Čím se lišil Hrádek nad Nisou od jiných měst svého okolí?

Vezmu to z pohledu chlapce, který město navštěvoval pravidelně před zhruba padesáti lety. Bylo mi něco málo nad deset let, psala se polovina minulého století. Daleko v Praze vládl zemi Antonín Zápotocký a Novotný. Že existuje nějaký Hrádek neměli jistě ani potuchy. Na rozdíl ode mne. Já týden, co týden v sobotu po škole nasedal v Machníně do vlaku a vystupoval na hrádeckém nádraží. Čekaly mne pokaždé dva nádherné dny u babičky v Loučné.

Dostat se k ní od vlaku znamenalo vybrat si, zda jít přes náměstí, nebo kolem pošty, koupaliště, SVA a přejít most, který se dnes jmenuje podle naší rodiny U Wienerů. Střídal jsem obě cesty. Měly svůj nezaměnitelný půvab.

Už jenom příjezd vlaku na hrádecké nádraží a jeho opuštění bylo sledováno pohraniční stráží se psem. U vchodu do podchodu stáli dva vojáci základní služby se samopaly na prsou. Cestující byli kontrolováni jen zcela výjimečně, ale  roce 1960 byl jedním z nich náš učitel z liberecké školy na Husovce, když jsme se třídou přijeli hledat trilobity na důl Kristina.

Hrádek nad Nisou byl pohraničím městem sousedícím sice s lidově demokratickým státem Němců NDR, ale dalo se skrze něj dostat do západního Berlína, kde v té době ještě nestála berlínská zeď. Ani v blízké Chrastavě, nebo ve Frýdlantu jste nepotkali švarné chlapce – jízdní pohraniční hlídky na koních, jako zde. Jenom pár kilometrů od městské radnice stál zámek Grabštejn - výcvikové středisko a vojenský útvar. Jeho vojáci v té době byli viděni ve městě na každém kroku.

To druhé, co bylo jiné, než u ostatních měst okolí zaznamenal čich. Celý Hrádek od nádraží po Loučnou sušil drcenou kůru z místní chemičky, která zpracovávala kůru stromů, louhovala ji a zbylou pevnou část prodávala lidem na topení. Ještě po víc jak po padesáti letech ji cítím. A nevoněla špatně! Rozhodně nepáchla, natož, aby čpěla a pálila v očích.

Další, co jinde neměli, byla dlažba z černého kamene. Ještě jí zbylo trochu v Žitavě kolem radnice. Hrádek ji má pod asfaltovým povrchem. Někde jsem slyšel, že je to kámen, co vozily námořní lodě jako balast v podpalubí, když se vracely z Ameriky. Zdejší jej v Hamburku kupovali na originální dláždění města…

Co dalšího stálo za to, aby si to desetiletý kluk zapamatoval? Hrádek nad Nisou je položen velmi nízko nad mořem, tudíž vše tu dozrává dřív, než třeba v Liberci. Všude kolem města se tehdy pěstovala zelenina a my kluci, co jsme spali v létě ve stanech v blízkých zahradách, jsme na ni chodili. Nebyl lepší květák a okurky než z polí kolem Hrádku nad Nisou.

Hrádek byl i městem horníků, hranicí tří států – Trojmezí. Vlaků, co odsud vyjížděly ven z republiky, aby projely dalšími dvěma spřátelenými státy, aby se za půl hodiny ve Varnsdorfu vracely zpět do ČSR…

Město báječných poutí, německého ochotnického divadla, kde po odsunu německého obyvatel zůstalo tolik Němců (odborníků, horníků a antifašistů), že nebyl problém se německy běžně domluvit ještě dlouho po válce v celé hrádecké obchodní síti. Dobré jméno dělal městu i tradiční rozmanitý průmysl, v jehož čele stála továrna na prezervativy a technickou pryž Vulkán n.p.

Jak vidno, nebylo toho málo, co zaujalo desetiletého kluka ve městě, kde žila jeho babička a spousta dalších příbuzných. Kam se celý život rád vrací. 

