc karbidu a sousedka úlekem upustila sebraná vajíčka. Spadl jsem i s trojkolkou do vykopané senkrovny. Dutý klíč jsem nacpal příliš naškrábanými hlavičkami od sirek a rána byla větší. Klíč nevydržel a mně to téměř utrhlo tři prsty. Bylo mi pět, když jsem tátu zachránil od jisté smrti - „chytil“ ho neuzemněný elektrický proud. S tou samou Sylvou, kterou jsem hodil do kopřiv, jsme si hráli na doktora.
Za domem byl hřbitov a znavený hrobník přesluhoval. Mrtvé vystavoval slunci a my se chodili koukat. To se ještě u nás na vsi zapřahaly za vůz krávy. Zeleninu, králíky a slepice měl u baráku každý. Chodili jsme na trávu, schovávali se ve vzrostlém kukuřičném poli. Chodili jsme za kostel, ale ne do do něj. Kolem byli po válce už jenom ateisti. Mlčeli jsme o tom, o čem si doma povídali rodiče, chodili pomáhat kamarádům, co měli včely, pole i brambory. Pálili jsme nať a pekli v popeli brambory, pouštěli draky, chytali žáby, pulce a raky, mučili motýly, kobylky, mouchy, kočky, topili koťata (to se skutečně dřív běžně dělalo). Trhali sousedům vše, co jim na zahradách uzrálo. Když byla svatba, tak jsme zatahovali a dostali, o co jsme si řekli. Kouřili jsme i bramborovou nať, chodili naproti těm, co přijeli. Tehdy nebyli devianti a rodiče se o nás nebáli. Na vesnici jsme chodili s myslivci do lesa přikrmovat, když lovili, tak kousíček za nimi. Chodili jsme s holkama do břízek na houby. Koupat se v noci na chrastavské „oko“ nebo na stále opravované koupaliště v Machníně, na Jánov sáňkovat, to samé za Mrázkova. S klukama z Bedřichovky jsme zkoumali bunkry – řopíky, za rybníkem „Šarešákem“ nad Chrastavou trápili žáby, do Hamrštejna na hradě slejzali hradby, lezli do opuštěných stodol, hledali zbraně po Němcích, zkoumali opuštěné šachty. Byli jsme u všeho, co se bouralo a bylo toho víc, než co kdo nového postavil.
Všechno se nám k něčemu hodilo. Šli jsme kupředu cestou od pokusu k pokusu. Každý jsme měli nějakou laboratoř, své domácí zvíře, odpovědnost za něco, co nám uložili dělat rodiče. Jezdilo k nám hodně návštěv, hodně se tehdy psalo a na psaní odpovídalo. Lidé si teprve v pohraničí zvykali. Žádný se tu v podstatě nenarodil. Každý přišel odjinud a měl jiné zvyky. My byli první generace jejich dětí a učili se žít spolu. Kluci a holky ze Slovenska, z Polabí, Moravy, děti ze smíšených manželství, Němci, Maďaři, Rumuni, cikáni. Byli jsme trochu jiní než generace pozdější.
Pivo a špek, kdo by to řek
Mít své pivo, bylo jako mít stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhlici. Kdo směl vařit a prodávat pivo byl takříkajíc za vodou, neboť bývalo tím málem, co si mohl koupit téměř každý. Pivo bylo zdrojem bohatství, kultury a postavení. Šlechta byla z povolení vařit pivo takříkajíc živa a taky pivo mocně pila. Proč ne. Pokud město smělo vařit pivo, tak se mu vedlo dobře.
Redernové právo várečné udělili městu Liberec v roce 1560. Tím trochu zamotali hlavu již pivo vařícím majitelům domů kolem Staroměstského náměstí (dnes před radnicí), kteří už pivo vařili a prodávali ve svých domech – právovárečných.
To Albrecht z Valdštejna jako jeden z prvních velkoprůmyslníků a hospodářských magnátů kraje koncentroval pivovary do svých rukou a rukou šlechty. S vervou velkokapitalisty a s osobním nasazením zlikvidoval konkurenci, pivo vyvážel a prodával svým vojákům po celé Evropě. Po jeho smrti se vláda nad pivem na severu Čech částečně dostala za velký peníz i do majetku měst, což vskutku nebylo zdarma. Město založilo zdroj příští kumulace majetku, když v roce 1872 vytvořilo předpoklady pro vznik pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou mezi Jabloncem a Libercem. Ten od května následujícího roku vařil a točil pivo chutnající všem, bez rozdílu jazyka, pohlaví a světového názoru.
