Stále se nám podsouvá, jak naše generace zapříčinila devastaci polí a rozoráním mezí velkou vodu, která nás v poslední době tak velmi trápí. Že jsme přírodu obraceli k obrazu svému, velkým cílům a ideálům.
Velké povodně nejsou zdaleka prvními ani posledními. Povodně mezi Jabloncem nad Nisou, Libercem a dál, krajem Ponisí až k hranicím se Saskem, mají své psané dějiny. Nejeden zápis v místní kronice od roku 1869 hovoří o velké vodě, o ztrátě na majetku, o lidských obětech. Co je zajímavé, že povodně, respektive jejich počet, začal dramaticky stoupat až v první polovině 19. Století a to s rozvojem textilní výroby. V době předchozí ,v první průmyslové revoluci, byly do textilních manufaktur zaváděny parní stroje, které jako zdroj páry potřebovaly stále víc a víc dřeva. Toho bylo dost jak v Jizerkách, tak v Lužických horách a používalo se pouze ke stavbám a při výrobě skla. To se mělo dramaticky změnit. Těžba dřeva náhle přesáhla vše, co znali místní lidé za léta předchozí.
Nenasytné parní kotle obnažily svahy Jizerek a Ještědu. Následek na sebe nedal dlouho čekat. Voda z tajícího sněhu při jarních a letních bouřích prudce stékala z hor do údolí, kde ji Nisa nestačila pobrat. A tak do měst v povodí Nisy přicházela devastující voda. Na Bídu, do prostoru kolem paláce Dunaj, za kavárnu Nisa, Na Rybníček. V obrovských jezerech se náhle, jako malé ostrůvky, ocitly domy liberecké chudiny. Pomoci jim mohla jen přehrada na úpatí města.
Novým momentem, jak uchránit obyvatele měst před velkou vodou, bylo i to, že voda ohrozila i textilní továrny na březích řek. Textilky vodu potřebovaly k pohonu vodních kol a turbín, k praní a barvení látek. Pak špinavou vodu, hrající všemi barvami, vypouštěli zpět do Nisy. Voda páchla a barvila přírodu, zabíjela ryby a vše, co s ní přišlo do styku. Tak viděl Liberec v roce 1865 i mladý Jan Neruda.
Vztah vedoucí k absolutní devastaci přírody a z ní plynoucí ztráty vedly magistrát Liberce a okolní textilní magnáty k radikálnímu řešení. V roce 1888 bylo založeno společenství s cílem regulovat Černou Nisu. Vše urychlila velká voda z 28. července roku 1897, která konečně velkoprůmyslníky donutila konat. Ustavili společnost pro postavení kaskády přehrad na Nise a jejich přítocích.
Na počátku minulého století už nic nestálo stavbám v cestě a tak v rychlém sledu za sebou vyrostlo pět přehrad. Základní kámen k Liberecké přehradě byl položen roku 1903 a zjara příštího roku se začala Liberecká přehrada napouštět. Pokud bych byl hodně ironický, pak bych řekl, že především chránila o pár metrů níže položené textilní imperium Liebiegů. Faktem zůstává, že po regulaci koryta Nisy a po postavení Liberecké přehrady na Harcovském potoce zůstává samotné město pod Ještědem velké vody uchráněno.
Žádné komentáře:
Okomentovat