Dobrá chata nad zlato

Prohlížím si katalog LVT a udivuje mne nabídka spotřebního zboží, které v něm bylo nabízeno našim rodičům a prarodičům…

Mé oko spočinulo na nabídce Severočeských dřevařských závodů n.p. Česká Lípa. Nabídka bez nadsázky za všechny peníze. Rekreační rodinné chaty, společné rekreační ubytovny, jídelny pro pionýrské tábory a jiné stavby ze dřeva.

Fejeton jsem nazval Dobrá chata nad zlato. Však taky ano. V těch dobrých, dávno minulých byla chata, nebo rekreační domek snem a cílem snažení přemnoha lidí a lidiček bydlících v Sudetech. Je dvacet let po válce, jak vidno další válka není v dohlednu a lidé své úspory ukládají do nemovitostí. Kupují pozemky a na nich staví. Hranice na západ jsou uzavřeny a tak se jezdí na chalupy, do chatek, na parcely. Potažmo se zlato zde, před očima, mění na dřevo, hlínu, cement, vápno, kámen a majitelé se jen třepou na příznivé jaro, aby mohli stavět, stavět a stavět. A tak staví lidé se zlatým srdcem, později i zlatokopové ze Sudet, kteří přišli do pohraničí zbohatnout.

Staví mladí, kterým finančně pomohli zlatí příbuzní a rodiče. Chatičky rostou všem před očima. Ta moje má zachránit manželství, které už nestojí za nic, a má přinést do manželství vzpruhu na čerstvém vzduchu. Není všem dáno. Co se podaří jedněm, nám nepomohlo. Zato jsem v té době získal slušnou znalost, kde se co ze dřeva vyrábí, a jak na to….

Výrobců dalších dřevěných chat byla celá řada. Co vím, tak v Černousích na Frýdlandsku. Žel, ti do chat přimísili azbest, který je rakovinotvorný a konzumenti začali být podezřívaví. Boom chat a chatiček nezanikl a já si postavil chatu typu Floru 2 v Hrádku nad Nisou poblíž dnešního mostu ,,U Wienerů“.

Výběr chat a chatiček byl i díky LVT postačující. Co kraj, to dřevařské závody, které nestačily řezat, tesat, šroubovat. Tak na stráních, úbočích, na i příměstských pozemcích začaly růst, jako houby po dešti, zahrádkářské kolonie, fenomén volného času lidí v období reálného socialismu. Dřevěné chaty jedna, rozměrově podobná té druhé.

Lidé našli pro sebe smysl života v přírodě, v karavanu, v hotelu s okny do parku. Říkali jsme tomu návrat k přírodě, k hodnotám, které nám nejsou cizí. To vše bylo možno realizovat prostřednictvím socialistického fenoménu chalupaření, který společnost akceptovala, a který jí v té době nahradil nedostatek možností cestovat na západ od našich hranic.

Často byla kolonka chatiček příkladem místním, jak pečovat o své domky a vilky nedaleko chatového městečka. Že sortiment těchto chatiček, nebyl jen o jednom, dvou typech, byly právě „Liberecké výstavní trhy“ a sortiment dřevařských závodů, jako Severočeské dřevařské závody n.p. Česká Lípa.

Mé město – které to je?

Mé město má stále své kouzlo. Už dávno to není to město, které jsem poznal a vnímal, jako děcko. Mé město mi připadalo zvláštní, jiné, odlišné od ostatních měst. Město úzkých ulic sevřené vysokými domy, plné hluku aut, lidí, projíždějících tramvají. Město s jednou rovnou ulicí, širokou tam, kde jsem chodil do školy. Město rozhlasu, co poslouchala maminka, obchodů, kam chodila, nemocnice, kde se léčila, dlažby a chodníky, kudy jsme chodili na procházky.