S průměrnou kapacitou pivovaru z minulých let, 300 tisíc hektolitrů, je Vratislavické pivo zárukou, že chutná a bude svým, dnes už zahraničním majitelům, přinášet jenom zisk. Neboť dnes, tak, jak i včera platilo, mít své pivo bylo a je jako mít své stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhle, v pevné měně v zahraniční bance.
Redernové právo várečné udělili městu Liberec v roce 1560. Tím trochu zamotali hlavu již pivo vařícím majitelům domů kolem Staroměstského náměstí (dnes před radnicí), kteří už pivo vařili a prodávali ve svých domech – právovárečných.
To Albrecht z Valdštejna jako jeden z prvních velkoprůmyslníků a hospodářských magnátů kraje koncentroval pivovary do svých rukou a rukou šlechty. S vervou velkokapitalisty a s osobním nasazením zlikvidoval konkurenci, pivo vyvážel a prodával svým vojákům po celé Evropě. Po jeho smrti se vláda nad pivem na severu Čech částečně dostala za velký peníz i do majetku měst, což vskutku nebylo zdarma. Město založilo zdroj příští kumulace majetku, když v roce 1872 vytvořilo předpoklady pro vznik pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou mezi Jabloncem a Libercem. Ten od května následujícího roku vařil a točil pivo chutnající všem, bez rozdílu jazyka, pohlaví a světového názoru.
S průměrnou kapacitou pivovaru z minulých let, 300 tisíc hektolitrů, je Vratislavické pivo zárukou, že chutná a bude svým, dnes už zahraničním majitelům, přinášet jenom zisk. Neboť dnes, tak, jak i včera platilo, mít své pivo bylo a je jako mít své stříbro v pytlíku na opasku nebo pod zámkem v pevné truhle, v pevné měně v zahraniční bance.
Přehrady na Lužické Nise z jiného pohledu
Stále se nám podsouvá, jak naše generace zapříčinila devastaci polí a rozoráním mezí velkou vodu, která nás v poslední době tak velmi trápí. Že jsme přírodu obraceli k obrazu svému, velkým cílům a ideálům.
Velké povodně nejsou zdaleka prvními ani posledními. Povodně mezi Jabloncem nad Nisou, Libercem a dál, krajem Ponisí až k hranicím se Saskem, mají své psané dějiny. Nejeden zápis v místní kronice od roku 1869 hovoří o velké vodě, o ztrátě na majetku, o lidských obětech. Co je zajímavé, že povodně, respektive jejich počet, začal dramaticky stoupat až v první polovině 19. Století a to s rozvojem textilní výroby. V době předchozí ,v první průmyslové revoluci, byly do textilních manufaktur zaváděny parní stroje, které jako zdroj páry potřebovaly stále víc a víc dřeva. Toho bylo dost jak v Jizerkách, tak v Lužických horách a používalo se pouze ke stavbám a při výrobě skla. To se mělo dramaticky změnit. Těžba dřeva náhle přesáhla vše, co znali místní lidé za léta předchozí.
Nenasytné parní kotle obnažily svahy Jizerek a Ještědu. Následek na sebe nedal dlouho čekat. Voda z tajícího sněhu při jarních a letních bouřích prudce stékala z hor do údolí, kde ji Nisa nestačila pobrat. A tak do měst v povodí Nisy přicházela devastující voda. Na Bídu, do prostoru kolem paláce Dunaj, za kavárnu Nisa, Na Rybníček. V obrovských jezerech se náhle, jako malé ostrůvky, ocitly domy liberecké chudiny. Pomoci jim mohla jen přehrada na úpatí města.
Novým momentem, jak uchránit obyvatele měst před velkou vodou, bylo i to, že voda ohrozila i textilní továrny na březích řek. Textilky vodu potřebovaly k pohonu vodních kol a turbín, k praní a barvení látek. Pak špinavou vodu, hrající všemi barvami, vypouštěli zpět do Nisy. Voda páchla a barvila přírodu, zabíjela ryby a vše, co s ní přišlo do styku. Tak viděl Liberec v roce 1865 i mladý Jan Neruda.