Mé město mělo i tramvaje, které nebyly pohodlné a házely sebou ze strany do strany. Pod viaduktem téměř vypadávaly v zatáčce z kolejí. V městském bazénu jsem se naučil plavat ve chlórové vodě. Na jednom z městských hřbitovů dělal dědeček správce. Město, ve kterém, se vždy něco semlelo. Mělo velkou starou, dělnickou pekárnu i mlékárnu tam, naproti nádraží. Také několik báječných průmyslovek, později i svou vysokou školu. Spoustu textilek a tisíce žen a mužů, co tam pracovali. Přehradu na Harcovském potoce. Spojení tramvají do města 10 km vzdáleného Jablonce nad Nisou.

Mé město bylo městem spolků, hráčů karet, boxu v domečku, fotbalu a tanečních zábav v Imperiálu i v kavárně Nisa. Město mělo svou jízdárnu a také skvělé výstavy v galerii a v muzeu, na které nikdy nezapomenu. Co mě bude doprovázet až do hrobu, bude zvonění tramvají…

Voda, kterou, když v mém městě zapršelo, kanalizace pokaždé nebrala, a ta bublala, vzdychala, nadzvedala poklopy a hrozivě hučela. Mé město bylo o kopcích, lesích a lomech, na kámen. Všude kolem o borůvkách, zmijích a užovkách na stráních. O letním kinu, amfiteátru na konečné tramvají. Kousek níž stojí zoologická zahrada, naproti botanická s lekníny, co unesly chlapce, jako jsem byl byl já. Město, kde se tiskly noviny i krásné knihy. Byla tu velká kina, a továrny jako Tesla a Plastimat. Za městem v přilehlém městečku se tkaly koberce. Každý znal to okřídlené: Textilana obléká moderního člověka… Kdo by neznal výstavní trhy mého města? Určitě si vzpomenete.

Desítky velkých komínů i včetně toho nejstaršího krematoria v Čechách. Řeka tekoucí městem s pozdravem z  okolních barvíren. A že jich bylo! A co ten kopec za městem? Málem bych zapomněl. Těch rozhleden a hospod kolem po lesích, pomníčků, desek v němčině i v českém jazyce. Věznice. Velká, tenkrát před 130 lety moderní budova. Vzorkovna skla, snad jediná tak skvělá v Evropě. Rušné centrum - Brouk a Babka, Baťa, Dunaj, Ypsilonka, Láďa Bareš, Krakonoš pan Peterka, Uherkovi, architekti ze Sialu, tryskové a jiné stavy, Thermix, Radniční Sklípek v centru města, radnice nad kterou v Čechách není. Severáček, Ještěd, fotbaloví matadoři, lyžaři a šermíři, házená, hokej, stará sokolovna. Tam všude byli lidé z mého města. Asi to bylo dřív živější. Ne tolik za peníze, ne každý byl profesionál.

Mé město bylo městem sevřených ulic, nezdravého vzduchu a vody v Nise plné dioxinů. Ale ulice se dala přejít i ve špičce. Když jsem si potřeboval něco koupit, nemusel jsem za město do megaobchodů, kde kupuji dnes i věci, které nemám na seznamu, ale jsou v akci…

Náš život v tomhle městě je životem po životě. Jsme městem úředníků, studentů, prodavaček a opravářů, řidičů, učitelů, lékařů a zdravotních sestřiček. Komu by se chtělo fyzicky pracovat... V městské pokladně už není skoro nic, ale v samotném městě je plno energie. Jen ji umět smysluplně využít.

Opět něco málo o Machnínu

Machnín je na každý pád sevřenou, uzavřenou obcí. Asi to dělá ten dolík, kde trůní. My, válečné a poválečné děti, co jsme tu byli s rodiči, ještě spíš kolonisté po vykázaných Němcích, jsme se tu právě zabydlovali. Dnes je nám kolem sedmdesátky, každý si všechno pamatujeme trochu jinak, ale v jednom se shodujeme… Je to vůbec všechno pravda, jsou to naše životy, co daly život dalším, kteří přišli po nás? Opravdu jsme byli herci v té velké hře osudu, kde hrají živí, mrtví i budoucí? Co naše role, velké i malé, monology sólistů, party sborových zpěvů?