Vztah vedoucí k absolutní devastaci přírody a z ní plynoucí ztráty vedly magistrát Liberce a okolní textilní magnáty k radikálnímu řešení. V roce 1888 bylo založeno společenství s cílem regulovat Černou Nisu. Vše urychlila velká voda z 28. července roku 1897, která konečně velkoprůmyslníky donutila konat. Ustavili společnost pro postavení kaskády přehrad na Nise a jejich přítocích.
Na počátku minulého století už nic nestálo stavbám v cestě a tak v rychlém sledu za sebou vyrostlo pět přehrad. Základní kámen k Liberecké přehradě byl položen roku 1903 a zjara příštího roku se začala Liberecká přehrada napouštět. Pokud bych byl hodně ironický, pak bych řekl, že především chránila o pár metrů níže položené textilní imperium Liebiegů. Faktem zůstává, že po regulaci koryta Nisy a po postavení Liberecké přehrady na Harcovském potoce zůstává samotné město pod Ještědem velké vody uchráněno.
Velké povodně nejsou zdaleka prvními ani posledními. Povodně mezi Jabloncem nad Nisou, Libercem a dál, krajem Ponisí až k hranicím se Saskem, mají své psané dějiny. Nejeden zápis v místní kronice od roku 1869 hovoří o velké vodě, o ztrátě na majetku, o lidských obětech. Co je zajímavé, že povodně, respektive jejich počet, začal dramaticky stoupat až v první polovině 19. Století a to s rozvojem textilní výroby. V době předchozí ,v první průmyslové revoluci, byly do textilních manufaktur zaváděny parní stroje, které jako zdroj páry potřebovaly stále víc a víc dřeva. Toho bylo dost jak v Jizerkách, tak v Lužických horách a používalo se pouze ke stavbám a při výrobě skla. To se mělo dramaticky změnit. Těžba dřeva náhle přesáhla vše, co znali místní lidé za léta předchozí.
Nenasytné parní kotle obnažily svahy Jizerek a Ještědu. Následek na sebe nedal dlouho čekat. Voda z tajícího sněhu při jarních a letních bouřích prudce stékala z hor do údolí, kde ji Nisa nestačila pobrat. A tak do měst v povodí Nisy přicházela devastující voda. Na Bídu, do prostoru kolem paláce Dunaj, za kavárnu Nisa, Na Rybníček. V obrovských jezerech se náhle, jako malé ostrůvky, ocitly domy liberecké chudiny. Pomoci jim mohla jen přehrada na úpatí města.
Novým momentem, jak uchránit obyvatele měst před velkou vodou, bylo i to, že voda ohrozila i textilní továrny na březích řek. Textilky vodu potřebovaly k pohonu vodních kol a turbín, k praní a barvení látek. Pak špinavou vodu, hrající všemi barvami, vypouštěli zpět do Nisy. Voda páchla a barvila přírodu, zabíjela ryby a vše, co s ní přišlo do styku. Tak viděl Liberec v roce 1865 i mladý Jan Neruda.
Vztah vedoucí k absolutní devastaci přírody a z ní plynoucí ztráty vedly magistrát Liberce a okolní textilní magnáty k radikálnímu řešení. V roce 1888 bylo založeno společenství s cílem regulovat Černou Nisu. Vše urychlila velká voda z 28. července roku 1897, která konečně velkoprůmyslníky donutila konat. Ustavili společnost pro postavení kaskády přehrad na Nise a jejich přítocích.
Na počátku minulého století už nic nestálo stavbám v cestě a tak v rychlém sledu za sebou vyrostlo pět přehrad. Základní kámen k Liberecké přehradě byl položen roku 1903 a zjara příštího roku se začala Liberecká přehrada napouštět. Pokud bych byl hodně ironický, pak bych řekl, že především chránila o pár metrů níže položené textilní imperium Liebiegů. Faktem zůstává, že po regulaci koryta Nisy a po postavení Liberecké přehrady na Harcovském potoce zůstává samotné město pod Ještědem velké vody uchráněno.
Telefonní seznam – okénko do přírody
Jana mi stále připomíná, že jsem k živočichům chladný. Že nejsem za jedno s přírodou, že mě psi neberou. A že má exkurze do života fauny je humorná a někdy i k pláči. S tím už asi nic neudělám. Tak, jako řada z vás, do přírody moc nechodím. Mně úplně stačí, co o zvířatech na konci zpráv uvidím v televizi na Nově.
Kamarádit se se zvířaty není až tak moc zdravé, viz klíšťata, komáři a prudce jedovatí hadi. Je nedostatek sér nebo nejsou k dostání ta pravá. A pak zašlápnete nechtěně ježka a jeden se nedoplatí. Trháte pro svou potřebu pár kukuřičných palic a je tu divoké prase. Chytíte si jen tak pro zábavu rybu a je tu vodní stráž s bločkem.
Vždyť já vlastně, pokud chci poznat zvířenu, nemusím za ní. Pozvu si ji podle telefonního seznamu až domů. A bez stresu že mě pan doktor Ptáček klovne, ing. Ježek píchne, velký pan Ryba polkne, Had že mě uštkne. Jsem v pohodě a otevírám telefonní seznam. Je to tu jako na obrázcích pana Lady. Jsou jich tu tucty a kopy. Jako u veterináře či ve voliéře mého strýce Waltra v Hrádku nad Nisou. Zobáky nezavřou. Ptačí dámy jen klevetí a zobou: Čau, Stehlíku, to je let, co jsme se neviděli, kamarád Střížek nemá čas, ladí si své housle. Čížek bydlí v Jablonci. Špačková sbírá pohledy, jako já a je od České Lípy. MUDr. Láďa Kos už asi nežije, takže si sotva vzpomene na moje polypy. Slavíková se mnou chodila, jen do třídy. Gábina mě taky nechtěla. Chocholoušková si vzala kamaráda. Slavíček byl slavný malíř. Brabec byl kuchař, Jahodová peče slavné koláče. Smrž není jenom jedlá houba, ale chlap, co píše do novin. Holub z liberecké radnice byl nositelem řádu práce. Jarda Sýkora už taky nežije, kdo žije je Vrána, sousedka Čermáková, policistka Naďa Sovová, starožitník Strnad, Poštolka, sousedovic Andulka, Papoušková a taky Orel – jak mě slyšíte?
Pan náměstek Sokol, Pelikán (v zoo co mi spolkl svazek klíčů), Skřivan, co si ještě letos nevrznul. Čáp, co chodí rok co rok za sousedkou a nic, Havránek z Libverdy, Kafka, kterému tak, jako Havlovi moc nerozumím. Pan Sojka, co mu patřil dům v Barvířské, vinopalník a fabrikant z Bílého Kostela, kamarád, co mluvil na Alenu jen a jen anglicky. Černý havrani z pohřební služby. Jindra Lejsková, sestřička Čejková, Ilja Racek z turnovského nádraží. Ivana Bukačová, co mi připomíná revoluční mládí, ze školy na Husovce Kvíčala, bavič Lelek. Ing. Kukačka. Spolužačka Kulichová. Známý chemik Kalousek, vládní národohospodář. Slepička, mně neznámý pan docent Bažant. Kuřátko, pan Páv z LVT.
Listuji a očím nevěřím. Samí velcí savci. Pan Lev, fotograf V. Vlk, pan Pardál, Puma, Veverka, Koníček, Králík, malíř Beran, Koťátko, Kočka, Macek, Chrt, Kuna z Jablonce, můj učitel na dílny pan Plch. Medvídků je tu jak naseto, profesor Vydra z Chrastavy, Jelen, ing. Jelínek z naší obce, Pavel Liška ze Svazu mládeže, Zajíc z Rudého práva, učitel dějepisu Daněk, ruštinář Včelka. Ryby, Rak, Vokoun z Grabštejna, Pulec, co emigroval. Karas, Žabka, hejtman Skokan. Dovolat se můžete i na vdovu Blechovou, panu Brabcovi, Motejla se už asi nedovoláte. Ale je tam Slunéčko, Šídlo, Mlok, Potápka, profesor Komárek.
Řekněte, proč chodit ven? Stačí mít sluchátko nebo mobil. Údajná říše pohádek – příroda - vám padá k nohám. Brehmův svět zvířat - telefonní seznam, je k dispozici. Proč se po kolena brodit vysokou trávou a chytit boreliózu nebo encefalitidu, uštknutí zmijí.
Je tu východisko: nechat se svést ne přírodou, ale telefonním seznamem. Je plný krásných, šťastných lidí, kteří neublíží a za své jméno (třeba dravců) nemohou. Nemají se za co stydět. Taková je příroda. I když já si, rozhodně raději než vyjít ven, listuji telefonním seznamem.