Byli jsme to my a byly to naše postavy, co plnily jeviště, sál hospody U Zeleného stromu, kino, hřiště při spartakiádě, Machnínskou školu – pětitřídku, školku, mlékárnu, tep, řeznictví, smíšené zboží, holiče, trafiku u mostu, knihovnu v Šenku? To my jsme postávali u autobusů do Liberce a do Chrastavy, chodili se koupat na machnínské koupaliště, na Chrastavské oko, do břízek na houby, bydleli v nóbl nové čtvrti.

Je krásné vzpomínat a už se na nikoho nezlobit. V tom našem dolíku plného kouře z komínů není komu co závidět. Kde jsou malicherné spory? Přicházejí noví lidé, a ani naše děti už nechtějí poslouchat, co bylo dříve, co komu kdo řekl, a co udělal. Nám, klukům a holkám, asi bylo tohle tehdy taky šuma fuk. Nikdy jsme nikdo neřekl tomu druhému fašoune německej, špinavej Žide…

Prožili jsme v Machníně chvíle, na které nikdo z nás nezapomene. Hráli jsme v nich rozlišné role, a přesto to byl náš příběh, příběh mladé generace s rodiči, kteří doma často mluvili jinak než česky. Byli jsme obcí hodně internacionální. Přestali jsme mutovat a zhrubl nám hlas. Narostly nám dlouhé vlasy a čelili jsme obvinění z neplacení výživného na děti…

Bože, co jen tu jezdilo druhů motorek, motorových kol a kol. Pokud se dalo někde nakoupit, šlo o obřad, na který se bylo nutno připravit. Odmítnout zastavit se „sousedkou“ na slovíčko by byla urážka, a tak ženské klábosily hodiny a hodiny na mostě, před poštou, v krámech, později před jednotou. Sice pěkně zdravě na vzduchu, ale často také dvě až tři hodiny. Smáli jsme se tomu, ale věřte mi onehdy jsem se lekl. Stojím s kamarády v Liberci před radnicí a slyším: „Hele, ti chlapi! Šli jsme dolů, teď jsme zase tady a oni se nedostali dál ani o kousek, ani o milimetr.“ Jednoduše, asi nám, chlapcům, se také podaří si popovídat, ale od toho jsou tady i hospody.

Machnín hospody měl a okolní vsi taky. Jejich čas prý zanikl emancipací žen, výchovou k rodičovství, televizí a cenou piva. Není to pravda. Jako všechny poučky nejsou a neplatí pro každého. Náš svět nebyl vždy jen o kytičkách. Machnín zůstává za všech okolností tou krásnou uzavřenou obcí v dolíku, kde sice kouří komíny, ale kde se vám bude líbit. Přijďte a uvidíte sami... 

Velký maďarský básník Radnóti Miklós studoval v Liberci

Je tomu 70 let, co na pochodu smrti z lágru v jugoslávském Boru byl zavražděn ranou do týla básník, který svým významem překročil národní tvorbu. Jeden z největších maďarských básníků.

Miklós Radnóti, vlastním jménem Miklós Glatter, se narodil v Budapešti ještě za Rakouska-Uherska v židovské rodině. V letech 1927-8 studoval na textilní škole v Liberci, kde dosud na zdi školy pamětní deska připomíná jeho pobyt ve městě pod Ještědem.

Hlavním tématem v jeho tvorbě je obava z osudu lidstva, pokud svět připustí nenávist mezi národy, fašismus a národovectví. Sbírky jeho poezie přeložené do mnoha světových jazyků jsou i dnes burcující, stále živé - „Zvedá se vítr“, „Strmá cesta“, „Zpěv moderních pastýřů“…

Po nacistické okupaci Maďarska v říjnu roku 1944 byl zavražděn. Zápisník s posledními básněmi, které odborníci řadí k vrcholu jeho tvorby byl nalezen po exhumaci hromadného hrobu v kapse jeho bundy. V básni „Usilovný pochod“ předvídal osud, který ho čeká. Jeho smrt je smrtí génia, kterého umlčela nenávist totalitního, barbarského režimu, kdy člověk zabije člověka jen pro jeho původ, národnost, barvu pleti, náboženství.