Kamarádit se se zvířaty není až tak moc zdravé, viz klíšťata, komáři a prudce jedovatí hadi. Je nedostatek sér nebo nejsou k dostání ta pravá. A pak zašlápnete nechtěně ježka a jeden se nedoplatí. Trháte pro svou potřebu pár kukuřičných palic a je tu divoké prase. Chytíte si jen tak pro zábavu rybu a je tu vodní stráž s bločkem.
Vždyť já vlastně, pokud chci poznat zvířenu, nemusím za ní. Pozvu si ji podle telefonního seznamu až domů. A bez stresu že mě pan doktor Ptáček klovne, ing. Ježek píchne, velký pan Ryba polkne, Had že mě uštkne. Jsem v pohodě a otevírám telefonní seznam. Je to tu jako na obrázcích pana Lady. Jsou jich tu tucty a kopy. Jako u veterináře či ve voliéře mého strýce Waltra v Hrádku nad Nisou. Zobáky nezavřou. Ptačí dámy jen klevetí a zobou: Čau, Stehlíku, to je let, co jsme se neviděli, kamarád Střížek nemá čas, ladí si své housle. Čížek bydlí v Jablonci. Špačková sbírá pohledy, jako já a je od České Lípy. MUDr. Láďa Kos už asi nežije, takže si sotva vzpomene na moje polypy. Slavíková se mnou chodila, jen do třídy. Gábina mě taky nechtěla. Chocholoušková si vzala kamaráda. Slavíček byl slavný malíř. Brabec byl kuchař, Jahodová peče slavné koláče. Smrž není jenom jedlá houba, ale chlap, co píše do novin. Holub z liberecké radnice byl nositelem řádu práce. Jarda Sýkora už taky nežije, kdo žije je Vrána, sousedka Čermáková, policistka Naďa Sovová, starožitník Strnad, Poštolka, sousedovic Andulka, Papoušková a taky Orel – jak mě slyšíte?
Pan náměstek Sokol, Pelikán (v zoo co mi spolkl svazek klíčů), Skřivan, co si ještě letos nevrznul. Čáp, co chodí rok co rok za sousedkou a nic, Havránek z Libverdy, Kafka, kterému tak, jako Havlovi moc nerozumím. Pan Sojka, co mu patřil dům v Barvířské, vinopalník a fabrikant z Bílého Kostela, kamarád, co mluvil na Alenu jen a jen anglicky. Černý havrani z pohřební služby. Jindra Lejsková, sestřička Čejková, Ilja Racek z turnovského nádraží. Ivana Bukačová, co mi připomíná revoluční mládí, ze školy na Husovce Kvíčala, bavič Lelek. Ing. Kukačka. Spolužačka Kulichová. Známý chemik Kalousek, vládní národohospodář. Slepička, mně neznámý pan docent Bažant. Kuřátko, pan Páv z LVT.
Listuji a očím nevěřím. Samí velcí savci. Pan Lev, fotograf V. Vlk, pan Pardál, Puma, Veverka, Koníček, Králík, malíř Beran, Koťátko, Kočka, Macek, Chrt, Kuna z Jablonce, můj učitel na dílny pan Plch. Medvídků je tu jak naseto, profesor Vydra z Chrastavy, Jelen, ing. Jelínek z naší obce, Pavel Liška ze Svazu mládeže, Zajíc z Rudého práva, učitel dějepisu Daněk, ruštinář Včelka. Ryby, Rak, Vokoun z Grabštejna, Pulec, co emigroval. Karas, Žabka, hejtman Skokan. Dovolat se můžete i na vdovu Blechovou, panu Brabcovi, Motejla se už asi nedovoláte. Ale je tam Slunéčko, Šídlo, Mlok, Potápka, profesor Komárek.
Řekněte, proč chodit ven? Stačí mít sluchátko nebo mobil. Údajná říše pohádek – příroda - vám padá k nohám. Brehmův svět zvířat - telefonní seznam, je k dispozici. Proč se po kolena brodit vysokou trávou a chytit boreliózu nebo encefalitidu, uštknutí zmijí.
Je tu východisko: nechat se svést ne přírodou, ale telefonním seznamem. Je plný krásných, šťastných lidí, kteří neublíží a za své jméno (třeba dravců) nemohou. Nemají se za co stydět. Taková je příroda. I když já si, rozhodně raději než vyjít ven, listuji telefonním seznamem.