Je ke cti města Liberec, že již před několika desítkami let vzpomenulo velikého maďarského básníka, který zde studoval. Je správné vzpomenout významných osobností kultury, vědy, politiky, sportu, kteří městem prošly, kus života v něm prožily. Přiblížit novým generacím studentů, ale nejen jim, Liberec a jeho okolí, jako významné místo, kterým město bylo, a kterým prošly a zanechaly v něm stopy evropské dějiny, jaký byl jeho význam při budování poválečné republiky.

Posílit hrdost na generace lidí, kteří tu žili před námi, umět ukázat jejich postoje v době ohrožení i vzestupu nacionalistických sil, tak nebezpečných pro demokratickou podobu naší země. Je potěšující, že město Liberec umělo vzdát poctu básníkovi, který tu žil před sedmaosmdesáti lety.

Z Hrádku do světa

V dobách kamenných hrnců a sekeromlatů, kdy můj tatínek potřeboval jet do Prahy, dvakrát se nerozhodoval. Přesto, že z Hrádku nad Nisou vedou do hlavního města dvě cesty, miloval tu kratší přes Jablonné v Podještědí, Mimoň a Kuřivody. I když pravděpodobně rychlejší a civilizovanější byla liberecká cesta přes Turnov na Mladou Boleslav.

Dnes, po šedesáti letech už není o čem mluvit. Napříč Libercem hurá na silnici I. Třídy! Ale kde zůstal požitek z jízdy? Časoprostor, který se za Českou vsí zastavil. Cesta splynula s oblohou a sopky kolem vás se zelenají, mělká pastvina na loukách kolem na vás pomrkává modrýma očima tůní. Tam spěchají houfně krávy a ovce odevšad. Ptáci jsou mezi nimi králi, vznešená chůze klapy, klap, přiletěl čáp. I dravec padá z hůry do shromáždění žab. Kolem cesty roste tady hradba lesa ze všech stran. Je tohle ještě cesta?

Začíná kopcem uprostřed města na hranicích Grottau, česky Hrádku nad Nisou a končí v Praze, kde si pasažéři vzpomenou. Mě nejde o žádná hlavní města. Já hledám cesty, po kterých kdysi jezdil otec starou pragovkou. Kde šlapal na pedál, když sjížděl dolů, do Polesí, dál kolem zámku na Lemberku, napříč Jablonným, potom kolem domku 62 v České vsi. Náměstím starodávné Mimoně, kde zámek nad Ploučnicí ještě stál. Pak hlubokými lesy, které strážil hrad Vartenberk. Není tu nic, co by tu nestálo před tisíci léty. Jako přes kopírák. Jen ty povozy byly pomalejší, cesty užší, stromy bližší a smrt vždy přicházela rychle.

Tam, kde položil život motorkář, cyklista, co nepřetlačil náklaďák, tam kdysi s šípem v srdci vydechl naposledy vozka. Umlácen lapky ležel knecht ve vysokých škorních s nožem v zádech. Smrt jako smrt. Ve vysoké rychlosti nárazem hlavy bez přilby do stromu, nebo s kudlou v zádech… Tak nějak se v minulosti lišily cesty z Hrádku nad Nisou do Prahy.

Já už si pamatuji jen ty poválečné cesty vojenským prostorem. A byly úžasné. Ty současné na Černý most jsou bezpohlavní, nelidské. Vše cestou aseptické, pro druhá auta na silnici nevidíte krajinu, lidi, zvířata, oblohu. Dají vám noviny, čaj, úsměv od ucha k uchu a řeknou, kdy v Praze přistanou. Je to tak neosobní a prázdné!

Zkusil jsem po letech opět tu tátovu cestu z Hrádku na Prahu, od hřiště do kopce a pořád vzhůru. A bylo mi jako před šedesáti lety. Kouzelně dětsky a rozpačitě. Bylo to jako tehdy. O trochu víc aut, ale to ostatní zůstalo. Míň hospod, víc reklam, víc možností cestou utrácet. Chuť zastavit, podívat se, popovídat si lidmi, u Vietnamců něco nakoupit. A znovu ty lesy. Lesy kolem, lesy nahoře i dole.

Hrádek za šedesát let zkrásněl, ale i ta městečka kolem jsou krásná, moderní a plná života. Nevím, a ani jsem nezjišťoval, o kolik času jsem přišel, když jsem nepoužil druhou cestu. Bylo a je mi krásně a děkuji, nevím komu, že jsou tu ještě městečka jako Hrádek, Jablonné, Mimoň, Kuřivody. Tam svět ještě zůstal místem, kde je možno vybrat si i druhou trasu na cestě do hlavního města, za štěstím.

Štěstí není jenom shon, věci a peníze. Čas je tím, čeho se nám nedostává a proto s ním hospodařme s rozumem. Každá cesta má své. Zvolte tu, na kterou budete vzpomínat. Jako já, když jsem s mým tátou jel poprvé do Prahy přes Kuřivody….

Ukrajina

Kdo v březnu a dubnu roku 2014 nemluví o Ukrajině? O Krymu mluví všichni. Na Krymu jsem nikdy nebyl. Tam jezdili jen nejlepší, do pionýrského tábora Artěk. Já jenom Ukrajinou párkrát projížděl vlakem. Jednou jsem si prohlédl majestátní Kyjev, podruhé ve stopách První jízdní armády Buďonného navštívil Žitomirštinu. Byl jsem i kousek dál v Rostovu na Donu u Černého moře. V podstatě všude tam, kde bojovali za Druhé světové války moji příbuzní proti Hitlerovi.

Proč o tom píši? Protože, ač se tam dneska nebojuje, lidé se bojí. Krym byl a bude ruský. Lidé si to přejí. Ukrajina je mocnou zemí, ale s Ruskem se nikdy nerozejde ve zlém. Snad je to dáno geograficky, řečí, historií, rodinnými vztahy, budoucností, že si nedovedou ani ve snu představit válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Občanskou válku tu ano. Jako čtenář Šolochova vím, o čem mluvím. I ta by jednou skončila tím, že se válčící sejdou, po pravoslaví se obejmou, pomodlí a budou zase bratry.

Nevím, proč se jim do toho pletou Evropané. Že jich pár požádalo o pomoc neznamená, že miliony ostatních s tím tak úplně souhlasí… A hlavně na co Evropané a USA slyší je strach z Ruska, ze silného Ruska v čele s novým Stalinem. Já osobně víc, než Ruska se bojím ukrajinských nacionalistů, fašistů a antisemitů. Ti mohou pozměnit tvář nejen Ukrajiny, ale i změnit pohled Evropy na současný vývoj i jinde ve světě a poškodit vztahy mezi lidmi vyznávají demokracii, pluraritu a evropsko-křesťansko-židovské hodnoty.

Domnívám se, že jsme tak trochu podobni řečníkům z náměstí, – revolucionářům z ,,Majdanu“, kteří jsou živeni teplem kamer a fénem mikrofonů. Sféry mocenských zájmů velmocí se asi nezmění a pokud se jejich vláda nedopouští genocidy, tak jim prakticky ve sféře jejich zájmů vše projde. A Krym je přesně to, o čem mluvím. Hanba mě fackuje, že jsme díky zbrklosti a hlouposti K. Swarzenberka, tehdejšího ministra zahraničí, uznali Kosovo za suverení stát, přes nesouhlasné stanovisko naší vlády. To je takový barikádník z Ukrajiny, který může posunout čas o kus zpátky, do konce 30 let minulého století… A přivodit i budoucí válečný konflikt.

Ne sankce, ale záruky, jednání čtyř - Ukrajiny, USA, Ruska a EU. Ukrajina si je vedle svého velkého bratra jista prosperitou a ochranou před napadením, rozvojem ve společnosti post sovětských států. Záruky Evropské unie a USA budou jen formální záruky toho, že akceptují rusko-ukrajinské dohody, ke kterým jisto jistě dojde nejpozději do tří, pěti let. A budou stabilizující i pro mír v celé Evropě na další desetiletí.