Vláček na klíček
Jdu rušnou ulicí našeho města, když nechtěně odposlechnu rozhovor, pravděpodobně babičky, odhadem s tak pětiletým chlapcem: „Už jsi velký kluk a už se musíš chovat, jako babička.“ Ač se mě rozhovor netýkal, zastavil jsem se a čekal, jak chlapec zareaguje. Udělal totéž co já. Zastavil se. Stáhl si čepici skoro až po oči a dlouze, dlouze se díval vzhůru. Někam, kde stála ona. Autorita. V tom okamžiku jsme si oba uvědomili, že svět hraček, radovánek a televizních pohádek skončil a začíná předvojenská, branecká příprava.
Také mě životem provází podobná slova. Jednou, poprvé, asi tak v těchto letech je vyslechne každý chlap. Nemá cenu plakat, křičet, vzpouzet se, volat na linku bezpečí. Vláček na klíček navždy odjíždí. Veze s sebou dětský pláč, smích, svět dětských her, dětské vzpouzení. Dupání, křik a marné volání. Konec snům a snění, že svět je tu pro mě a pro mé potěšení. Ten den se člověk dozví pravdu. Svět tu není, abychom se měli, ale svět, co světem stojí, jde podle kýmsi předepsaných not.
Chlapče, milý hochu, žáku, studente, jinochu či mladý pane, cosi neznámého vstoupilo do vašeho života a je na vás, zda se začnete chovat jako babička, nebo setrváte v opozici a budete se chovat jinak. Došel jste až na konec kolejí. Dál už vlak nejede. Právě jste vystoupil z vlaku a je na vás, opustíte-li nádraží či setrváte na perónu. Babička už vám koupila jízdenku. Máte před sebou ještě dlouhou cestu. A babičky? Ty tu budou pořád. Stále se budou přetahovat s malýma rukama a vnucovat jim svou nepopiratelnou pravomoc, říkat nám chlapům co a jak máme dělat. Už od dob, co naši tatínkové neuhnuli šavlozubému lvu, musíme čelit zájmu dam všech věků, které si činí nárok na naši sílu. Pokud statečně odoláme, pak je to jenom zvyk a z nostalgie trochu pozměnit ten náš svět. Pokud to půjde, pak jenom z vůle žen, pokud se s naší touhou ztotožní. Pokud si vyhovíme, bude se nám dařit dobře.
I když nevím, zda tohle je přesně to, co si zrovna teď váš vnouček přeje. Ale budiž. Svůj požadavek jste mu dala a teď je na něm, zda půjde vedle vozu a jako hříbě se naučí tahat nebo se vzepře a pokusí se snít.
Také mě životem provází podobná slova. Jednou, poprvé, asi tak v těchto letech je vyslechne každý chlap. Nemá cenu plakat, křičet, vzpouzet se, volat na linku bezpečí. Vláček na klíček navždy odjíždí. Veze s sebou dětský pláč, smích, svět dětských her, dětské vzpouzení. Dupání, křik a marné volání. Konec snům a snění, že svět je tu pro mě a pro mé potěšení. Ten den se člověk dozví pravdu. Svět tu není, abychom se měli, ale svět, co světem stojí, jde podle kýmsi předepsaných not.
Chlapče, milý hochu, žáku, studente, jinochu či mladý pane, cosi neznámého vstoupilo do vašeho života a je na vás, zda se začnete chovat jako babička, nebo setrváte v opozici a budete se chovat jinak. Došel jste až na konec kolejí. Dál už vlak nejede. Právě jste vystoupil z vlaku a je na vás, opustíte-li nádraží či setrváte na perónu. Babička už vám koupila jízdenku. Máte před sebou ještě dlouhou cestu. A babičky? Ty tu budou pořád. Stále se budou přetahovat s malýma rukama a vnucovat jim svou nepopiratelnou pravomoc, říkat nám chlapům co a jak máme dělat. Už od dob, co naši tatínkové neuhnuli šavlozubému lvu, musíme čelit zájmu dam všech věků, které si činí nárok na naši sílu. Pokud statečně odoláme, pak je to jenom zvyk a z nostalgie trochu pozměnit ten náš svět. Pokud to půjde, pak jenom z vůle žen, pokud se s naší touhou ztotožní. Pokud si vyhovíme, bude se nám dařit dobře.
I když nevím, zda tohle je přesně to, co si zrovna teď váš vnouček přeje. Ale budiž. Svůj požadavek jste mu dala a teď je na něm, zda půjde vedle vozu a jako hříbě se naučí tahat nebo se vzepře a pokusí se snít.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)